Aristotelova Fysika praví, že příroda je počátkem pohybu a klidu; že pohyb náleží mezi kontinua a prvním, co se v kontinuu vyjevuje, je nekonečno. Kontinuum, chápané jako jednota v mnohosti anebo smyslová danost ve své univerzálnosti, tak v aristotelské přírodní filosofii představuje prvotní fyzikální pojem, kde jednota pohybu je dána přirozeným účelem v podobě uskutečnění a tvaru jednotliviny. S geometrizací pohybu, který tímto přestává být cestou o přirozeném cíli, nýbrž je aktuálním stavem ztotožněným s proporcemi vlastních (spojitých) geometrických stop, tak příroda v pohybu ztrácí svůj vnitřně jednotící princip a vyvstává nutnost ze svazku přirozeného kontinua (času, pohybu a velikosti) vydat počet, tj. položit otázku po skladbě kontinua, zaručit jeho jednotu, a tím i přírodu coby jednotu v mnohosti. V příspěvku se pokusím představit souvislost otázky kontinua s aristotelskou teorií pohybu coby východiska počínající geometrické přírodní vědy 17. století a načrtnout možnost jejího uchopení z této nanejvýš obecné perspektivy.
