Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?
Previous
Next
Literatúra v dynamických konšteláciách
IVANA TARANENKOVÁ
Ťažisko obsiahlej antológie Texty v oběhu. Antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře...
György Lukács stále aktuální
Mezinárodní konference Odkaz G. Lukácse, Budapešť 27.–28. dubna 2017. Konferenci o intelektuálním odkazu jednoho z...
Trh? Totalita? Jamesonova lekce postmarxismu
JAKUB VANÍČEK
„Většina politických postojů, které […] motivují debatu, jež je obvykle považována za estetickou, jsou ve...