Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?
Previous
Next
Kapitoly z korpusové versologie — cesta správným směrem
JIŘÍ MILIČKA
Ve středoevropském prostoru se nikdy příliš nezdůrazňovala dichotomie mezi science a humanities, jak ji chápe...
Historia literaria v kulturách vědění
LENKA ŘEZNÍKOVÁ
Podobně jako další oblasti společenských věd také dějiny vědění prošly v posledních desetiletích...
Vědec a kulturní politik Arnošt Kraus
VÁCLAV MAIDL
Ve dnech 5.–6. října 2017 se na FF UK v Praze v Hybernské ulici konalo mezinárodní symposium Der...