PIOTR GIEROWSKI  

Antologie Český strukturalismus v diskusi v redakci Ondřeje Sládka, která byla publikována v roce 2014, představuje šestnáctý svazek edice Strukturalistická knihovna vydávané brněnským Hostem, neobyčejně záslužného nakladatelského projektu propagujícího i připomínajícího strukturalistické dědictví. Jednotlivé tituly zmíněné edice jsou pracemi z oblasti strukturalismu nejen českého, ale i slovenského, polského, francouzského aj. Jejich autoři sledují strukturalistické myšlení v celém časovém rozmezí: od české prestrukturální tradice přes práce tří generací klasiků českého strukturalismu (Jana Mukařovského, Jiřího Veltruského, Mojmíra Grygara, Lubomíra Doležela, Květoslava Chvatíka nebo Miroslava Červenky) po kontexty německé recepční estetiky či tartuské sémiotiky. Recenzovaný svazek doplňuje naznačený strukturalistický záběr o nový aspekt — ambicí jeho redaktora bylo představení výběru prací západních badatelů, kteří se v období sedmdesátých až devadesátých let 20. století podíleli na širokých evropských diskuzích o českém strukturalismu: analyzovali jeho doktrínu, pojmový systém, zkoumali jeho kořeny (domácí i zahraniční), zkoušeli ho tvůrčím způsobem spojovat s jinými metodologickými školami.
Svazek se skládá z patnácti statí a je rozdělen do dvou částí. První část „Vztahy, vlivy a souvislosti“ tvoří sedm textů, které podle editorova záměru mají prezentovat širší kontexty (vědecké, kulturní, historické) českého strukturalismu. Podstatná je tu především otázka jeho kořenů i pramenů, čili jeho vztahů s českým herbartismem 19. století nebo ruským formalismem. Této problematice se věnuje Ladislav Matějka, který v nástinu „Sociologické zájmy Pražské školy“ analyzuje vztahy českého strukturalistického myšlení s ruskou formální školou, a to s důrazem na rozdíly mezi těmito dvěma směry (k nejdůležitějším odlišnostem podle Matějky patří strukturalistické zohlednění sociologických aspektů umění, jeho historičnost). Následně Petr V. Zima práci „Formalismus a strukturalismus mezi autonomií a angažovaností“ vyzdvihuje jistou specifickou dichotomii uvnitř českého strukturalismu (charakteristickou rovněž pro formalisty), podle níž bylo na jedné straně strukturalistickým teoretickým východiskem kantovské, autonomní pojetí umění; na straně druhé český strukturalismus přejímal avantgardní angažovanost, charakteristickou pro soudobou uměleckou tvorbu, s níž byl v úzkém kontaktu. Nejobsáhlejším textem této části publikace je studie Petra Steinera „Kořeny strukturální estetiky“, která nebývale důkladně a metodicky analyzuje vztah pražského strukturalismu k myšlenkovým zdrojům jak domácím, spojeným s tradicemi české estetiky 19. století (od Josefa Durdíka přes Otakara Hostinského po prestrukturalistické práce Otakara Zicha), tak zahraničním, reprezentovaným ruským formalismem. Steiner si všímá podobností a průniků stejně jako rozdílů mezi oběma směry, jinými slovy ukazuje, které prvky byly strukturalistickým myšlením z tradice ruské přejaty a v jakých ohledech se naopak strukturalismus od formalismu odklání. Zajímavým příspěvkem k dějinám české strukturální estetiky je také článek Patricka Sériota „Vliv české a ruské biologie na lingvistické myšlení Pražského strukturalistického kroužku“. Autor v něm rekonstruuje kořeny teleologičnosti a holismu strukturální lingvistiky, jež sahají do sféry biologických věd. Podle Sériotova mínění antidarwinistická koncepce evoluce, příznačná pro ruské intelektuální prostředí, pronikla do Pražského kroužku prostřednictvím emigrantů (Trubeckého, Jakobsona) a výrazně ovlivnila sledovaný rys českého strukturalistického myšlení (třebaže, jak konstatuje v doslovu Ondřej Sládek, není možné nezmínit rovněž domácí inspirace zosobněné zvláště Karlem Englišem).
Důležitým okruhem problémů probíraným v této části antologie je otázka vztahů českého strukturalismu s fenomenologií. V pozoruhodném textu „Pražský strukturalismus jako odnož fenomenologického hnutí“ analyzuje Elmar Holenstein vliv fenomenologie Edmunda Husserla na strukturalistickou koncepci jazyka, viditelný zvláště v pracích Romana Jakobsona; jde tu především o takové otázky jako role podmětu v procesu tvoření jazyka, jazyková konstrukce světa nebo nauka o vztazích. Detailnějších problémů se týkají texty Davida Hermana a Sigrun Bielfeldtové. Herman ve studii „Význam knihy Das literarische Kunstwerk Romana Ingardena pro českou literární teorii“ postihuje ty momenty v teorii polského filozofa, jež inspirovaly českou literární vědu (například pojetí konkretizace přejaté a upravené Felixem Vodičkou), stejně jako viditelné rozdíly mezi Ingardenovou teorií a Pražskou školou (strukturalismus mimo jiné vnesl do Ingardenovy statické a ahistorické koncepce konkretizace vývojovou dynamiku literární normy, s níž je dílo konfrontováno). Herman také vyznačuje a podtrhuje průkopnický charakter Ingardenova myšlení ve vztahu k teorii možných světů. Různé aspekty a problémy spojené s termínem konkretizace popisuje rovněž Sigrun Bielfeldtová („Konkretizace konkretizace? Ke vztahu českého strukturalismu a »recepční estetiky«“) a činí tak umístěním tohoto pojetí do širokého metodologického kontextu, vymezeného Ingardenovými pracemi, teorií Felixe Vodičky a Jana Mukařovského, recepční estetikou a hermeneutikou Hanse-Georga Gadamera.
Druhá část knihy „Poetika a sémiotika“ zahrnuje skupinu příspěvků, v nichž jsou kriticky analyzovány poetologické a sémiotické koncepce Pražské školy, zejména jejich dvou významných představitelů, Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. Tuto část otevírá příspěvek Thomase G. Winnera „Tvůrčí osobnost pohledem Pražského lingvistického kroužku: teorie a důsledky“, který syntetickým a celostním způsobem rekonstruuje problém individuality v umění v pojetí Pražské školy; rozpracování této otázky českými strukturalisty určuje podle autora svébytnost a výjimečnost celého teoretického směru a má doslova pionýrskou povahu, kromě jiného i s ohledem na německou recepční estetiku. Následující text svazku, stať Wolfganga Friedricha Schwarze „»Sémantické gesto« — užitečný analytický nástroj? K vývoji a kritice ústředního pojmu literární estetiky Jana Mukařovského“ nabízí komplexní pohled na jeden z důležitých termínů vzniklých na půdě českého strukturálního myšlení. Autor popisuje genezi této koncepce, její vývoj, způsob jejího užití i problémy, jaké se v souvislosti s ní objevují (nejednoznačnost, nestabilnost a metaforičnost termínu). Schwarz ukazuje, že po určitých úpravách se termín může stát užitečným analytickým nástrojem. Článek Clauda Gandelmana („Dialektické fungování sémiotického modelu Jana Mukařovského“) naproti tomu přináší pokus o spojení českého a francouzského kontextu; autor rekonstruuje model jazykových funkcí uměleckého textu Jana Mukařovského a přistupuje k záměru převést jej na sémiotický model Algirdase Juliana Greimase. Takový převod podle Gandelmana umožňuje následnou historickou deskripci různých druhů celků (jako žánr nebo perioda) ve vývoji umění a literatury. Herta Schmidová v textu „Pojetí historického vývoje u Jana Mukařovského a Michaila Bachtina“ usiluje o srovnání koncepce českého estetika s Bachtinovou teorií, především v oblasti pojetí literární změny, ale také obecné teorie znaku a estetiky (autorka zmiňuje průniky, třebaže konstatuje, že obecně mezi oběma teoretiky převažují rozdíly). Úsilí o rekonstrukci pojetí znaku, jak se utvářelo v raném období pražského strukturalismu, vyvíjí Peter Grzybek („Několik poznámek k pojetí znaku v Jakobsonově sémiotice a v českém strukturalismus“). Grzybek se snaží představit historický vývoj termínu znak v rámci Pražské školy a tematizuje problémy a obtíže, které se v tomto období objevovaly, a popisuje je v kontextu možných myšlenkových zdrojů (F. de Saussura, Ch. S. Peirce, E. Husserla, K. Bühlera). Doplněním a rozvinutím Grzybkova textu je článek Wendy Steinerové „Jazyk jako proces. Sémiotika jazyka Sergeje Karcevského“, v němž autorka rekonstruuje sémiotickou teorii ruského badatele (konfrontuje ji zejména s pohledy de Saussura). Rozebírá zejména Karcevským rozvíjenou otázku systémových mechanismů jazyka umožňujících jeho změny a vývoj (jsou to především fenomény homonymie a synonymie).
Poslední dva texty jsou věnovány osobnosti a vědeckému dílu Romana Jakobsona. První z nich, stať „Poetická funkce v teorii Romana Jakobsona“ od Lindy R. Waughové, obsahuje souhrnný rozbor Jakobsonovy poetické funkce (definované jako projekci principu ekvivalence z osy selekce na osu kombinace); autorka uvádí, jakým způsobem se umělecká výpověď projevuje i organizuje ve svých různých úrovních. Poslední práce recenzované antologie, „Peircova, Saussurova a Jakobsonova estetická funkce. K syntetickému pojetí estetické funkce“ Ireny Portis-Winnerové, zpřítomňuje a srovnává koncepce titulní trojice badatelů (se zvláštním důrazem na estetickou funkci), přičemž Jakobsonova teorie plní roli svébytného svorníku spojujícího obě zbývající tradice.
Celou knihu uzavírá doslov Ondřeje Sládka „Český strukturalismus pohledem zahraničních diskusí“. Jedná se o teoreticko-historicky prohloubenou rekonstrukci kontextu, v němž vznikaly texty obsažené v pojednávané antologii. Je to nepochybně užitečný přehled, který umožňuje čtenáři, aby získal širší představu o procesu recepce a působení českého strukturalismu v myšlenkovém prostředí západní Evropy a Spojených států.
Nutno zdůraznit, že texty obsažené v antologii tvoří do jisté míry propojený celek (sestávající samozřejmě z několika problémových oblastí) — vzájemně na sebe navazují nebo se doplňují. Kniha tímto způsobem systematicky a synteticky popisuje nejdůležitější oblasti působení českého strukturalismu na Západě; adekvátně poukazuje na jeho již zde několikrát zmíněný průkopnický charakter, možnosti jeho rozvoje, na jeho vztahy k moderním metodologiím sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let (k fenomenologii, hermeneutice, recepční estetice), organizuje a celkově představuje otázky a témata; občas problematizuje a zpochybňuje některé termíny nebo koncepce, případně aktualizuje a přizpůsobuje je k současným potřebám a stavu vědy. Z tohoto hlediska je třeba ji pokládat za publikaci ve všech ohledech užitečnou a potřebnou, která cenným způsobem doplní dějiny českého strukturalistického myšlení.
Samozřejmě je možné formulovat několik poznámek do diskuze. V prvé řadě bych chtěl obrátit pozornost na pochybnosti, které může vnucovat už sám výběr autorů; jsou ostatně signalizovány ve Sládkově úvodu, kde se uvádí, že čtveřici badatelů, jejichž práce jsou v knize přítomny (Ladislava Matějky, Petra Steinera, Petra V. Zimy, Thomase G. Winnera), by bylo možno přiřadit také k domácí tradici. Tento aspekt ostatně Sládek prezentoval už ve svých dřívějších publikacích (mám na mysli například jeho článek ve svazku Český strukturalismus po poststrukturalismu) nebo v již citovaném doslovu recenzované antologie, kde Petra Steinera definuje jednoduše jako jednoho z českých a slovenských vědců žijících v emigraci (s. 359). Taktéž Lubomír Doležel zahrnul výše jmenované učence pod hlavičku fenoménu, který nazval „Pražská škola v exilu“. Hranice mezi představiteli Pražské školy a jejími západními interprety je v tomto místě silně nejasná, navzdory dosti precizním kritériím výběru formulovaným v úvodu (která, dodejme, by v jistém smyslu naplňovali například i zmíněný Doležel, Mojmír Grygar, Květoslav Chvatík nebo Jindřich Toman). Ukazuje se nakonec, že texty těchto „problematických“ autorů jsou přece jen hlouběji vsazeny do domácího kontextu — důkladně a pronikavě analyzují zvláště vnitřní vztahy pražské doktríny, a ne vztahy se západoevropským či světovým kontextem. Jsem přesvědčen, že v tomto punktu se zásadní předpoklady i cíl svazku poněkud hroutí.
Jiné pochybnosti vzbuzuje uchopení otázky vědeckého významu Romana Jakobsona. Právě Jakobsonovi je v antologii věnováno mnoho místa, jistě právem. Nicméně jako problematické se jeví chápání jeho textů z amerického období jako prací „českého strukturalismu“. Jakobson se od okamžiku své emigrace do USA, už v poválečném období, stává spíše svého druhu svorníkem, v němž se pojily, potencovaly a vzájemně na sebe reagovaly literárněvědné kontexty nejen ruské, české, americké či francouzské, ale rovněž polské. Po roce 1956 se Jakobson stal významnou osobností polského vědeckého života, aktivně se jej účastnil jako badatel i organizátor, pravidelně Polsko navštěvoval, publikoval v polských vědeckých časopisech, přičemž jakýmsi „doplněním“ jeho vědeckých kontaktů s Polskem byly jeho svazky osobní, mimo jiné díky manželství s Kristynou Pomorskou (polskou slavistkou [1928–1986], s níž se Jakobson oženil v roce 1962; pozn. překl.). V jistém smyslu by ho tedy bylo možné považovat za polského strukturalistu, i když to většinou nikdo nedělá. Je pochopitelné, že pro český strukturalismus jsou Jakobsonovy práce tím nejbližším z možných kontextů, navíc Jakobson sám — jak alespoň dokládá zachovaná korespondence — nepřestal být neúnavným propagátorem úspěchů českého strukturalistického myšlení a chápal je jako vlastní tradici. Přesto přese všechno je obtížné považovat jeho poválečné vědecké dílo prostě za „český strukturalismus“ (jak sugeruje recenzovaná antologie), který zejména v padesátých letech přece už nebyl — z politických důvodů — živým, rozvíjejícím se směrem. Můžeme ještě dodat, že někteří z autorů zastoupených v antologii sami poukazují na značné rozdíly mezi Jakobsonem meziválečným a poválečným (viz studii Irene Portis-Winnerové, s. 311) a že také zmiňují výraznou změnu, která jeho teorii poznamenala (mimo jiné díky vlivu Ch. S. Peirce). Tento problém by podle mého názoru vyžadoval nové promyšlení a bylo by jistě nezbytné zohlednit jej v redakčním komentáři.
Výše uvedené pochybnosti nijak nesnižují vědeckou hodnotu knihy. Ony pochybnosti totiž souvisejí (více či méně bezprostředně) se složitou historií českého strukturalismu 20. století, historií podstatně ovlivněnou politickými a ideologickými faktory, jež představitele české kultury — včetně reprezentantů Pražské školy — nejednou přinutily k těžkému rozhodnutí emigrovat. Recenzovaný titul dotváří pomyslný řetěz důležitých souvislostí vývoje, působení a recepce českého strukturalistického myšlení, a svým způsobem se tak vpisuje do linie bádání o evropském strukturalistickém bádání.
Přeložil Roman Kanda

Ondřej Sládek (ed.): Český strukturalismus v diskusi. Brno, Host 2014. 396 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2017.