Svoboda autentické existence. Tři poznámky k odkazu Heideggerovy filosofie

Ve filosofii má pojem subjekt za sebou velkou kariéru a můžeme si být jisti, že nezmizí z dějin filosofie. Tu velkou kariéru už má ale právě za sebou, dnes jako by už vlastně nebyl předmětem výzkumu, ale jen povinné kritické distance. Koneckonců i v běžném jazyce je-li něco subjektivní, je to pouze subjektivní. Tím spíš ve výzkumu, ve vědě, byť i humanitní, je-li něco subjektivní, má být jako pouze subjektivní spíš odkázáno do příslušných mezí, tj. odsunuto na okraj toho, co vlastně zkoumáme. Jaképak potom výzkumy subjektivity? Proč výzkumy subjektivity, když pojem subjekt ztrácí svou dřívější váhu klíčového teoretického konceptu, takže někteří autoři obrazně mluví o smrti subjektu? Právě proto, chtělo by se říct. Právě proto, že si ta zvláštní skutečnost, které se říkalo subjekt, tak jasně řekla o jiný způsob zacházení, přihlásila se o svá práva, nepřestala být relevantní. Navíc se vlastně ani bez toho slova neobejdeme, je tedy důležité zkoumat, jak to je s tím, co už nemáme, alespoň ve filosofii, nazývat subjekt, ale co jsme přesto zdědili, s veškerou metafyzickou parádou, jako neodmyslitelnou součást naší reality. Tato součást reality chce být pojata, studována jinak, než jak ji pojímala filosofie subjektu, a sama si vyžaduje různost přístupů k tomu, jak člověk prožívá, a tedy žije.