V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ERIK GILK
V Liberci působící literární historička Eva Štědroňová vydala loni v Hostu obsáhlou knihu o domácí literatuře převážně druhé dekády 20. století a pokusila se tím přispět k diskuzi o domácí moderně a avantgardě.
PAVEL ŠIDÁK
Cílem knihy Terezy Dědinové je iniciovat diskuzi o fantastické literatuře, což znamená zejména překlenout hranici mezi úzkým kruhem milovníků a znalců fantasy (fandomem) a standardní literární vědou, a nabídnout vlastní definici fantastiky a návrh jejího vnitřního členění. Že je tento úkol aktuální, ukazuje i neustálená terminologie — Dědinová musí svou publikaci otevřít terminologickým vymezením. Pojem fantastická literatura, resp. fantastika užívá pro veškerou beletrii obsahující fantastický prvek; vedle toho rozlišuje „fantastickou literaturu v užším smyslu“ neboli fantasty (jen některé „typy“ fantastiky, tj. scifi, fantasy a horor) oproti Fantasy (fantastické literatuře v širším smyslu); pojem literární fantastika pak vyhrazuje pro texty vznikající v rámci fandomu.
VÁCLAV SMYČKA
Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v době, kdy euforie z rozpadu bipolárního světa a postupující integrace Evropy mohla vést k představě o „konci dějin“, respektive jejich vyústění do liberální epochy, v níž se — řečeno s Kantem — budou samy od sebe vyrovnávat společenské protiklady „nedružné družnosti“. Zájem paměťových studií o transgenerační důsledky traumatických zkušeností druhé světové války a totalitních režimů pak přímo odrážel toto „posthistorické“ založení kontinentálních kulturněvědných studií. Co se však děje s těmito přístupy nyní, kdy se zdá, jako by historie znovu ožívala a nové — ať již skutečné, či jen domnělé — konflikty daly znovu do pohybu představu o rychlém spádu dějin? Dokážou tyto přístupy, etablované kolem přelomu tisíciletí, reagovat na současné politické a společenské proměny?
CLAIRE MÁDLOVÁ
Ve své poslední knize se Veronika Čapská chopila historiografií již bohatě zpracovaného tématu — rodiny Šporků, a nutno říci hned úvodem, že s využitím řady nově objevených pramenů a díky širokému teoretickému vybavení se jí podařilo učinit to zcela inovativním způsobem. Oproti dosavadním uměleckohistorickým, hospodářským a náboženským studiím se autorka zaměřila na kulturněantropologickou analýzu praxí zacházení s texty u jedné generace Šporkových, konkrétně u dvou dcer známého Františka Antonína Šporka (1662–1738), Marie Eleonory (1687–1717) a Anny Kateřiny (1689–1754), a chotě druhé jmenované, Františka Karla Swéerts-Šporka (1688–1757).
Číst dál: Jedna generace Swéerts-Šporkových a její textové praxe
JOSEF HRDLIČKA
V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla jakožto dovršeného textu a vytvořit teorii, která textologii propojuje s interpretací díla a míří na tomto základě k filozofii tvůrčího gesta. Podtitul naznačuje, že hlavním předmětem zájmu bude v obou ohledech psaní a dílo Františka Halase. V tomto směru kniha nabízí zajímavé a nosné téma, kterému se v českém prostředí nedostává soustavné pozornosti. Hned na začátku podotýkám, že výsledek je diskutabilní a kniha celkově vyvolává dojem náčrtu, který by bylo třeba kriticky domyslet a na mnoha místech zredukovat. Na druhé straně přináší některé objevné postřehy a momenty, které lze podržet a pracovat s nimi. Pokusím se stručně dotknout obojího.