V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
PAVEL ŠIDÁK
Jan Čep patří ke spisovatelům, jimž je věnována výrazná pozornost. Přesto však dosud chyběla monografie zásadní — totiž monografie popisující jeho prozaické dílo. Dosavadní čepovské knihy byly buď zaměřené jen k dílčímu aspektu díla (Motiv smrti v prozaickém díle Jana Čepa I. Štrychové), nebo ve shodě s ustálenou žánrovou koncepcí souhrnně pojímaly život a dílo (Pouť a vyhnanství M. Trávníčka, L’exil de Jan Čep J. Zatloukala), příp. se věnovaly pouze biografii (Jan Čep ve vzpominkách své rodiny, ed. M. Bauer). Prvním pokusem o čistě dílostředné uchopení je kniha Tomáše Kubíčka. Kubíček zcela rezignuje na oblast biografie; jeho knížka je literárněteoretický popis povídkové sbírky Dvojí domov a jejího klíčového principu, dvojího domova (název Kubíčkovy knihy funguje jako hříčka s homonymií názvu sbírky a označení pojmu). A budiž hned zmíněna i druhá podstatná část Kubíčkovy knihy: důkladná bibliografie prací Jana Čepa i textů sekundárních, která rovněž představuje cenný příspěvek čepovskému bádání. Proč si Kubíček zvolil právě Dvojí domov, je zjevné. Připomeňme, že už Bedřich Fučík konstatoval v souvislosti se Zeměžluči, jíž je poslední revidovaná verze Dvojího domova součástí, že tu je „narýsováno ve své podstatě už všechno, oč Čepovi bude napříště zápasit; všechno, co přijde později, už bude než varianta“ (Piseň o zemi). Dvojí domov byl knižně vydán roku 1926, sestaven je z povídek vydávaných časopisecky v letech 1921–1926 a definitivní podoby se dočkal v letech třicátých. Kubíček vychází z jeho „jádrových povídek“, tj. těch, které ve sbírce v proměnách různých vydání zůstávaly. Metodologicky Kubíček svou knihu staví na detailním naratologickém pohledu. Naratologicky je založena i pozornost k tematice a s naratologickým úhlem pohledu jsou těsně svázána pozorování genologická. Vzhledem k tomu, že Kubíček upírá stálou pozornost k historickým proměnám Dvojího domova — sleduje vývoj povídek od časopiseckého vydání i proměny sbírky v různých vydáních, kdy se proměňovalo její složení i samotné povídky —, vstupuje do rozpravy o díle i aspekt textologický.
PIOTR GIEROWSKI
Antologie Český strukturalismus v diskusi v redakci Ondřeje Sládka, která byla publikována v roce 2014, představuje šestnáctý svazek edice Strukturalistická knihovna vydávané brněnským Hostem, neobyčejně záslužného nakladatelského projektu propagujícího i připomínajícího strukturalistické dědictví. Jednotlivé tituly zmíněné edice jsou pracemi z oblasti strukturalismu nejen českého, ale i slovenského, polského, francouzského aj. Jejich autoři sledují strukturalistické myšlení v celém časovém rozmezí: od české prestrukturální tradice přes práce tří generací klasiků českého strukturalismu (Jana Mukařovského, Jiřího Veltruského, Mojmíra Grygara, Lubomíra Doležela, Květoslava Chvatíka nebo Miroslava Červenky) po kontexty německé recepční estetiky či tartuské sémiotiky. Recenzovaný svazek doplňuje naznačený strukturalistický záběr o nový aspekt — ambicí jeho redaktora bylo představení výběru prací západních badatelů, kteří se v období sedmdesátých až devadesátých let 20. století podíleli na širokých evropských diskuzích o českém strukturalismu: analyzovali jeho doktrínu, pojmový systém, zkoumali jeho kořeny (domácí i zahraniční), zkoušeli ho tvůrčím způsobem spojovat s jinými metodologickými školami.
STEFAN SEGI
Literárněvědné monografie o písňovém textu nejsou v českém ani zahraničním kontextu běžnou záležitostí. Smysl populární písně v nejširším slova smyslu totiž vzniká součinností několika mediálních rovin (text, kompozice, interpretace, sonická složka, vizuální prezentace — ať už zafixovaná v podobě videoklipu, či jako pódiová prezentace, móda, místo v dobové popkultuře atd.), které nelze při interpretaci artefaktu jednoduše oddělit, a tak pouhý literární rozbor nutně působí jako značná redukce. Z tohoto důvodu se zatím největší pozornosti literárních vědců těší texty folkových autorů-písničkářů, u kterých je textová složka alespoň zdánlivě dominantní částí sdělení (viz např. Přemysl Houda: Intelektuální protest, nebo masová zábava?; Zdeněk R. Nešpor: Děkuji za bolest…; či kapitola o folkových textech od Jiřího Trávníčka v knize Na tvrdém loži z psího vína).
Aage A. Hansen-Löve je emeritní profesor slavistiky mnichovské univerzity (Ludwig-Maximilians-Universität München), kde působil v oboru slovanské filologie v letech 1987–2013. Žije ve Vídni, odkud pochází a kde studoval slavistiku a byzantologii a později pracoval na univerzitě jako asistent. Na začátku sedmdesátých let absolvoval studijní pobyty v Praze a v Moskvě, v té době vznikala jeho doktorská práce o formalismu, obhájená v roce 1975, knižní vydání 1978. Ve své habilitaci se věnoval mytopoetice ruského symbolismu. Člen rakouské Akademie věd (Philosophisch-Historische Klasse der Österreichischen Akademie der Wissenschaften), od roku 1978 je spoluvydavatelem slavistického periodika Wiener slawistischer Almanach.
Číst dál: Subverzivní překročení plánu. Interview s Aagem Hansen-Lövem
PETRA KOŽUŠNÍKOVÁ
Autoři publikace Sedm statečných a spol. si vytyčili úkol „analyzovat jeden z nejvýraznějších fenoménů současné české literární kultury“ (s. 9), jímž rozumí tvorbu českých autorek-prozaiček. Přínosná je však jen zčásti, a to právě v těch příspěvcích, v nich badatelé dokážou kriticky reflektovat vědecké možnosti nastoleného konceptu a vyvarovat se příliš zobecňujících až neopodstatněných generalizací. V téměř polovině textů však dochází ke střetu se základy nastolené perspektivy a tím s požadavky na vědeckou práci. Příručka by tak mohla sloužit jako názorná ukázka toho, jak může vypadat hodnotné pojednání s využitím byť rozporuplné typologické kategorie rodu autora a jak si lze na tomtéž lidově řečeno vylámat zuby.
Číst dál: Prozaičky nejsou hrdinky aneb O literárních badatelích a pistolnících