Kniha pojednává o ústředním areálu vyšehradského hradiště představujícího v 11. a 12. století přední politické a mocenské centrum českého státu, na němž se téměř tři čtvrtě století nacházela panovnická rezidence. Vychází z komplexního zpracování rozsáhlých, avšak dosud nevyužitých pramenů získaných plošnými archeologickými výzkumy od r. 1924 do současnosti.
Sestává z 22 původních kapitol připravených specialisty na pravěkou a středověkou archeologii, bioarcheologické obory, historickou metalurgii a geologii. Po úvodní části (část I), přibližující okolnosti formování korpusu hmotných pramenů, jsou zařazeny analytické kapitoly věnované nálezům z pravěku (část II) a středověku až novověku (část III). Poslední část (část IV) předkládá syntézu a vyhodnocení poznatků a jejich zasazení do širšího archeologického a historického rámce.
Vedle vůbec prvního systematického zpracování pozůstatků pravěkého osídlení na Vyšehradě (starší a střední eneolit) tato monografie nabízí vhled do nejstarší etapy existence středověkého hradiště (cca 980–1070) a vykresluje stavební a urbanistickou podobu následné raně románské přemyslovské rezidence (cca 1070–1140), která o více než půl století předchází vznik kamenného paláce na Pražském hradě. Dále předkládá detailní charakteristiku stavební podoby a symboliky palácového okrsku obnoveného zde Lucemburky (1348–1420) a postihuje hlavní rysy jeho následné degradace v pohusitském období. Důraz je kladen na hmotnou kulturu, sociální a ekonomické aspekty života na akropoli i na další témata. Text doprovází rozsáhlá fotografická a plánová příloha.