V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ PELÁN
Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném čísle. Úvodem zmiňuje její cíle: především odstranit klišé banalizující Hrabalovu tvorbu a rozvrátit hrabalovský mýtus.
RICHARD ZMĚLÍK
V loňském roce vydalo nakladatelství XYZ, které náleží pod mediální skupinu Albatros Media, knihu s titulem Šifra mistra bestselleru (The Bestseller Code [2016]) dvojice amerických autorů Jodie Archerové a Matthew L. Jockerse. Z názvu si nelze učinit hned napoprvé jasnou představu, kam knihu zařadit. Teprve podtitul Anatomie knižního trháku může leccos napovědět. Na webových stránkách nakladatelství je kniha uvedena mezi kategoriemi non-fiction, poznání a vědění. Podíváme-li se, co zde tyto žánry zahrnují, povětšinou se jedná o skutečné žánrové bestselery, jakými jsou biografie slavných herců, sportovců a politiků nebo různorodé osobní sugestivní zpovědi a příběhy. V malém procentu se zde objevují i takové tituly, jakými jsou esejistická kniha Pavla Eisnera Chrám i tvrz nebo Ivanovova Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi, tedy tituly odborněji profilované.
MARIE-ODILE THIRUOINOVÁ
Tato úctyhodná publikace o tisíci stranách je kolektivním dílem, které vzniklo pod vedením literárního historika a teoretika Jiřího Holého, profesora Univerzity Karlovy v Praze. Jeho pracovní kolektiv tvoří osm mladých badatelů, většinou z Centra pro studium holocaustu a židovské literatury, které profesor Holý vede na půdě téže univerzity. Centrum bylo založeno v roce 2010 a roku 2012 se začlenilo do širšího Pražského centra židovských studií, které mělo především připravit otevření speciální katedry židovských studií v Praze počátkem univerzitního roku 2016/2017 (s. 11). Je tedy zřejmé, že dílo Jiřího Holého je součástí rozsáhlého projektu zaměřeného na zhodnocení a analýzu židovského přínosu pro kulturu českých zemí, projektu, který již více než dvacet let dokumentují četné publikace, na nichž spolupracovali čeští i zahraniční badatelé, historici, kulturní i literární historici (Leo Pavlát, Reinhard Ibler, Grzegorz Gazda, Michal Frankl, Jindřich Toman, Kateřina Čapková, Ines Koletzschová, Blanka Soukupová aj.). Všechny tyto publikace jsou ostatně v knize Cizí i blízcí průběžně zmiňovány vedle klasických odkazů vztahujících se k dějinám Židů a antisemitismu ve střední Evropě či k různým interpretacím holokaustu (Kieval, Cornis-Pope, Sherman, Friedländer aj.): potvrzuje to bohatá bibliografie, která vhodně uzavírá každou kapitolu a nabízí ucelený pohled na prameny a sekundární literaturu.
Číst dál: Syntéza o tematizaci a reflexi židovství v české literatuře 20. století
VERONIKA PEHE
Kniha Petra Bubeníčka vyšla jako součást série nakladatelství Palgrave Macmillan soustředící se na adaptaci a vizuální kulturu. Vzhledem k tomu, že ostatní tituly v této sérii se zabývají problematikou adaptace na teoretické úrovni nebo se soustředí na anglojazyčné prostředí, je o to více překvapující, ale i záslužné, že se Bubeníčkovi podařilo prorazit se studií zaměřenou výhradně na českou literaturu a kinematografii z éry státního socialismu. I přes takto specializované téma se autorovi daří zachytit obecnější problematiku politické dimenze filmové adaptace vznikající v podmínkách cenzury, za režimu, který autonomii tvůrce značně omezoval. Jak autor poznamenává v úvodu, zajímá ho především, jak se umělecké dílo protíná s recepcí, kulturou, ideologií, politikou a kreativitou (s. 2). Kniha tak má co nabídnout všem, kteří se zajímají o interpretaci kultury zasazenou do historicko-společenského kontextu.
Zaměření na zahraniční publikum s sebou nutně nese obšírnou kontextualizaci i vymezení se proti tezím, které se domácím čtenářům mohou jevit poměrně samozřejmé. Například hned v úvodu Bubeníček uvádí, že jeho hlavním cílem je ukázat, že ne všechny filmy, které vznikaly za železnou oponou, byly umělecky nehodnotné počiny poplatné dobové ideologii — tvrzení, které pro čtenáře obeznámené zejména s československou novou vlnou jistě není nijak překvapující. Nicméně publikace, která je rámována především jako studie zabývající se problematikou adaptace v specifickém politickém prostředí, takovéto vysvětlení historicko-politického kontextu potřebuje; proto je vítána i celá sekce v úvodu stručně shrnující dějiny Československa od první republiky až po normalizaci, jež tak nabízí nezbytné historické pozadí pro porozumění specifikům umělecké tvorby v znárodněném filmovém průmyslu.
RÓBERT KISS SZEMÁN
Marcela Mikulová — Ivana Taranenková (edd.): Konfigurácie slovenského realizmu. Synopticko-pulzačný model kultúrneho javu. Brno, Host 2016. 409 stran.
Realismus byl ve slovenské literárněhistorické tradici zdánlivě bezproblémovou a dobře zpracovanou oblastí, patří totiž mezi ty fenomény moderního slovenského kulturního kánonu, které stojí ve středu pozornosti již více než století. Toto jeho postavení nezpochybňovala ani komunistická kulturní politika, a dokonce díky svým vztahům k ruskému realismu a způsobu zobrazování vesnice byl na desetiletí poklidně uhnízděn k zimnímu spánku v měkkém pelíšku „marxistické“ estetiky lukácsovského ražení. Veškeré názory poukazující na problematičnost mimetické funkce realistické prózy či kontinuity kritického a socialistického realismu byly označeny za ideologický čin a vytěsněny na periferii literárněhistorické reflexe. Tento monolitický či (jak píší editoři v předmluvě knihy) panrealistický přístup se pokusil podrobit bližšímu zkoumání čtvrt století po sametové revoluci pracovní tým Ústavu slovenskej literatúry SAV.
Při své práci se autoři ve velké míře opírali jednak o monografii a studie napsané na téma realismu Oskárem Čepanem, jednak o výsledky víceletého mezinárodního grantového projektu Diskursivita literatury v česko-slovenském kontextu/Diskurzivita literatúry v česko-slovenskom kontexte vedeného Daliborem Turečkem. Během tohoto projektu se vytříbily metodologické přístupy, díky nimž se řada monografií prezentujících českou romantiku a parnasismus mohla rozšířit o další svazek. Tyto knihy jsou důkazem toho, že výzkumný tým filologicky vzdělaných odborníků otevřeného smýšlení, zastávajících svěží literárněhistorický přístup, může opravdu cenným způsobem obohatit současnou vědu zaměřenou na střední Evropu.