Dnešní článek přináší recenzi Petra Čorneje na knihu Petra Voita Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Rovněž však touto recenzí pokračuje diskuze o národním humanismu, kterou v druhém čísle letošního ročníku České literatury zahájil článek Eduarda Fernándeze Couceira spolu s diskusními příspěvky Jana Malury, Lucie Storchové a Tomáše Havelky (celá diskuse ke stažení zde), na niž v ČL 4/2014 navázala stať Marty Vaculínové.

PETR ČORNEJ

Petr Voit píše v posledním desetiletí rozsahem udivující práce. Po úspěšné Encyklopedii knihy (Praha, Libri 2006) přichází s převážně analyticky pojatou publikací, která zároveň neskrývá polemické ostří i zřetelně programový charakter. Již z úvodních slov vyvstává, že hlavní poslání dějin knihtisku spatřuje autor ve zkoumání typografické složky, tj. uměleckých a řemeslných postupů uplatňovaných při přípravě jednotlivých skladebných prvků tiskové formy (písmo, dekor, ilustrace), a ruku v ruce s tím v zachycení proměn knižní kultury. Do ní zahrnuje nejen produkci, nýbrž (ve shodě s Jaussovou kostnickou školou a metodologickými principy Rogera Chartiera) také recepci tištěné knihy. V badatelské praxi pak prosazuje jako nezbytný základ bezpečnou znalost materiálu, i když jedním dechem správně zdůrazňuje, že k celistvému poznání knižní kultury nevede pouhá evidence a popis pramenů, nýbrž organické začlenění statických prvků do diachronních procesů, nemyslitelné bez interdisciplinárního přístupu. To je zásadní posun v porovnání s dřívějšími generacemi knihovědců (Čeněk Zíbrt, Josef Volf, Zdeněk Václav Tobolka), kteří se často zaměřovali na studium literárních látek, respektive na popularizaci oboru a proti nimž se autor kriticky vymezuje.

Voitovo (místy až ostentativně prezentované) vědecké sebevědomí není bezdůvodné. Autorovýma zvídavýma rukama, byť to nikde explicitně neříká, prošel nejen každý tisk, o němž píše, nýbrž doslova každý list, a jeho zraku neunikla žádná litera, natož ilustrace. Výsledky pětatřicetiletého soustředěného výzkumu v kombinaci s poznatky bohaté, leč nepřehledné knihovědné produkce, již může zvládnout toliko specialista, tak zásadně mění obraz prvního století existence české tištěné knihy, a tím logicky i pohled na dějiny české literatury od sklonku 15. do poloviny 16. století. Díky Voitovi, který nová zjištění, roztříštěná v rozmanitých časopisech a nezřídka zapadlých sbornících, usoustavnil v přehledný celek, se nyní i literární vědci, jazykovědci a historici s překvapením dozvídají, že mnohé donedávna tradované jistoty neodolaly v posledním dvacetiletí náporu kritické revize, mimo jiné i proto, že se značně rozšířil počet známých tisků. Už toto konstatování vypovídá o nesporném přínosu recenzované publikace.

Vlastním tématem Voitovy práce je činnost severinsko-kosořské knihtiskařské dynastie, která v letech 1488–1557 provozovala nejvýznamnější českou oficínu, k níž později přibyly další pražské tiskárny. Tato volba má nezpochybnitelnou logiku přinejmenším ze dvou důvodů. Teprve v závěru 15. století přestala tištěná kniha napodobovat rukopisy a vykročila na cestu emancipace, sedm desetiletí trvající kontinuita rodinného tiskařského podniku pak umožňuje zkoumat proměnu knižní kultury v střednědobém záběru. V neposlední řadě tu sehrála roli relativně četná produkce severinsko-kosořských dílen, jež vydaly minimálně 115 převážně česky psaných titulů (Mirjam Bohatcová jich znala 83), z nichž některé se nedochovaly. V souhrnu toto číslo představuje pětinu všech tisků publikovaných v Čechách během první poloviny 16. věku. Autorův záběr se přitom neomezuje pouze na české prostředí, nýbrž plasticky zasazuje působnost severinsko-kosořských oficín i dalších domácích dílen do širokého středoevropského kontextu.

První kapitola knihy přináší poměrně stručnou, leč faktograficky hutnou historii severinsko-kosořské tiskárny, kterou snad původně vlastnil staroměstský kramář Severin (eventuálně konsorcium staroměstských měšťanů) a jež najala do svých služeb jménem dosud neznámého Tiskaře Pražské bible, vydané roku 1488. Poté následuje charakteristika činnosti dalších osobností (mimořádně plodného Pavla Severina z Kapí Hory, jeho samostatně podnikajícího synovce Jana Severina mladšího a konečně Jana Kosořského, který se do severinského klanu přiženil a vlastní dílnu si na Novém Městě otevřel až roku 1546 či 1547) s připojenými bibliografiemi jejich tisků. Od svých počátků se „dynastie“ zaměřila na vydávání česky tištěných publikací s převažující (byť rozhodně nikoli výhradní) orientací na utrakvistické čtenáře (měšťany, šlechtice i osoby duchovního stavu). V stávajících podmínkách to byla jediná možnost jak obstát v konkurenci zahraničních dílen, jež do českých zemí dodávaly latinsky a německy tištěné knihy, určené vzdělanému publiku, popřípadě českým Němcům. Nevelký českojazyčný trh, nízká kupní síla potenciálních čtenářů a slabé finanční zajištění tak již na konci 15. století vytvářely propojený komplex příčin limitujících a brzdících rozvoj knihtiskařského řemesla.

To zákonitě ovlivnilo podobu česky tištěné knihy, jež na evropské podněty reagovala se zpožděním a ne vždy mohla v úplnosti převzít či adekvátně napodobit vyspělejší cizí vzory. Cesta od pozdněgotických k renezančním tiskům trvala v českém prostředí více než půl století, což, dodávám, zcela koresponduje s plným prosazením renezance ve výtvarném umění. Tento pozvolný proces se projevil, jak Voit detailně dokládá, ve všech sledovaných sférách, nejzřetelněji asi v uplatnění tiskového písma. I zásluhou severinsko-kosořského podniku přežívala jako základní typ písma bastarda, charakteristická pro pozdněstředověké rukopisy a užívaná v důsledku ekonomické slabosti českých dílen, disponujících zpravidla omezeným sazečským materiálem, i momentům náboženské povahy (nedůvěra utrakvismu k italskému katolickému prostředí a s ním spojenému renezančnímu humanismu). S danými podmínkami korespondovala grafická úprava tisků a pomalý nástup tichého čtení. Od dvacátých let 16. věku přejímali čeští tiskaři z německých zemí novogotické písmo (švabach), zatímco pro humanismus příznačná antikva zůstávala dlouho omezena na latinské citáty a číslice. Rozšíření antikvy příliš nepomáhala ani praxe katolických tiskáren. Zlom přinesl až rok 1536, kdy zásluhou v Norimberku vyučeného Jana Hada se antikva začala uplatňovat v sazbě latinských literárních textů a v čtyřicátých a padesátých letech rovněž v tisku humanistické poezie. Obdobné postřehy jako o písmu platí též o knižním dekoru. V severinsko-kosořské dílně měl až do roku 1523 pozdněgotický charakter, teprve poté se počínají prosazovat grafické ozdůbky (včetně v Evropě oblíbeného rostlinného dekoru), na stránky tisků (především na titulní listy) pronikají viněty, lišty, rámy, bordury i heraldické znaky, propůjčující knize renezanční výtvarný názor.

Nanejvýš zajímavou kapitolu věnoval Voit knižní ilustraci. Podrobně v ní ukazuje, jak si české a moravské dílny zprvu objednávaly štočky s ilustracemi v cizině, nebo zvaly do Prahy vandrující zahraniční řemeslníky, což praktikoval i Tiskař Pražské bible. Právě jeho produkce tvoří mezník v dějinách české typografie, neboť v jím vytištěném Novém zákoně (1497–1498) vytvořil podle Voitova mínění obrazovou složku (118 štočků reprodukovaných na 179 místech) tuzemský, pravděpodobně pražský řezáč. Ačkoli Tiskař Pražské bible ve svých publikacích nejdříve inklinoval k převládajícímu pozdněgotickému vyjádření, postupně v jeho produkci sílilo porozumění pro náběhy k renezanční ilustraci. V jeho stopách, zřetelně směřujících k obrazové knize, se po čase vydal (aniž pomíjíme Mikuláše Konáče z Hodiškova) především Pavel Severin, pro kterého pracovali Mistr jemné štrafury (známé ilustrace k Lutherovým textům i k Chelčického Síti víry a Knize výkladuov spasitedlných), Monogramista IP a Mistr Kohenovy Hagady.

Z Pavlovy iniciativy vznikl i takzvaný Severinský ateliér, zřejmě volně sdružující několik kreslířů a tři výrazné (leč jménem neznámé) řezáče, z nichž nejvýznamnější byl Monogramista EWA. Působení ateliéru, který měl tvořit domácí konkurenci německé grafice, spadá do let 1527–1542 a v dějinách české knižní ilustrace, omezené v této době na techniku dřevořezu, mu náleží klíčové místo. Jeho činností vyvrcholila péče severinsko-kosořské dynastie o původní domácí ilustrace, jež přispěly k přerodu pozdněgotických tisků v již renezanční knihy. Navzdory tomuto konstatování se vydávání obrazových knih setkávalo s problémy vyvěrajícími ze slabého finančního zajištění i z nedostatečného počtu řezáčů. Běžné proto bylo opakování stejných ilustrací v rámci jedné publikace i druhotné využívání štočků s dřevořezy v jiných textech, než pro které byly primárně určeny. Tyto neduhy poznamenaly též největší projekty, na nichž se severinsko-kosořská dynastie podílela, Hájkovu Kroniku českou (1541), k jejímuž vydání se spojil Jan Severin mladší s Ondřejem Kubešem, a Münsterovu Kozmografii v překladu Zikmunda z Puchova (1554). Prvně uvedené dílo muselo řadu ilustrací opakovat, česká Kozmografie se pak ani vzdáleně nepřiblížila standardu basilejských vydání a převážně využila starší štočky, vytvořené v letech 1530–1552. Už tehdy se šetřilo, kde se dalo.

Čtvrtá, závěrečná kapitola je z literárněvědného i obecně historického hlediska nejzajímavější. Voit se v ní věnuje rozmanitým aspektům knižní kultury sklonku 15. a první polovice 16. století, především ale předkládá její ucelenou koncepci a v mnoha ohledech netradiční interpretaci. Všímá si relativně řídké sítě tiskáren v tehdejších Čechách, slabého potenciálu knihtiskařského řemesla, patrného v nízké produktivitě (v letech 1520–1541 vycházelo z českých oficín průměrně 10 titulů ročně, dvojnásobný nárůst nastal až v časovém úseku 1542–1547) a poukazuje také na roli cenzury, zavedené v letech 1524–1526 a posílené roku 1533 králem Ferdinandem I. Panovník dokonce knihtisk roku 1537 povolil pouze v Praze a o deset let později v reakci na stavovské povstání jmenoval katolíka Bartoloměje Netolického jediným oficiálním tiskařem, přičemž tento neutěšený stav vydržel dva roky. Neméně pozoruhodná jsou zjištění o knižním trhu a výši nákladů, pohybujících se řádově v stovkách kusů (Kuthenova Kronika o založení země české dosáhla 600 výtisků, překlad Münsterovy Kozmografie přibližně 300 a Hájkova Kronika česká asi 1 000 exemplářů), i o reedicích, dokládajících setrvalou oblibu „kuchařek“. Mecenáši, pokud výrobu knih podporovali, pocházeli z řad vyšší i nižší šlechty a částečně také z měšťanských kruhů; vydávání sněmovních artikulí (výnosů s platností zákona) financoval státní aparát. Tematická a žánrová skladba vypovídá o zájmech stále úzké čtenářské obce. Světská literatura již v této době předčila náboženskou produkci v poměru 54 : 46 (v severinsko-kosořských podnicích byl rozdíl dokonce 65 : 35), přičemž žánrové spektrum zahrnovalo především spisy mravněvýchovné, historické, právnické, lékařské, hospodářské, učebnice i knižní kalendáře, pranostiky a minucí. V náboženské literatuře dominovaly pochopitelně překlady Bible a jejích částí, traktáty, zhusta polemického zaměření (poměrně četné byly překlady Lutherových textů), kancionály, katechismy i postily. To vše ukazuje na spíše reformační než na renezanční (respektive renezančněhumanistický) charakter knižní produkce. Fakt, že naprostá většina českých tiskařů ve vlastním ekonomickém zájmu příliš neakcentovala konfesijní hledisko a snažila se zasáhnout co nejširší spektrum potenciálních zákazníků, nezní překvapivě. Plně ladí s principem náboženské koexistence, obsažené již v kompaktátech a utvrzené kutnohorským náboženským mírem roku 1485, i s převládající společenskou atmosférou.

Zatím jsem Voitovu práci jednoznačně chválil a vyjadřoval souhlas s jeho přesvědčivými poznatky. Nyní mi však nezbývá než kousnout do kyselého jablka a kriticky se dotknout koncepční a interpretační roviny. Obraz české knižní kultury, budovaný na empirických poznatcích získaných rozsáhlým studiem tiskařské produkce, nevyhlíží v autorově podání nikterak vábně. V kostce jej postihuje Voitův razantní výrok, který jako by vypadl z kontroverzní publikace takzvaného Podivena: „Pokud si přestaneme všímat národoveckého pozlátka a postavíme-li výzkum na faktech, zůstane nám demytizovaná tvář české malosti.“ Problém ovšem spočívá v tom, do jakého kontextu získaná fakta zasadíme a jakými kritérii je poměřujeme. Z celé práce je přitom patrné, že autor posuzuje českou knižní kulturu optikou trojí komparace. Porovnává ji se situací v zahraničí (zejména ve Francii a italských i německých oblastech), vnímá ji rastrem rozdílů mezi renezancí (respektive renezančním humanismem) a reformací a přihlíží i k diferenci mezi katolicismem a nekatolickými křesťanskými směry. Výsledkem jsou (zdánlivě) objektivní závěry o nízké úrovni české knižní kultury i literárního života, o faktické neexistenci národního (tj. jazykově českého) humanismu a implicitně též o vyšším niveau katolické kultury ve srovnání s kulturou reformační. To ale nejsou žádné nové poznatky, nýbrž návrat k latentně prokatolické interpretaci, jejíž správnost Voit zdůvodňuje a potvrzuje „tvrdými“ daty.

Nejsem z lidí, kteří by komukoli upírali právo na vlastní názor. Troufám si však říci, že z týchž údajů, ovšem při užití jiných (a možná historicky adekvátnějších) měřítek, lze dospět k jinému pohledu. Podle mého mínění nelze dost dobře srovnávat poměry ve francouzských, italských a německých oblastech se situací v Čechách. Uvedené zahraniční regiony byly od počátku středověku centrem západokřesťanského světa, s výjimkou pozdněstředověké krize ve druhé polovině 14. století si udržovaly a (stále udržují) civilizační náskok, jejich knižní trh, čtenářské zázemí, podmíněné počtem obyvatel, i kapitálová síla byly (a nadále jsou) nesouměřitelné s českými možnostmi. Navíc české země zasáhla pozdněstředověká krize později než západní Evropu. Francie, Anglie, oblast pozdějšího Beneluxu i část německých zemí nastoupily na sklonku 15. století cestu všestranného rozmachu, avšak České království a Morava tento trend nezachytily, poněvadž se dlouho potýkaly s důsledky husitské revoluce (jedinečného pokusu řešit krizi propojením náboženské reformy s proměnou politických struktur), výrazným úbytkem obyvatelstva i nutností hospodářské obnovy. Depresi tak plně překonaly až ve dvacátých letech 16. věku. K tomu je nutné připočítat existenci jediné (navíc neúplné) utrakvistické univerzity, zatímco relativně hustá síť vysokých učení v Říši, Francii, Kastilii, Aragonii a severní Itálii vytvářela zcela jiné zázemí pro odbyt tištěné literatury. Srovnávejme proto srovnatelné, například poměry v Čechách s poměry v Polsku a v Uhrách. Přesto v některých aspektech české země za oblastmi západně od Šumavy nezaostávaly. Stačí se podívat na překlady Bible do národního jazyka a jejich zpřístupnění tiskem, přímý to důsledek českého reformního hnutí a husitské úcty k autoritě Božího zákona, i na gramotnost obyvatelstva, dle kvalifikovaných odhadů procentuálně podstatně vyšší než v tehdejší Francii.

Poněkud jinou otázku představuje vztah renezance a reformace. I když oba fenomény reagovaly na kumulaci pozdněstředověkých problémů a v zaalpské Evropě se do jisté míry prolínaly, jejich kulturní (a částečně i hodnotové) zaměření se lišilo. Rozdíly existovaly především v nábožensky podmíněném estetickém názoru, jak doložily roku 1527 události pověstného Sacco di Roma či pozdější obrazoborecké „očisty“ v Anglii a v kalvinistickém Nizozemí. Preferovat renezanci před reformací je sice možné, ale vždy s vědomím, že jde o dva kvalitativně obtížně souměřitelné jevy. S tímto vědomím bychom měli přistupovat též k české předbělohorské kultuře, která má v nekatolickém prostředí opravdu spíše reformační charakter. V zemi s jednoznačnou převahou nekatolického obyvatelstva tomu sotva mohlo být jinak.

I na Apeninském poloostrově, kolébce renezance, byly renezanční životní styl a humanistická vzdělanost záležitostí společenských elit, nikoli širokých vrstev obyvatel. S tímto vědomím je třeba přistupovat k diskuzi o takzvaném národním (či českém) humanismu, jehož existenci Voit zpochybňuje odkazem na minimální odezvu textů i překladů Řehoře Hrubého z Jelení a Viktorina Kornela ze Všehrd. Dovolím si k tématu učinit několik poznámek, a to s přihlédnutím k diskuzi, která nedávno na stránkách tohoto časopisu proběhla (ČL 2014/2, s. 252–293). Fakt, že Hrubého práce zůstaly převážně v rukopisech a že Všehrdova programově laděná předmluva (opakované pečlivé čtení její programovost jen potvrzuje) k překladu traktátu O napravení padlého (1501) nevyprovokovala po delší čas nikoho k následování, ještě nepopírá úsilí o konstituování národního humanismu. Tomuto, uznávám nepříliš šťastnému pojmu, dávám přednost, neboť adjektivum český lze chápat i teritoriálně, nikoli pouze jazykově, eventuálně etnicky. Slova národ se (na rozdíl od řady mladších kolegů a vyznavačů postmoderního mainstreamu) neštítím, chápu jej jako termín a necítím žádnou vnitřní potřebu nahrazovat jej výrazem vernakulární. Hrubý i Všehrd zjevně usilovali seznámit etnicky českou společnost (tj. především politicky aktivní měšťanské a šlechtické vrstvy) alespoň částečně s antickým dědictvím, v němž nalézali příklady občanských ctností užitečných i pro české prostředí a slučitelných s jeho hodnotovou orientací, zvláště prací pro obecné dobré. Bylo by tak možné uvažovat i o oprávněnosti pojmu občanský humanismus. Hrubého Napomenutí Pražanům (1513) obsahuje několik desítek odkazů na antické postavy, texty a děje, Všehrd pak požadoval překládat z latiny i knihy pohanských autorů. Tento záměr podle mého mínění souvisel jak s prosazením češtiny jako kulturního a úředního jazyka (od roku 1495 byly desky zemské vedeny v češtině a zemský soud úřadoval od roku 1500 pouze česky), tak s vyhroceným politickým zápasem o první českou ústavu, tj. Zřízení zemské (vladislavské), vydané Tiskařem Pražské bible v červenci 1500. Skutečnost, že výzvy obou protagonistů nenalezly patřičné echo, souvisela snad i se změnou politické situace po roce 1517 i s aktuální radikalizací utrakvismu a nástupem luteránství, které obrátily pozornost k vyostřeným náboženským sporům. To ale neznamená, že bychom měli Hrubého a Všehrdův vklad pomíjet. O literárním a politickém významu husitských veršovaných skladeb Budyšínského rukopisu, předjímajících usnesení čáslavského sněmu a opětovně aktualizovaných v době poděbradské, také nikdo nepochybuje, ačkoli se zachovaly v jediném rukopisu.

Na husitství, reformaci a renezanci se názory, jak již to ve vědě bývá, liší, všichni bychom ale měli, vzdor rozdílným soudům, ctít pravidla polemiky. V tomto směru mě překvapilo, že si Petr Voit (obdobně jako jeho strahovští spolupracovníci Eduardo Fernández Couceiro a Bořivoj Neškudla) neodpustil ostré ataky na Emila Pražáka, který se již bránit nemůže. I když jsem se s Pražákem jednou utkal o dataci skladby Václav, Havel a Tábor, vždy jsem si ho vážil jako noblesního, skromného, mimořádně vzdělaného a nesmírně poctivého vědce, který ani náhodou neměl nic společného s „engelsovskou filozofií“. Nesouhlasím-li s někým, nemusím ho proto ještě ztrhat a odborně diskvalifikovat. Navíc útoky proti Pražákovi míří na špatný terč, tvůrcem marxistické koncepce starší české literatury (i tolik diskutovaných pojmů demokratizace a laicizace) byl Josef Hrabák. V každém případě mají větší smysl diskuze mezi živými, jsou-li ovšem neseny vědomím, že všichni jsme zajatci ideové struktury doby, v níž žijeme a z jejíchž pout se sotva vymaníme.

Bez ohledu na uvedené připomínky musím opakovaně podtrhnout mimořádný vědecký význam Voitovy knihy, která se nadlouho stane nepostradatelným kompendiem i východiskem pro další bádání. Přispívají k tomu cenné a pracné bibliografie tisků severinsko-kosořské dynastie, záslužně doplňující i korigující údaje Knihopisu, katalogy a reprodukce ilustrací, poskytující vyčerpávající vhled do tohoto odvětví dobové typografie, soupis štočků ilustrací severinsko-kosořských podniků i přehled tematického a žánrového profilu jejich tisků. K tomu přistupuje rozsáhlý obrazový materiál, jenž umožňuje porovnávat kvalitu českého a zahraničního knihtisku, a to v oblasti celkového grafického řešení, písma i dekoru. Vše doplňuje spolehlivý rejstřík osob i anonymních děl a rejstřík odkazů na čísla Knihopisu. Autor tak odvedl práci, jež bez nadsázky zasluhuje vysoké uznání.

Petr Voit: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská

dynastie 1488–1557. Praha, KLP — Koniasch Latin Press 2013. 463 strany.

Vyšlo v České literatuře 5/2014.