Časopis - Archiv

Schopnosti médií formovat veřejné mínění a nastolovat témata, která veřejnost následně vnímá jako důležitá, jsou předmětem odborného zájmu již od počátků komunikačních výzkumů. V souvislosti s počátky zkoumání mechanismů nastolování témat (agenda-setting) můžeme zmínit například Waltera Lippmanna, který již v roce 1922 upozorňuje na to, že masová média mohou nastavením svých obsahů formovat lidské vnímání světa.

Markéta Škodová v tomto čísle mluvila s Ing. Josefem Bečvářem o situaci ve výzkumu veřejného mínění v 60. a 70.letech, a také o jeho působení v Ústavu veřejného mínění. Ing. Josef Bečvář (* 1929) byl v letech 1967-1972 výzkumným pracovníkem Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd. Předkládaný rozhovor s tímto sociologem je součástí kontinuální snahy CVVM o mapování různých aspektů dějin výzkumu veřejného mínění v České, resp. Československé republice.

Stáří a stárnutí jedinců jsou bezpochyby fenomény, které zaujímaly významné místo ve společnosti již v dobách dávno minulých. Během 20. století však nabrala otázka stárnutí nového rozměru, neboť začala nově přesahovat z úrovně individuální na úroveň celospolečenskou. V důsledku zlepšování některých společenských podmínek (např. lékařské péče, životního stylu, hygieny, životní úrovně atd.), jež bylo nastartováno již zhruba na počátku 19. století, dochází k odsouvání úmrtí do vyšších věků, a lidé tak žijí déle. V moderních společnostech je tento jev obvykle doprovázen poklesem porodnosti a plodnosti. Kombinace těchto dvou faktorů pak ve svém konečném důsledku způsobuje proces, který nazýváme demografickým stárnutím. Obecně je tedy třeba rozlišovat dva pohledy na problematiku stárnutí. První pohled se zaměřuje na tzv. stárnutí individuální, druhý přístup se zabývá demografickým stárnutím lidských populací, ovšem je zřejmé, že obě dvě hlediska jsou mezi sebou navzájem provázaná. Podobně tomu bude i v následujícímpříspěvku, jenž se bude zabývat nejen přehledem problematiky demografického stárnutí, ale dotkne se také otázek o dlouhověkosti a kvalitě života, které se dostávají do popředí v souvislosti s tematikou stárnutí jednotlivců.

Josef Bečvář vzpomíná na významnou postavu zakladatele české demoskopie Čeňka Adamce.

V posledních letech výrazně sílí zájem o odbornou reflexi fáze sběru dat v rámci standardizovaných dotazníkových výzkumů a na s tím spojené prvky, jako je osoba tazatele a respondenta, aranžmá situace dotazování, podoby výzkumného nástroje nebo způsobu dotazování. V oblasti metodologie sociálněvědního výzkumu na tom má zásluhu proud kognitivních přístupů, jehož kořeny lze spatřovat v rozmachu kognitivních teorií v psychologii a jejich pronikání do dalších disciplín. Jednoduše řečeno kognitivní přístupy obracejí pozornost k psychickým procesům, které se v hlavách respondentů odehrávají v situaci zodpovídání výzkumné otázky, a které mají vliv na způsob, jakým zpracovávají související informace a jaká tedy bude jejich odpověď.
Základním informacím o kognitivních přístupech, jakož i situaci dotazování byl na stránkách Naší společnosti již určitý prostor věnován [Vinopal 2004], nyní se můžeme z tohoto hlediska podrobněji podívat na některé fáze a aspekty získávání informací od respondentů dotazníkových šetření.

Otázky "kdo?" a "proč?" volí tu či onu stranu představují jednu z nejfrekventovanějších oblastí sociální politiky. Ba co více, často jsou zároveň předmětem velkého zájmu široké veřejnosti a médií. Cílem této oblasti je naznačit profil českých politických stran takříkajíc "zvenčí", vně instituce,z hlediska jejich voličů a s ohledem na některé podstatné determinanty volebního chování.

V ČR a Polsku se v posledním období významným zahraničněpolitickým i vnitropolitickým tématem stal záměr vlády USA umístit v těchto zemích některé komponenty budovaného amerického systému obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám, který by podle deklarovaného záměru měl chránit kontinentální území Spojených států před případným útokem prostřednictvím menšího počtu raket dlouhého doletu z tzv.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Naše společnost zahajuje pátý rok své existence. Je mi potěšením vám v prvé řadě oznámit, že počínaje tímto číslem je časopis recenzovaný, a všechny stati v něm publikované tedy procházejí anonymním oponentním řízením u dvou recenzentů. Krok, jenž by měl vést k dalšímu obsahovému zkvalitnění periodika i ke zvýšení jeho prestiže, jsme mohli učinit zejména za přispění a podpory našeho vydavatele, Sociologického ústavu AV ČR, v.

Politická věda konvenčně považuje politickou moc a politické procesy za pouhé prostředky, které slouží reprezentaci zájmů jednotlivců či různých skupin v podmínkách moderní (masové) demokracie. Představa politiky nejen jako souboje různých subjektů o získání, udržení a využívání moci ve společnosti, ale i aktivity zahrnující zprostředkování a smiřování oponujících si zájmů je široce sdílena. Řada teoretiků oprávněně zdůrazňuje, že ona mocenská gravitace v politice není věcí bezúčelnou, leč sloužící tomu, aby držitelé moci byli schopni prostřednictvím závazných rozhodnutí prosazovat své zájmy a cíle [Easton 1979; Tansey 1995]. Naproti tomu nemalá část občanstva je přesvědčena, že politika vlastně není nic jiného než svévolný boj o moc, jejíž získání a výkon (a s ním spojené prebendy) jsou také jejím hlavním smyslem. Ideologie a programy jsou z daného úhlu pohledu jen jakási přebytečná pozlátka, zakrývající skutečnou podstatu věci.

Problematika vědy a vědeckého bádání je v současné době a současné společnosti tématem bezesporu aktuálním. Věda je dnes integrální součástí běžného provozu společnosti a jako taková představuje dimenzi, která se prolíná každodenním životem všech lidí. Uvědomíme-li si, na kolika věcech běžného používání, od počítačů a mobilních telefonů přes automobily a mikrovlnné trouby až po oblečení a potraviny,se podílel vědecký výzkum a vývoj, nelze se téměř zbavit dojmu, že věda skutečně dávno není zábavou podivínů v bílých pláštích, nýbrž že je záležitostí doslova všeobecnou.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

při psaní příspěvků do druhého letošního čísla časopisu Naše společnost si analytici Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM) kladli otázky, které sice samozřejmě souvisely především s jejich odborným zaměřením a zájmy, ale které si s vysokou pravděpodobností někdy položil i každý z vás.

Komunikace je jednou ze základních esencí, jež utvářejí charakter politického systému, prvkem, který je za pomoci svého potenciálu schopen ovlivnit fungování tohoto systému v procesu výběru vůdců, vymezením agendy, participací na rozhodování, socializací či mírou kritičnosti, již politická sféra připouští. Politická komunikace, která zejména s využitím masových médií utváří významnou část veřejného prostoru, nabývá na intenzitě zvláště v předvolebním období.

Téma úrovně plodnosti v České republice je již od devadesátých let častým námětem odborných, mediálních i politických diskuzí. Důvodem jsou významné změny v populačním vývoji České republiky. Počty narozených dětí začaly v první polovině devadesátých let minulého století ve srovnání s předchozím obdobím klesat. Vedle procesu plodnosti procházel v té době změnami také proces úmrtnosti.

Česká republika prošla v období mezi roky 1997 a 2005 mnoha změnami ve sféře politické i ekonomické. V následujícím textu se zaměříme na proměny subjektivního vnímání zaměstnání a pracovních orientací českých občanů právě v tomto období. Podrobněji se budeme věnovat především proměnám představ o ideálním zaměstnání. Hlavním zdrojem údajů o proměnách nálad české veřejnosti ve vztahu k pracovní sféře ve zmíněném období nám bude mezinárodní šetření ISSP (International Social Survey Programme).

Jednou z řady výrazných změn v sociálněekonomické oblasti, jimiž naše společnost po roce 1989 postupně procházela, byl zřetelný nárůst rozdílů v oblasti příjmů, jež se v období státního socialismu v tehdejším Československu vyznačovaly mimořádně vysokou mírou nivelizace. I když v průběhu transformačního období se mzdová a potažmo příjmová diferenciace nevyvíjela vždy rovnoměrně a jednoznačně směrem ke zvyšování její celkové míry a i když poměrně rozsáhlý segment pracovního trhu si nepříliš diferencované mzdy v podstatě udržel až do současnosti, dostupné údaje a jejich analýzy jasně ukazují, že zejména mezi nejvyššími a naopak podprůměrně nízkými příjmy existuje poměrně velké a prakticky nepřetržitě a rychle rostoucí rozpětí.

Společně se změnou politického uspořádání v postsocialistických zemích došlo přirozeně také k přijetí některých doprovodných nástrojů demokratického zřízení, jako například nezávislého zkoumání nálad, názorů a postojů obyvatel.

Předvolební průzkumy jsou proto v současné době zcela neodmyslitelným souputníkem volebních klání.

U příležitosti letošních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které proběhly ve dnech 2.

Na počátku tohoto textu stálo několik otázek. Co lidé očekávali na začátku roku 2005? Domnívali se, že v některých oblastech společenského života přinese tento rok větší změny? Obávali se zhoršování svých životů, nebo spíše doufali ve „světlé zítřky“? A jak hodnotí situaci teď na počátku roku 2006? V následujícím textu budeme hledat na položené otázky odpovědi.

Subjektivní hodnocení životní úrovně vlastní domácnosti, které Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR pravidelně sleduje v každém ze svých kontinuálních výzkumů již řadu let, patří k poměrně zajímavým a zároveň i nejvýznamnějším indikátorům, jež výzkumy veřejného mínění či podobná kvantitativní sociologická šetření mohou nabízet.

Článek stručně popisuje počátky výzkumu veřejného mínění v českých zemích v poválečné éře a další vývoj v období Pražského jara, které znamenalo oficiální návrat k provádění výzkumu veřejného mínění po vynucené pauze. Informace a fakta jsou vedle samotných závěrečných zpráv z výzkumů čerpány z publikací Čeňka Adamce a Josefa Bečváře, kteří v institucích pro výzkum veřejného mínění v popisovaných etapách pracovali.

V přednášce Evropa jako komunikační prostor rozvinul sociolog médií Jaroslav Šonka [2006] myšlenku o veřejnosti coby živém organismu, „rezonanční desce polis“. Vzhledem k tomu, že v moderní společnosti bývá taková rezonance nutně většinou zprostředkovaná, již z etymologie slova médium (z lat. prostředek; prostředí; to, co zprostředkovává děj – pozn. aut.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

vydání časopisu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu AV ČR, jež právě držíte v rukou, vás doufejme zaujme v mnohých ohledech. Prvním letošním číslem vstupuje Naše společnost do čtvrtého roku své existence v nové grafické úpravě. Pro změnu podoby časopisu se CVVM rozhodlo z důvodu zvýšení čtenářského „komfortu“ a – jak celý tým věří – výslednou vizuální podobu výsledků badatelské práce naší či našich kolegů budete hodnotit právě i vy jako změnu k lepšímu.

„Orální historie? Co je to za podivné slovní spojení?“, zeptají se možná někteří. „Jaká že historie? Orální? Snad, proboha, nemá něco společného se sexuálními praktikami…??!!“, řeknou další. A jiní jim odpoví: „Ale ne, je to přeci jasné. To je práce s pamětníky, kterou my už dávno známe…“ „A kde se tu onen zvláštní druh historie vzal?“, zní otázka doprovázená komentářem „… že je Oral History souslovím pocházejícím z angličtiny? A tak, zase tedy nějaká novinka ze zahraničí.

Při zkoumání fenoménu antidemokratismu je v rámci sociálních věd tradičně velkým problémem terminologická nejednotnost. Pozornost definičnímu rozboru, ujasnění či určité „inventuře“ pojmů totalitarismus a autoritarismus je proto nutná právě z důvodu poněkud lehkovážného (zne)užívání termínů nejen širokou veřejností, ale nezřídka i v odborné, dokonce i společenskovědní literatuře.

Výzkumy volebních preferencí jsou snad nejsledovanějšími produkty agentur zabývajících se výzkumy veřejného mínění. Informace, která se prostřednictvím médií dostává zpět k veřejnosti, však není jen popisem sociální reality, ale může tuto realitu i spoluutvářet. Samotné výsledky výzkumů mohou ovlivnit postoje ve společnosti. Nejen proto je třeba rozumět, jakou informaci nám výzkumy volebních preferencí dávají a jak jim správně rozumět.

Nahlížení pojmu veřejnost prošlo složitým historickým vývojem. Velmi zjednodušeně řečeno „z původního významu veřejnosti jako společenské elity složené ze svobodných, vzdělaných a angažovaných občanů se postupně mění v koncept pluralitních veřejností, které jsou mnohdy dokonce synonymem pro veškeré obyvatelstvo.“ (Rendlová, Lebeda, 2002: 9). Podle Velkého sociologického slovníku je v současnosti pod pojmem veřejnost „chápaná větší část společnosti (resp.