RÓBERT KISS SZEMÁN

Marcela Mikulová — Ivana Taranenková (edd.): Konfigurácie slovenského realizmu. Synopticko-pulzačný model kultúrneho javu. Brno, Host 2016. 409 stran.

Realismus byl ve slovenské literárněhistorické tradici zdánlivě bezproblémovou a dobře zpracovanou oblastí, patří totiž mezi ty fenomény moderního slovenského kulturního kánonu, které stojí ve středu pozornosti již více než století. Toto jeho postavení nezpochybňovala ani komunistická kulturní politika, a dokonce díky svým vztahům k ruskému realismu a způsobu zobrazování vesnice byl na desetiletí poklidně uhnízděn k zimnímu spánku v měkkém pelíšku „marxistické“ estetiky lukácsovského ražení. Veškeré názory poukazující na problematičnost mimetické funkce realistické prózy či kontinuity kritického a socialistického realismu byly označeny za ideologický čin a vytěsněny na periferii literárněhistorické reflexe. Tento monolitický či (jak píší editoři v předmluvě knihy) panrealistický přístup se pokusil podrobit bližšímu zkoumání čtvrt století po sametové revoluci pracovní tým Ústavu slovenskej literatúry SAV.
Při své práci se autoři ve velké míře opírali jednak o monografii a studie napsané na téma realismu Oskárem Čepanem, jednak o výsledky víceletého mezinárodního grantového projektu Diskursivita literatury v česko-slovenském kontextu/Diskurzivita literatúry v česko-slovenskom kontexte vedeného Daliborem Turečkem. Během tohoto projektu se vytříbily metodologické přístupy, díky nimž se řada monografií prezentujících českou romantiku a parnasismus mohla rozšířit o další svazek. Tyto knihy jsou důkazem toho, že výzkumný tým filologicky vzdělaných odborníků otevřeného smýšlení, zastávajících svěží literárněhistorický přístup, může opravdu cenným způsobem obohatit současnou vědu zaměřenou na střední Evropu.
Kniha zabývající se slovenským realismem je duchem i stavbou obdobná jako již zmíněné české publikace, reflexe ústředního tématu začíná i zde v části následující po „Úvodu“ a mající název „Prolegomena“: tento oddíl je teoretického rázu a obsahuje kapitoly pojednávající danou tematiku v širším rámci; po něm následuje oddíl nazvaný „Argumentum“, v níž autoři demonstrují prostřednictvím jednotlivých tematických okruhů, autorů či děl, jakým způsobem je možné převést teorii do praxe a v ideálním případě prezentují i příslušný materiál, ze kterého vyvodili své teoretické závěry.
Teoretický základ pro zkoumání slovenského realismu poskytuje v první části inspirativní studie Petera Zajace, v níž tato výrazná osobnost definuje pomocí pojmů postmoderní teorie literatury prostorovou síť odborného bádání. Mezi klíčové pojmy jím načrtnutého systému patří literární text a v rámci ní pak silně akcentovaná otázka referenciality realistických literárních děl. Reprezentaci jakožto vlastnost spojuje na základě G. M. Edelmanna s lidským vědomím, tudíž realita je interpretována jako realita vědomí, která je díky tomu mnohem širším pojmem než samotná realita. Reprezentace se tedy (na základě myšlenek formulovaných Antoinem Compagnonem) odtrhuje od mimeze, v důsledku čehož se referencialita a autoreferencialita stávají jen různými mody reprezentace vědomí, tedy pouhou rétorickou otázkou. Podle Zajace je zřejmé, že panrealismus, mající svůj původ v teleologičnosti pozitivismu, je nutné podrobit kritice ve znamení diskurzivity a nejrůznějších úhlů pohledu. Z hlediska knihy jako celku však musíme bohužel konstatovat, že ve vzájemném vztahu jejích dvou částí (v kontinuitě hermeneutického kruhu) můžeme najít jisté nedostatky. Část zavedených pojmů totiž nefiguruje v argumentačních podkapitolách, ve kterých se naopak můžeme dočíst o přístupech, o nichž nebylo pojednáno na teoretické rovině. Z toho lze usuzovat na skutečnost, že rozbory literárních děl vznikly dříve než teoretická část.
Neméně důležitou částí knihy je i další kapitola teoreticko-historického rázu z pera literární historičky Ivany Taranenkové, jejíž název dal vzniknout i názvu celé knihy. Podle jedné z klíčových tezí této kapitoly slovenský literární realismus bojoval ještě i v poslední třetině století proti programu konstituce národa, započatému v době osvícenství a romantiky (národního obrození), avšak stále nedovršenému. V souvislosti s tímto fenoménem zavádí Taranenková pojem ideálního realismu, jenž stojí na aristotelských základech, je holisticky (společensky) zaměřený a má klasicizující ráz v apollónském smyslu a jako takový je svéráznou variantou evropského realismu, programově odmítajícího pozdněbiedermeierovské, naturalistické a modernistické prvky, které však zároveň latentní formou absorbuje do sebe.
Hlavní novátorské teze teoretické kapitoly napsané Marcelou Mikulovou se zrodily z parciálního aplikování gansovské terminologie kulturní antropologie: dějiny slovenské kultury v rámci vztahového systému v Uhrách 19. století vysvětluje autorka pomocí pojmů centrum a periferie a poukazuje na skutečnost, že jazyk i kulturní kánon ve slovenské kultuře na sklonku století lze interpretovat jako nástroje moci. Ve studii Mikulové je však na úkor teoretické části věnován až příliš velký prostor několika konkrétním postavám slovenské literatury, které sice nepochybně hrály důležitou roli v analyzovaném období, nicméně analýza jejich díla by měla patřit spíše do druhé části recenzované publikace. Mikulová podává cenný a z národního hlediska citlivý popis paralyzovanosti slovenské kultury a literatury ve druhé polovině 19. století, i když s některými jejími tvrzeními můžeme souhlasit jen částečně. Jedním z nich je názor, že kvetoucí spolkový život a množství vycházejícího tisku v období mezi rakousko-uherským vyrovnáním (1867) a rokem 1875, a dále vznik tzv. Nové školy znamenaly roztříštění národních sil. Oproti tomuto názoru lze interpretovat vznik a paralelní fungování kulturních center v Budapešti, v Turčianském Svätém Martinu a Praze také jako znak nezlomné vitality slovenského politického a kulturního života. V té době byla totiž slovenská elita již schopna vypracovat několik navzájem souběžných národních koncepcí a posléze z nich zvolit podle vývoje historické situace tu, která byla pro ni nejvýhodnější z hlediska dosažení národních cílů. Autorka odvážně mluví o mezerách a rupturách charakterizujících slovenskou literaturu daného období: upozorňuje na žánry a styly chybějící v tehdejší literatuře a na iniciativy, jejichž cílem bylo programově napravit tuto absenci. V souvislosti s tím poukazuje na titanismus Pavola Országha-Hviezdoslava, na úsilí Svetozára Hurbana-Vajanského o zdomácnění prozaických žánrů i na snahy Terézie Vansové vytvořit ženskou prózu. Způsob, jakým autorka navrhuje po vzoru reprezentační role rétorických figur podle Haydena Whitea rozlišovat idealizovaný, schematický, degradovaný a ironizující modus lidovosti, poukazuje na plodný vliv moderní literární teorie.
Argumentační část zahajuje přehledová studie Valéra Mikuly, v níž se autor pokouší v souvislosti s básnickým dílem Hviezdoslava, Vajanského a Jesenského nalézt styčné body slovenské lyrické tvorby s biedermeierem, romantismem, parnasismem a dandysmem. Následující kapitoly knihy můžeme číst i jako rozpracované, či již hotové monografie dvou editorek. Taranenková po vydání monografie Fenomén Vajanský (Bratislava 2010), svým přístupem velmi originální, soustřeďuje své bádání na zmapování celého období, což je zřejmé v páté kapitole, popisující paradigmata realistické prózy. Podle jedné z ústředních myšlenek části konfrontující epické dílo Vajanského a Martina Kukučína bylo celkové paradigma slovenského realismu, včetně struktury žánrů i možných autorských atitud, pozměněno nedokončeným programem zrození národa. Dvě invenční kapitoly zbývající části knihy pocházejí taktéž pera Taranenkové. V osmé kapitole novátorským způsobem ukazuje rubovou stránku nedokončené národní koncepce prostřednictvím dosud málo popsaného fenoménu melancholie a v tomto kontextu interpretuje například i charakteristické rysy díla Martina Kukučína, mj. hledání Arkádie, vykořeněnost a zádumčivost. Vedle četných odborných teoretických prací západoevropské provenience se výrazně věnuje monografii László F. Földényiho, ve které tento maďarský teoretik umění pojednává o melancholii v její zasazenosti do tkáně evropských kulturních dějin. Vycházejíc z fenoménu melancholie pojednává Taranenková v následující deváté kapitole v rámci románového typu „ztracených iluzí“ o vývojových románech (Bildungsroman) Kukučína a Vajanského, patřících do tohoto ranku.
Druhou autorkou argumentační části je Marcela Mikulová, predestinovaná svými dřívějšími bádáními („Timravin iniciačný text a nová cesta epiky“ atd.) k novátorskému rozkrývání realismu v ženské literatuře, který měl vliv i na formování kánonu. Kromě Boženy Slančíkové-Timravy věnuje pozornost také celoživotní tvorbě Eleny Maróthy-Šoltésové a Terézie Vansové. Ve své studii „Implicitné polemiky a turbulencie v ženskom písaní“ podává přehled společensko- historických příčin, které ve druhé polovině 19. století vedly k tomu, že slovensky psaná ženská literatura i ženská čtenářská obec získaly na své hodnotě, následně se pak zaměřuje na pražský cestopis Vansové, obsahující mnoho odkazů i na české reálie. Podle jednoho ze závěrů jejích přesvědčivých zkoumání se ve slovenském i středoevropském kánonu zlepšila pozice Vansové poté, co byla přirovnána ke Karolíně Světlé. Klíčovou je i Mikulovou napsaná sedmá kapitola, popisující styčné body slovenské realistické prózy s modernismem, secesí atd. V ní právem tvrdí, že Timravina próza je díky jejímu individualismu příbuzná s modernismem a díky jejímu stylu pak s expresionismem. Autorčiny názory týkající se Tajovského však už tolik přesvědčivé nejsou. Autobiograficky laděného vypravěče stojícího mezi autorem a čtenářem interpretuje nikoli jako spisovatelskou inkompetenci, nýbrž jako jakousi premodernistickou invenci. Přitom její názory na Jesenského jsou výslovně inspirující a poukazují i na hlubokou znalost světové literatury: jeho román Demokrati vykazuje podle ní příbuznost s buninovskou secesí a kubismem, jeho hlavní hrdina pak s musilovským „člověkem bez vlastností“. Další kapitoly také svědčí o výjimečné interpretační citlivosti Mikulové. Kukučínův portrét v jejím podání i analýza jeho tvorby zahrnují jak popis psychologického problému vykořeněnosti tohoto vynikajícího slovenského autora, tak i okolností jeho konverze ke katolictví, dříve obtížně tematizovatelné z ideologických důvodů a tvořící integrální součást jeho životního příběhu. Mikulová věnuje samostatnou kapitolu cestopisům, nacházejícím se na okraji dobového literárního kánonu, a v této souvislosti vyslovuje i své výhrady vůči Vajanského cestopisu o Benátkách. Řadu erudovaných rozborů uzavírá vykreslením spisovatelského habitu Timravy ve svém rozboru její autobiografické povídky Skúsenosť. Poznatky, které nám překládá o autorce i o kulturních poměrech dané doby, vyvozuje přímo z jejího textu a s úspěchem si poradila i se specifickou problematikou ženského autorství.
Je škoda, že kniha jen dílčím způsobem pojednává souvislosti slovenské literatury s děním v Uhrách a nedostatečně prezentuje kontext maďarského kulturního a literárního života. Přitom by se k popisu této důležité spleti vztahů výborně hodil arzenál nástrojů postkoloniální kulturní kritiky. V publikaci takového druhu by kupříkladu nemělo chybět téma vztahu Hviezdoslava (který v mládí psal básně i v maďarštině a překládal do slovenštiny stěžejní maďarská díla) k maďarské literatuře a k jejím emblematickým postavám, např. k Jánosovi Aranyovi, který mu byl vzorem. Přinejmenším stejně důležitým opomenutým tématem je i formování literárního vkusu a estetických názorů Škultétyho v uherském hlavním městě, nemluvě ani o tom, že tento vynikající literární historik uveřejnil své jediné souvislé literárněhistorické pojednání s názvem „Dějiny slovenské literatury“ („A tót irodalom története“) ve čtvrtém a posledním svazku Všeobecné literární historie (Egyetemes irodalomtörténet, 1903–1911) editora Gusztáva Heinricha právě v maďarštině. Předmětem nového základního bádání by mělo být samozřejmě i formování literárního vkusu Timravy: lze si však domyslet, že pro spisovatelku pocházející z dvojjazyčného prostředí a žijící na faře v Polichnu znamenalo čtení budapešťského tisku na sklonku století významný zdroj inspirace. Marně bychom v knize hledali i hlubší rozbor dobového recepčního horizontu, přitom maďarští i slovenští odborníci na poli komparatistiky a kulturního transferu již před drahnou dobou poukázali na skutečnost, že mezery ve slovenském literárním kánonu byly zaplňovány překlady děl maďarských a německých autorů, především povídek a románů Móra Jókaie a Kálmána Mikszátha. V případě Vajanského by pak rozhodně stálo za to pokračovat v bádání po stejné linii, jaké se již vydala Taranenková ve své monografii Fenomén Vajanský, v níž pomocí nástrojů kulturní antropologie zkoumala vztahy vůči maďarské kultuře jakožto antikultuře. Dále lze knize vytknout i absenci analýzy díla literárního historika Jaroslava Vlčka, které mohlo být z hlediska česko-maďarských vztahů reinterpretováno. Všechny tyto nedostatky můžeme samozřejmě připsat nikoli jen na vrub nepostačující pilnosti editorů, ale také hungarologů na Slovensku a obecně i literárních komparatistů (včetně osoby autora recenze).
Začlenění zmíněných oblastí mezi témata bádání by nemuselo ovlivnit objemnost knihy, pokud by z ní nezávislý a nelítostný redaktor vyškrtal některá opakující se fakta, teze a myšlenky. To, že se v knize opakovaně pojednává o stejných autorech, otázkách i dílech, vzbuzuje někdy ve čtenáři pocity redundantnosti a způsobuje i obtíže při zpětném dohledávání faktů, fenoménů a myšlenek.
Souhrnem můžeme říci, že díky novátorskému přístupu neobyčejně erudovaného týmu literárních vědců se slovenský realismus dostal do diskurzivního prostoru literární vědy, čímž započala restrukturalizace slovenského literárního kánonu a emblematická díla daného období začínají být čtena nově. Kniha jako celek je charakterizována odvážným kladením otázek a odhodláním hledat adekvátní odpovědi. Autoři formulující tyto otázky jsou důkladně obeznámeni se slovenskými literárními tradicemi, současně se však snaží, aby je tyto tradice nesvazovaly. Jejich kniha výrazně rozšiřuje interpretační obzory slovenského realismu, který nyní lze propojit se středoevropským, ale i širším evropským kulturním kontextem. Struktury slovenského realismu jsou nově nasvíceny a nabízejí se literární historii k dalším zkoumáním.

Přel. Eszter Honti

Vyšlo v České literatuře 3/2018.