MARIE-ODILE THIRUOINOVÁ

Tato úctyhodná publikace o tisíci stranách je kolektivním dílem, které vzniklo pod vedením literárního historika a teoretika Jiřího Holého, profesora Univerzity Karlovy v Praze. Jeho pracovní kolektiv tvoří osm mladých badatelů, většinou z Centra pro studium holocaustu a židovské literatury, které profesor Holý vede na půdě téže univerzity. Centrum bylo založeno v roce 2010 a roku 2012 se začlenilo do širšího Pražského centra židovských studií, které mělo především připravit otevření speciální katedry židovských studií v Praze počátkem univerzitního roku 2016/2017 (s. 11). Je tedy zřejmé, že dílo Jiřího Holého je součástí rozsáhlého projektu zaměřeného na zhodnocení a analýzu židovského přínosu pro kulturu českých zemí, projektu, který již více než dvacet let dokumentují četné publikace, na nichž spolupracovali čeští i zahraniční badatelé, historici, kulturní i literární historici (Leo Pavlát, Reinhard Ibler, Grzegorz Gazda, Michal Frankl, Jindřich Toman, Kateřina Čapková, Ines Koletzschová, Blanka Soukupová aj.). Všechny tyto publikace jsou ostatně v knize Cizí i blízcí průběžně zmiňovány vedle klasických odkazů vztahujících se k dějinám Židů a antisemitismu ve střední Evropě či k různým interpretacím holokaustu (Kieval, Cornis-Pope, Sherman, Friedländer aj.): potvrzuje to bohatá bibliografie, která vhodně uzavírá každou kapitolu a nabízí ucelený pohled na prameny a sekundární literaturu.
V obecném úvodu Jiří Holý začleňuje publikaci do kontextu všech těchto prací, které jsou projevem přání uvědomit si židovskou realitu, z velké části zničenou, potlačenou a částečně skrytou v dosud nedávné minulosti, jak tomu stále je v ostatních evropských zemích. S plným vědomím této traumatické historie edice usiluje o zcela první globální syntézu tématu Židů v kultuře českých zemí, navazujíc na některé předchůdce — Oskara Donatha, začneme-li lety 1923–1930, poté Otokara Fischera, Pavla Eisnera, Františka Kafku, Egona Hostovského, Tomáše Pěkného, Alexeje Mikuláška až po Jonatana Boltona (s. 11–16). Předmětem této knihy je tedy způsob, jakým především literatura, beletrie i publicistika, ale také biograf a částečně i výtvarné umění představovaly judaismus a zachycovaly jeho existenci v českých zemích po celé 20. století, zhruba od antisemitských bouří v prosinci 1897 po dobu bezprostředně současnou.
Zmiňovaná díla jsou především v českém, ale také v německém jazyce (a průběžně i v jiných jazycích, pokud jde o osobní deníky z Terezína), přičemž pražská a česko-moravská literární produkce v němčině je prezentována nikoli pro ni samu, ale prostřednictvím některých známých osobností (Franze Kafky a Maxe Broda) či autorů určitého reprezentativního typu (Karla Klostermanna, Karla Hanse Strobla). Rozsah knihy by se tak značně rozrostl, a přestože litujeme, že nenacházíme například jméno Johannese Urzidila, je třeba říci, že tato německojazyčná literatura není opomíjenou oblastí: čeští a němečtí germanisté ji od roku 2000 společně prozkoumávají v řadě velmi pozoruhodných publikací. Nicméně poukažme na nepatrnou chybu týkající se předpokládaného příbuzenství Margarete Wagnerové, ženy Pavla Eisnera, se skladatelem Richardem Wagnerem; zdá se, že tato legenda má tuhý kořínek (s. 61). Rozhodně nelze Jiřímu Holému vytýkat, že by při pohledu na předmět svého zájmu volil úzce národnostní hledisko: naopak velmi pečlivě dbá o to, aby v návaznosti na Vladimíra Papouška a Dalibora Turečka odkrýval českou literární tvorbu v širokém kontextu a jako nadnárodní fenomén (alespoň do roku 1946), především v závislosti na „existenciální“ volbě autorů, pokud jde o jejich osobní i kolektivní identitu. Ostatně vítaná hojnost citací v celé publikaci Cizí i blízcí dovoluje lektorovi, zejména pokud je cizincem, aby si osobně ověřil bohatství a různorodost této produkce.
Snaha zachovat tuto polyfonii určuje zvolenou strukturu knihy. Rozdělení na čtyři velké části v chronologickém pořadí (přelom 19. a 20. století; počátek 20. století, první republika, druhá republika a německá okupace; od konce války po konec šedesátých let; „normalizace“, revoluce roku 1989 a současné období) zdůrazňuje spíše prvky kontinuity než přerušení, zejména pokud jde o antisemitismus a skvěle dokumentovaný posun od válečných perzekucí ke státnímu antisionismu po válce. V každé části se střídají obecné kapitoly o daném období a kapitoly zaměřené na dílčí témata (sionistický týdeník v německém jazyce Selbstwehr či první židovské periodikum v češtině Kalendář česko- -židovský; pražský pohled na chasidismus; dětský pohled na šoa…) nebo také na autory či konkrétní dílo (Vojtěch Rakous, Egon Hostovský, Ivan Olbracht, nedokončený románový cyklus Karla Poláčka z konce třicátých let, interpretace holokaustu v díle Jiřího Weila či Oty B. Krause, Spalovač mrtvol Ladislava Fuchse, židovské motivy v tvorbě Arnošta Goldflama a Ireny Douskové…). Střídání těchto zorných úhlů umožňuje detailně sledovat autorův vývoj, například Karla Poláčka, který znázorňuje antisemitismus v humorném, ale čím dál tím méně neškodném světle (s. 311), nebo porovnat interpretaci téže události — antisemitské bouře z roku 1897 — u dvou autorů z jejich protichůdných hledisek, českého nacionalismu a německého nacionalismu (s. 52–55), nebo také pochopit odlišný způsob, jakým čeští sionisté a příznivci asimilace pohlížejí na tradiční judaismus ve východní Evropě (s. 135–183 a s. 199–213). Velmi jasný systém odkazů mezi kapitolami stejně jako jmenný a tematický rejstřík usnadňují orientaci a pohyb ve svazku, který mimo jiné obsahuje dva oddíly velmi dobře vybraných ilustrací (rukopisy básní, fotografie, kresby, obrazy, filmové záběry, knižní obálky).
Jiří Holý oprávněně nerozděluje autory židovské a nežidovské, což zachovává jednotu představované literární oblasti, kde se setkávají všechny možné nuance pohledu na židovský svět, od sympatie k nepochopení a odmítnutí. Záměrem je předvádět nikoli jen negativní heterostereotypy, ale také heterostereotypy pozitivní a všechny formy autostereotypů. Pomocí prostředků navržených Martinem Gubserem, Monou Körteovou a Bryanem Cheyettem pro přístup k literárnímu antisemitismu, stejně jako prací Aleidy Assmannové a Anthonyho Smita o utváření kolektivní paměti a národních mýtů, Holý a jeho kolektiv přenáší tyto již hotové obrazy na úroveň osobností, fyzického a mentálního charakteru, který je vlastní jim i jejich diskurzu. Koneckonců je třeba přijmout, že i přes několik „opačných typů“ a pozitivních typů, které se vyskytují u židovských a nežidovských autorů, převažující jsou heterostereotypy negativní, a to ve stupnici od tradičního křesťanského antijudaismu až k současnému integrálnímu antisemitismu. S některými těmito stereotypy se setkáváme dokonce i u „klasiků“ české literatury (Jana Nerudy, Petra Bezruče, Viléma Mrštíka), nemluvě o extrémních a již známých „případech“, jako je Jakub Deml.
Tematický rejstřík poskytuje ohromující seznam těchto stereotypů o 47 heslech (s. 1043–1044). Při jejich četbě jsme zaskočeni chudobou zde vyjádřené imaginace, která se z velké části shoduje s tím, co tehdy nalézáme například i ve Francii, a její neobyčejnou schopností šíření. Tato nakažlivost je dána tím, pokud věříme Klausu Holzovi či Moně Körteové, že Žid představoval v kolektivní imaginaci absenci jakékoli identity, tudíž figuru schopnou veškerou národní identitu znehodnotit (s. 24–25). V kontextu národní emancipace Čechů a hrozby jejich zániku jako národa, která je periodicky tíží, lze přetrvávání těchto antisemitských stereotypů určitě pochopit. Přesto (a toho jediného lituji u tohoto pozoruhodného díla) se mi zdá, že otázka specifičnosti této prezentace Židů v českých zemích není dotažena do konce. Neboť to, co činí situaci Židů v českých zemích jedinečnou, odlišnou od situace Židů v ostatních evropských zemích v té době, je prudkost přímého, čelního střetu mezi Čechy a Němci, což nutilo Židy, aby se postavili na jednu ze stran, nebo je přinejmenším vystavovalo rozhořčení z obou táborů. Jenomže Židé v českých zemích byli během své postupné emancipace v 19. století nuceni k německému jazyku: do jaké míry byly negativní stereotypy, s nimiž se v české literatuře setkáváme vůči Židům, živeny současnými nepřátelskými pocity vůči Němcům, s nimiž byli Židé často asimilováni? V jakém vztahu jsou tyto stereotypy k tomuto nepřátelství?
Z této jedinečnosti lze bezpochyby vytěžit více, a to vedle nesporných konvergencí českého modelu s ostatními evropskými modely. Pokud zůstaneme u francouzského případu, nalézáme vskutku mnoho společných bodů mezi situací Židů v českých zemích a situací Židů francouzských: aniž bychom znovu zmiňovali z větší části totožné antisemitské stereotypy již zmíněné výše, zjišťujeme například, že bezprostředně po válce byl holokaust nejprve obestřen stejným mlčením. Jako výmluvný příklad můžeme zmínit film Noc a mlha Alaina Resnaise, který byl u filmaře objednán roku 1955 při příležitosti 10. výročí osvobození koncentračních táborů. Text, který provází filmové záběry, napsal spisovatel Jean Cayrol, sám bývalý vězeň; text byl přeložen do němčiny Paulem Celanem pro promítání filmu v Německu. Avšak tento film, v mnoha ohledech znamenitý, nečiní rozdíl mezi „deportovanými z rasových důvodů“ a ostatními, což bylo v souladu s duchovní atmosférou, která tehdy vládla ve Francii. Filozof Alain Finkielkraut k tomu ještě 3. října 2017 píše: „po skončení války jsme mohli litovat oběti, ale oslavovali jsme hrdiny. Francie vyhrála válku, zcela se zařadila do tábora vítězů. […] Zbyla jen shovívavost vůči těm, kteří svou deportací nespláceli dluh své angažovanosti a velkému národnímu mýtu, a tudíž neprošli zpracováním paměti. Oběť byla nastolena ve vší důstojnosti, a vichystická nezákonnost už nezbavovala Francii otázek na sebe samu. Z toho bylo třeba se radovat.“ V knize Cizí i blízcí nalézáme podobné úvahy o způsobu utváření národní české martyrologie na úkor židovských obětí po válce (s. 508).
Rádi bychom se dozvěděli více o jedinečnosti českého případu, ale bylo by projevem nevděku vyčítat tuto mezeru dílu, které chce být nikoli koncem, ale počátkem, jak přiznává sám autor (s. 16). Ostatně Jiří Holý velmi čestně poukazuje na limity svého ambiciózního projektu. Například ví, že je zbytečné předstírat úplnost a explicitně od ní upouští. Ví také, že každá syntetická prezentace má i neblahé následky, že totiž ponechává ve stínu některé jevy a osobnosti, které by patřily do popředí, a naopak přikládá přílišnou důležitost jiným, zcela druhořadým. Ostatně kritika již v publikaci odhalila některé nedostatky: podle Martina Putny a Petra Balajky měly být ve svazku zmíněny křesťanské „filosemitské“ spisy druhé poloviny 20. století, vydané v samizdatu; jiní litují přehnaně velkého prostoru věnovaného tak druhořadému autorovi, jako je Alexej Pludek: tento autor sice svědčí o přetrvávání antisemitského proudu, který tentokrát činí Židy odpovědnými za krizi roku 1968, avšak Pludek je marginální postavou dokonce i v kontextu „normalizace“ sedmdesátých let a stojí mimo reálný literární zájem (s. 881–924); a konečně další litují, že nebyla systematicky věnována celá jedna kapitola autorům prvořadé důležitosti, židovským i nežidovským, jejichž tvorba by si zasloužila zvláštní pozornost z hlediska židovských témat, jako jsou Arnošt Lustig, Richard Weiner či také Josef Škvorecký.
Těmto nedostatkům se nelze vyhnout, a Jiří Holý to připouští jako první, stejně jako přijímá nevyšší riziko, když chce zpětně posuzovat celou literární produkci v černém světle, které holokaust vrhá na minulost. Je to těžký úkol a edice Cizí a blízcí se ho zhostila s velkou ohleduplností (viz na příklad typologii na s. 63–64, která dokonale zachovává historický kontext a kulturní kódy sledované epochy). Nicméně holokaust má v díle značnou váhu, odpovídající katastrofě, která zahubila české Židy (80 000 obětí) a o jejímž rozsahu se dozvídáme z této četby. Jsou mu věnovány téměř dvě třetiny knihy. Největší prostor je pochopitelně věnován terezínskému ghettu, především vzhledem k jeho existenci na české půdě, a to v kapitolách zaměřených na kulturní a divadelní aktivity v ghettu, na uměleckou tvorbu dětí a na osobní deníky psané adolescenty či dospělými uvnitř ghetta (viz např. připomenutí Evy Roubíčkové [s. 408–414]). Tento první cyklus kapitol pokračuje v dalším cyklu šesti kapitol o období 1945–1969: kromě již zmíněných kapitol o Jiřím Weilovi a Otu B. Krausovi získáváme systematický přehled o poezii o holokaustu; další kapitola představuje dochované paměti a svědectví přeživších, publikované ve dvou vlnách po válce a po roce 1989; dále je představen dvojí narativní model vyskytující se v české próze věnované šoa (jednak „monumentalizující“, hromadící autentické detaily, jednak „tragikomické“ vyprávění, bez patosu i hrdinů, které se stalo specialitou české literatury [s. 597–598]) a konečně i 35 filmů věnovaných šoa v Československu a České republice v letech 1945–2015. K tomuto druhému souboru je třeba ještě připojit pět dalších kapitol, které více či méně obsáhle pojednávají o literárním ztvárnění holokaustu po roce 1970 až po autory nejsoučasnější: Arnošta Goldflama, Irenu Douskovou, Jáchyma Topola, Hanu Andronikovou, Radku Denemarkovou, Magdalenu Platzovou, Tomáše Kolského, Vlastu Rut Sidonovou, Davida Jana Novotného… Tato nejnovější tvorba je tázáním po odpovědnosti člověka z ulice za šoa a pátráním v minulosti, přičemž představuje přechod od literatury svědků k literatuře dědiců, použijeme-li terminologii Alexandra Prstojevice a Luby Jurgensonové (Des témoins aux héritiers: l’écriture de la Shoah et la culture européenne, Paris, Petra 2012).
Vidíme, že publikace Cizí i blízcí množstvím shromážděných odkazů a citovaných textů představuje soubor podnětů, které jsou nejenom potřebné a užitečné, ale i překvapivé, strhující a také znepokojující od začátku až do konce. Zajisté můžeme dílu vytýkat, že se občas stává pouhým katalogem antižidovských motivů na straně jedné a děl o holokaustu na straně druhé: bylo to však nevyhnutelné, pokud si uvědomíme bohatství sledovaného materiálu. V některých momentech chybí podrobnější analýza, která by potlačila občas naivně realistické pojetí umění jako pouhého odrazu reality (s. 601–661, 797–839) a jež by ukázala, jak probíhá přechod historické zkušenosti do zkušenosti estetické — jinak řečeno, jak „vrátit zpět krutou zkušenost do běhu života“ podle slov Aharona Appelfelda v L’Héritage nu (2006), neboť „jen umění má tu moc vyvést utrpení z propasti“. Ale sám tento soubor odkazů je nevyvratitelný a rozhodný. Dokáže podnítit další práce, jak si to Jiří Holý ve vší skromnosti přeje. Už teď nechal vynořit před očima čtenářů celý kontinent a za to jsme mu vděčni.

Přeložila Naděžda Macurová.

Jiří Holý (ed.): Cizí i blízcí: Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století. Praha, Akropolis 2016. 1048 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2018.