Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Hypertenze

RNDr. Ivana Vaněčková, CSc., DSc. z Fyziologického ústavu AV ČR, obhájila disertaci „Úloha vybraných vazoaktivních systémů podílejících se na regulaci krevního tlaku u různých modelů experimentální hypertenze“ před komisí Zoologie a fyziologie živočichů a získala vědecký titul „doktor biologicko-ekologických věd“. Práci věnovala mechanismům regulace krevního tlaku, zejména úloze renin-angiotenzinového a endotelinového systému v rozvoji hypertenze a orgánového poškození u různých modelů experimentální hypertenze. Velkou pozornost věnovala zejména ontogenetickým faktorům – tedy rozdílu v účinnosti léčby u mladých a dospělých laboratorních potkanů.

09_3.jpg
Foto: Archiv autorky

Hypertenze je onemocnění, které postihuje miliony lidí na celém světě. Proto se studiu jejích příčin věnuje stále velká pozornost. Je však třeba nejen léčit hypertenzi jako takovou, tedy snažit se o snížení krevního tlaku, ale zároveň zabránit rozvoji orgánových poškození, která jsou jejím častým důsledkem. Hypertenze přitom vzniká následkem nerovnováhy mezi vazodilatačními a vazokonstrikčními systémy v těle. Výsledky, které prezentovala disertační práce, objasnily mnohé otázky týkající se jak působení jednotlivých vazoaktivních systémů při vzniku, rozvoji či udržování hypertenze a jejich vlivu na orgánové poškození, tak zejména závislosti na věku, v němž je farmakologické ovlivnění těchto systémů prováděné. Přestože jde především o výsledky základního výzkumu, mohou některé z nich přispět k lepšímu pochopení patofyziologických procesů, které se podílejí na vzniku a rozvoji lidské hypertenze a souvisejícího orgánového poškození.

Klíčové postavení ve výzkumu hrál jeden kmen hypertenzního potkana, Ren-2 transgenní (TGR) potkan, jehož hypertenze je dána vložením myšího reninového genu do jeho genomu; odtud tedy název transgenní. Přestože jde o monogeneticky danou hypertenzi, není její patofyziologie dosud zcela objasněná, i když je spojena se zvýšenou aktivitou renin-angiotenzinového systému (RAS) – jednoho z hlavních vazokonstrikčních systémů.

V humánní praxi jsou nejčastěji předepisovanými léky na léčbu vysokého krevního tlaku blokátory angiotenzinových receptorů (ARB) a inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi). Nově byly syntetizovány i přímé reninové inhibitory. Při srovnání různých tříd antagonistů renin-angiotenzinového systému jsme zjistili, že blokáda RAS na jeho počátečním stupni, tj. pomocí přímého reninového inhibitoru aliskirenu, měla u TGR potkanů kromě antihyperten-zních účinků i účinky nefro- a kardioprotektivní; z hlediska klinické praxe bylo nejdůležitější, že tyto účinky přetrvávaly ještě 14 dní po vysazení léčby.

Za zásadní považuji výsledky, které se týkaly úlohy endotelinového systému při vzniku a rozvoji hypertenze a zejména jeho podílu na orgánovém poškození. Endotelin je spolu s angiotenzinem II nejsilnější vazokonstrikční látkou. Jeho působení zprostředkují dva typy receptorů, ETA a ETB. Velké spory se vedly o to, zda je lepší neselektivní (ETA/ETB), nebo selektivní (ETA) blokáda. Z našich výsledků získaných u TGR potkanů vyplývá, že léčba selektivními ETA receptorovými antagonisty je lepší než neselektivní ETA/ETB receptorová blokáda – má totiž výrazný vliv jak na snížení ledvinného, tak srdečního poškození, a navíc je částečně schopna snížit krevní tlak. Některé účinky na zmírnění orgánového poškození byly dokonce na krevním tlaku nezávislé.

Na základě těchto pozitivních účinků selektivní ETA receptorové blokády jsme se rozhodli vyzkoušet její možné organoprotektivní účinky při léčbě chronického selhání ledvin. V této léčbě je za zlatý standard považována blokáda RAS, použili jsme ji tedy jako základ do kombinace s ETA blokádou. Zjistili jsme, že přidání ETA receptorové blokády k blokádě RAS u TGR potkanů s chronickým selháním ledvin zvýšilo jejich přežívání a snížilo proteinurii, ale pouze v dlouhodobém pokusu trvajícím 10 měsíců. Zdá se tedy, že aditivní účinky této léčby vyžadují určitou dobu, aby se projevily.

Z uvedených výsledků tohoto základního výzkumu je zřejmé, že mohou přispět k poznání patofyziologických mechanismů vzniku a rozvoje hypertenze a souvisejícího orgánového poškození, a rozšířit tak výběr léků vhodných pro léčbu vysokého krevního tlaku.

IVANA VANĚČKOVÁ,
Fyziologický ústav AV ČR, v. v. i.