V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JAN LINKA
V útulném konferenčním sále s výhledem do Husovy ulice se 28. května 2018 v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd České republiky konal dopolední seminář Městská historiografie raného novověku. Šest příspěvků bylo rámováno vystoupeními přední odbornice na problematiku městské historiografie Marie Tošnerové a ukončila ho asi hodinová diskuze. Po konferenci následovala prezentace dvousetpadesátistránkového sborníku (aneb orwelovským jazykem dnešní vědy řečeno — kolektivní monografie) nazvaného Jakž lidé hodnověrní zprávu činí. Formy písemné komunikace v raném novověku a editovaného Martou Hradilovou a Marií Tošnerovou.
Dvacetiminutové příspěvky vystupujících obsahovaly často informace v badatelském prostředí zcela nové a objevné, a především pro jejich množství zhuštěné, přesto vše proběhlo v řádném časovém limitu a vystoupení byla zcela srozumitelná. Nejprve Marta Vaculínová z Národního muzea probrala strenie, žánr humanistické latinské poezie, který lze charakterizovat jako dedikační básně k novému roku. V českém prostředí se objevuje kolem roku 1590 a jeho hlavním představitelem je známý Jan Campanus, jehož strenie pak napodobovali jeho žáci a přátelé. V těchto básních, které obvykle zahrnovaly skladby o narození Páně, souhrn událostí minulého roku, přání do roku nového a krátké gratulace ke konkrétní události ze života dedikanta, se mj. objevuje také propojení s žánrem topografie, tedy chvály měst i s výčtem událostí, které dané město postihly. Strenie se tak stávají cenným zdrojem informací nejen o účastnících humanistické literární komunikace, ale i o historii dobových měst.
Z duchcovského muzea přijel Jiří Wolf, který představil dosud v podstatě neznámý text objevený nedávno teplickými saleziány, zápisky teplického měšťana Jana Václavovice Bílského (zemř. 1618) a jeho potomků. Na 40 foliích formátu 32 × 20 cm převládají záznamy matričního rázu z Teplic a okolí, přičemž nejmladší informace pochází z roku 1630. Zápisky se týkají kulturně aktivního prostředí, v okruhu Václavovicovy rodiny se pohyboval např. překladatel významného luteránského autora Johanna Arndta Michal Longolius.
Přední odborník na problematiku Horní Lužice, jedné z vedlejších zemí Koruny české, Petr Hrachovec z Historického ústavu AV ČR v rekordním tempu zpřístupnil svoje letité bádání v německých, polských a českých archivech a knihovnách. Přesvědčivě poukázal na rozdílnost zkoumaného prostředí vůči Čechám a Moravě, neboť Horní Lužice byla především urbánním prostředím s dominantním Šestiměstím (Budyšín, Kamenec, Lobava, Lubáň, Zhořelec a Žitava), v němž hrála šlechta vedlejší roli, čemuž odpovídá u nás neobvyklé množství městských kronik i rodinných kronikářských zápisků, a to rukopisného i tištěného charakteru. Jen k samotnému Budyšínu se jich dochovalo zhruba 110! Tyto kroniky byly do značné míry vedeny jako veřejné. Místním specifikem jsou pak kronikářské záznamy na chórových lavicích, případně bohatá epigrafika vůbec.
Z pražského Centra židovských studií představili Pavel Sládek a Kajetán Holeček židovské prameny raněnovověké městské historiografie. Kromě nedávno vydaných kronik Davida Ganse (1592) a anonymní pražské kroniky (do r. 1630) zdůraznili důležitost pramenů židovské samosprávy, tzv. pinkasim (sing. pinkas), které byly vedeny při židovských soudech, pohřebních bratrstvech či u mohelníků. V některých komunitách jejich funkce dosahovala až posvátného charakteru, neboť se na ně přísahalo. V Čechách byly vedeny obvykle po jednom exempláři v dané komunitě, výjimkou je Praha a Kolín (4–5).
Jana Vojtíšková z královéhradecké univerzity zrekapitulovala takřka detektivní pátrání po raněnovověké kronice Hradce Králové. Toto významné město s jednou z nejvyspělejších kanceláří v zemi, s kvalitní farní školou a třemi literátskými bratrstvy dosud jako by postrádalo dobovou městskou kroniku. Prostřednictvím údaje publikovaného rakovnickým etnografem Janem Soukupem roku 1912 se badatelka dopátrala informací o vpisech Matouše Městeckého a Joachima Kameníka do Kalendáře historického Daniela Adama z Veleslavína, do něhož byla navíc vevázána interfolia s kronikářskými záznamy. Zápisy zpráv všeho druhu začaly rokem 1590 a některé z nich lze rekonstruovat např. z Obrazů města Králové nad Labem exjezuity Františka de Pauli Švendy. Významný exemplář Kalendáře historického však zdá se zničila pražská povodeň v roce 2002.
Trochu mimo vymezený časový rámec se přeneslo vystoupení Karla Řeháčka z plzeňského Státního oblastního archivu. Protože autor se na téma raněnovověké městské historiografie v hostitelském prostředí před nedávnem vyjádřil, probral nyní ve svém vystoupení plzeňské kroniky a pamětní knihy 19. a 20. století. Zdůraznil osobnost Martina Hrušky, historicky prvního městského archiváře, který zachránil řadu archiválií před likvidací. Padla však i další důležitá jména: Fabián František Stehlík, Josef Rozum, Josef Khusz, František Kříž a Antonín Havelka.
Historiografický seminář zakončila diskuze, v níž hlavní organizátorka Marie Tošnerová probrala s účastníky terminologické možnosti označování kronik vycházející z prací Jana Smetany, Jaroslava Müllera i samotné pořadatelky. Účastníci se shodli na tom, že linnéovské genologické třídění a přesné rozlišování žánrů je ve své podstatě ahistorické a pro vzájemné dorozumění bohatě stačí odvozeniny od slova kronika, do nichž se všechny ojedinělé vpisky, analistické záznamy, letopisy, diária, relace, pamětní spisy, topografie, panegyrika, kolektanea apod. vejdou. Dlouho se také diskutovalo na téma ediční problematiky, přičemž se opět prokázalo, že primární poptávka je po dílech transkribovaných, doplněných kvalitním vědeckým aparátem.
LUKÁŠ PRŮŠA
Liber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis, uložený v Knihovně Národního muzea v Praze, byl nedávno zprostředkován ve výjimečné dvousvazkové knize, za níž stojí trojice editorů, Pavel Brodský, Kateřina Spurná a Marta Vaculínová. Skládá se ze dvou svazků; ten první, komentářový, přináší studie významných českých historiků a historiků umění, druhý pak zmenšenou reprodukci rukopisu.
Soustřeďme se především na první z nich. Vstupní stať Ivana Hlaváčka („Knihy a knihovny v Čechách v době Karla IV.“) rozlišuje dva typy knihovní sítě v českém státě v období Karlovy vlády, a to knihovny osobní a knihovny institucionální. Dle autora se panovník v zakládání a rozšiřování své osobní (dvorské) knihovny neangažoval, v případě potřeby se obracel na pražskou kapitulní knihovnu i knihovnu pražských dominikánů; byl ovšem zároveň donátorem mnohých knihoven. Hlaváček věnuje pozornost zejména pražským církevním knihovnám, knihovně pražské kapituly, augustiniánské knihovně u Sv. Tomáše, knihovně kartuziánů, premonstrátské na Strahově, benediktinské v Břevnově, cisterciácké na Zbraslavi aj. Prostřednictvím svatotomášských augustiniánů se knihy dostávaly do prostředí pražské univerzity, jež se stala hlavním odběratelem a producentem knih vznikajících pro vlastní potřebu. Knižní kultura v době vlády Karla IV. byla podle Hlaváčka rovněž spojena s Olomoucí, zejména s prostředím tamní metropolitní kapituly. Z dalších významných klášterních knihoven jsou vzpomenuty bibliotéky ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně. Z rodových knihoven vzpomíná Ivan Hlaváček knihovnu jihočeských Rožmberků.
JIŘÍ PELÁN
Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném čísle. Úvodem zmiňuje její cíle: především odstranit klišé banalizující Hrabalovu tvorbu a rozvrátit hrabalovský mýtus.
JAN PIŠNA
Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské záležitosti. Bouřlivé změny v církevním životě předcházejícího 15. století nemalou měrou zasáhly společnost ve všech vrstvách a ta se začala polarizovat na tábory podle stoupenců jednotlivých náboženských skupin a proudů, přičemž většinový náležel utrakvistům. České země se staly královstvím dvojího lidu, což si také v nemalé míře uvědomovali současníci a netřeba chodit k přímému vyjádření daleko, vždyť stačí vzpomenout vyobrazení vozu taženého dvěma směry na tzv. Klaudiánově mapě Čech z roku 1518, který tento rozkol přímo znázorňuje. S tímto stavem společnosti také bezprostředně souvisejí náboženské polemiky. Je to pochopitelné, neboť zaobírání se vírou a zbožnými věcmi z pohledu tehdejšího vzdělaného člověka figurovalo v hodnotovém žebříčku na nejvyšších příčkách. Byl to také důvod, proč se intelektuálně zaměření kněží nepouštěli do žánrů čistě beletristické literatury, jak to známe ze západní či jižní Evropy, ale zůstávali pouze ve striktně vymezeném prostoru teologických sporů. Právě do tohoto světa nás uvádí druhý svazek ediční řady Středověk, který vyšel v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Pikartské dialogy. V knize samotné se nacházejí edice čtyř tisků z tiskárny Mikuláše Konáče z Hodiškova. Editorem a autorem úvodu je historik specializující se na náboženské dějiny husitství a reformace a vysokoškolský pedagog Ota Halama.
RICHARD ZMĚLÍK
V loňském roce vydalo nakladatelství XYZ, které náleží pod mediální skupinu Albatros Media, knihu s titulem Šifra mistra bestselleru (The Bestseller Code [2016]) dvojice amerických autorů Jodie Archerové a Matthew L. Jockerse. Z názvu si nelze učinit hned napoprvé jasnou představu, kam knihu zařadit. Teprve podtitul Anatomie knižního trháku může leccos napovědět. Na webových stránkách nakladatelství je kniha uvedena mezi kategoriemi non-fiction, poznání a vědění. Podíváme-li se, co zde tyto žánry zahrnují, povětšinou se jedná o skutečné žánrové bestselery, jakými jsou biografie slavných herců, sportovců a politiků nebo různorodé osobní sugestivní zpovědi a příběhy. V malém procentu se zde objevují i takové tituly, jakými jsou esejistická kniha Pavla Eisnera Chrám i tvrz nebo Ivanovova Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi, tedy tituly odborněji profilované.