V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
TOMÁŠ HAVELKA
Matěji Václavu Šteyerovi, plodnému jezuitskému autorovi, fundátorovi Svatováclavského dědictví, kazateli, organizátorovi literárního i duchovního dění v Čechách druhé poloviny 17. století, se v posledních letech dostává zasloužené vědecké pozornosti: po prvé vlně zájmu na počátku 21. století (Nečasovo vydání Žáčka [2001] a Valáškovo vydání Věčného pekelného žaláře [2002]) se v posledních letech zase dostal na výsluní. Soustavně se mu věnuje například jazykovědec Ondřej Koupil, jenž vydal dvě gramatické příručky, u nichž Šteyer figuroval jako autor nebo editor (Jezuité Drachovius a Steyer gramatiky češtiny [2012]); jsou mu věnovány partikulární studie i školní práce. Jednou z výrazných přispěvatelek do diskurzu o jeho významu se stala také Marie Škarpová. Už svojí dizertací, obhájenou v roce 2006 v Ústavu české literatury a knihovnictví MU v Brně, se etablovala jako odbornice na českou raněnovověkou hymnografii. V následné badatelské činnosti uplatňované buď v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anebo na univerzitách (FF JU v Českých Budějovicích a FF UK v Praze) se zaměřila na různé aspekty této oblasti: například na konceptualismus v díle Adama Michny, mariánské motivy ve vánočních písních, na fenomén rukopisných kancionálů apod.; velký význam mají zejména její pečlivé a s velkou šíří pojímané pohledy na repertoár velkých svodových kancionálů 17. a 18. století: Matěje Václava Šteyera, Antonína Koniáše, nově i Václava Klejcha. Těmito pracemi navazuje na dílo Antonína Škarky a jeho nezavršenou snahu o zachycení repertoáru celé raněnovověké hymnografie (databáze Hymnorum thesaurus bohemicus, která je ve stávající, nedokončené podobě dostupná digitálně na stránkách Kabinetu pro klasická studie FLÚ AV ČR).
JAKUB JARINA
Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco takového vůbec existuje. Z pohledu dnešního čtenáře se skutečně může zdát, že horor je v české kultuře něco exotického a ojedinělého, co se teprve v porevoluční době nesměle a opatrně nadechuje k životu. Mezi současnými autory i příznivci žánru — ať už literárního, nebo filmového — se lze setkat s představou jistého průkopnictví, zakládání tradice u nás dosud nepřítomné. Tomu napomáhá i nakladatelská praxe, spojující český horor s hesly o hledání českého Stephena Kinga, a v neposlední řadě i chybějící odborná reflexe žánru. U posledně jmenovaného můžeme nicméně sledovat jistý posun: po nevyhnutelně nevyrovnaném a roztříštěném sborníku příspěvků ze slovenské konference Strach a hrôza (2011) a polské monografii Groza po czesku (2014) Patrycjusze Pająka vyšla na konci loňského roku i kniha Martina Jirouška Černý bod s výmluvným podtitulem „Horor v českých zemích“.
MARTA KORDÍKOVÁ
Že samizdat není jen městským, neřkuli pražským fenoménem, ukázali svými příspěvky, přednesenými v rámci kolokvia Literární samizdat v regionech, konaného 1. prosince 2016 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, nejen členové Oddělení lexikografie ÚČL, ale i sami aktéři regionálních samizdatových aktivit.
PETR ČORNEJ
Už dlouho se mi nestalo, abych se od vědecké monografie nedokázal odtrhnout a přečetl ji s chutí od první do poslední věty. Kniha známé expertky na dějiny pozdněstředověkého umění mě doslova uhranula nejen tématem, ale především způsobem zpracování.
MARTA EDITH HOLEČKOVÁ
Knížka Gabriely Romanové vydaná péčí Knihovny Václava Havla představuje ojedinělý pokus uchopit jeden úzce vymezený a důležitý jev nezávislé kultury popularizační a čtenářsky atraktivní formou. V souladu se zaměřením ediční řady Sešity Knihovny Václava Havla si autorka vybrala samizdatovou edici, která souvisí s Havlovým životem a působením.