Časopis - Archiv

Internetové vydání druhého čísla sedmého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Tento článek používá empirická data za účelem kontextualizace a shrnutí postojů Čechů ke slovenštině a jejich představ o znalosti slovenštiny. Klade si dále za cíl osvětlit změny, které nastaly po roce 1989, a přispět v obecnějším smyslu k existujícím poznatkům o česko-slovenských jazykových vztazích. Zároveň také usiluje o vyzdvižení obtížnosti při vymezení statutu dvou zeměpisně přilehlých kontaktních jazyků, jejichž identitu mluvčí definují ve stejné míře pomocí sdílené politické a historické zkušenosti (zejména ve dvacátém století) a jejich etnických, kulturních a jazykových rozdílů.

Následující studie zaměřuje svou pozornost na to, jak nahlížejí na přeshraniční spolupráci a na pohraniční oblasti občané celé České republiky.

Jsou zde shrnuty výsledky reprezentativního šetření, které v září 2008 uskutečnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění jako dílčí úlohu vědeckého projektu „Rozvojové zájmy pohraničních regionů (na příkladu Orlicka), který podpořilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na období 2006 až 2011.

Náboženství zůstává významným společenským fenoménem, „silou, která působí na jiné síly“, a to i ve společnosti české, která bývá občas označována za jednu z nejateističtějších na světě. Předpovědi vyplývající ze striktně pojaté teorie sekularizace se nenaplnily, a my tak můžeme vidět aktivitu tradičních církví i vznik nových náboženských směrů a společností, stejně jako přetrvávající a v některých oblastech dokonce sílící vliv náboženství v politice a veřejném životě jako celku.

V moderní společnosti je vězení univerzálním nástrojem pro trestání a disciplinaci jedinců, kteří se závažným způsobem provinili vůči právnímu řádu. Prakticky každý člověk se během svého života stane obětí trestného činu, nejčastěji majetkového charakteru. Naproti tomu jen výrazná menšina lidí se během svého života blíže seznámí s institucí vězení.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

je mi potěšením, že Vám můžeme předložit první číslo již sedmého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. Z Vašich reakcí víme, že oceňujete nejen obsah časopisu, ale i jeho tematickou diverzitu, o niž po celou dobu existence periodika usilujeme a jejímž dokladem jsou i následující texty.

Není sporu o tom, že etablování všeobecného volebního práva v mnoha směrech proměnilo základní politický půdorys veřejného prostoru liberálních (ústavně pluralitních) demokracií. V tomto textu se pokusím načrtnout některé aspekty volebního rozhodování v moderních masových demokraciích, zejména pak téma (ne)kompetence voličů respektive problém racionality politického publika neboli veřejného mínění.

„Fašismus nařizuje – demokracie se ptá“ tento trochu zavádějící název článku čtenáře seznámí s oborovým časopisem Veřejné mínění, který vycházel v letech 1946 – 1948 a jehož motto bylo právě „Fašismus nařizuje – demokracie se ptá“. Jeho vydavatelem byl Československý ústav pro výzkum veřejného mínění, který byl na jaře 1946 zřízen jako oddělení I.

Jak bylo v předchozích částech seriálu několikrát zmíněno, dosažení rozhodnutí ještě není definitivní tečkou za procesem zodpovídání výzkumného dotazu. V poslední fázi kognitivních procesů musí respondenti takto dosaženou odpověď většinou ještě nějakým způsobem upravit. Například je třeba výsledek hledání v paměti a rozhodování přizpůsobit některé z možností, kterou nabízí dotazník, nebo se respondent rozhodne svou výpověď modifikovat k sociálně přijatelnější podobě.

Tento článek seznamuje čtenáře s výsledky výzkumu, který byl provedený jako školní studie zahrnující populaci nižší věkové kategorie než u dosud provedených školních studií v ČR, a snaží se díky tomu lépe zachytit nástup užívání a zneužívání legálních návykových látek, tabáku a alkoholu. Cílem výzkumu bylo zmapovat situaci v užívání legálních drog, tabáku a alkoholu, u dětí na základních školách Jihočeského kraje.

V tomto článku sledujeme, jak česká veřejnost chápe pojem „společenská soudržnost“, zda se k němu vážou odlišné sémantické dimenze a jaké hodnotové orientace stojí za představami o utváření soudržné společnosti. Pojem sociální soudržnost se objevuje ve veřejném diskursu teprve v posledních několika letech a to především v souvislosti s politikou Evropské unie a vládním programem.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

druhé letošní číslo Naší společnosti, které právě otvíráte, navazuje v dobrém slova smyslu na tradici vydání předešlých. Texty v něm obsažené totiž opět nabízejí pestrou paletu témat i úhlů pohledu na ně, seznamují s výsledky různých výzkumů, jež zasazují do patřičného teoretického i interpretačního kontextu, uchopují fenomén veřejného mínění v diskusní či historické rovině.

Tento článek používá empirická data při evaluaci postojů českých mluvčích k lexikálním výpůjčkám, převzatých z celonárodního průzkumu, který byl proveden v listopadu roku 2005 v Centru pro výzkum veřejného mínění – Sociologický ústav AV ČR.1 Tento výzkum (dále jen „Postoje“), který spojuje synchronní a diachronní úhel pohledu, představuje první větší studii svého typu v návaznosti na Tejnora z října 1970.

V tomto článku se autoři věnují tématu subjektivního vnímání profesí jako kategorií, nicméně využívají k tomu poněkud odlišný koncept a metodu: subjektivní sociální distance. Na rozdíl od prestiže povolání sledují pravděpodobnost interakce mezi profesními skupinami. Použití tohoto přístupu, dobře známého ze studia etno-kulturních distancí (viz [Ryšavý 2003]), ke studiu stratifikace je u nás relativně nové, ač se jedná o metodu vyvinutou již na přelomu 50.

Pavel Machonin byl bezesporu jednou z největších osobností píšících současné sociologické dějiny a jeho odchod znamená obrovskou ztrátu nejen pro vědeckou, ale také pro laickou veřejnost. Jeho životním krédem bylo, že „posláním sociologa je poznávat skutečné sociální vztahy mezi lidmi, nikoliv podléhat módním ideologiím.“ Ve své celoživotní práci se proto snažil co nejrealističtěji vypovídat o sociální skutečnosti a zabývat se reálnými otázkami a výsledky, ke kterým dospěl, psát co možná nejsrozumitelnějším jazykem.

Pavel Machonin byl a zůstává legendou české sociologie, při jejíž obnově v šedesátých letech stál. Tehdy spolu s týmem mladých začínajících sociologických nadšenců provedl zcela unikátní, neobvykle invenční a také neobvykle rozsáhlý výzkum stratifikace československé (socialistické) společnosti. A nejen že provedl, ale i dokázal zjištěná fakta zpracovat do zásadního sociologického svědectví o stavu tehdejší společnosti.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

první letošní číslo Naší společnosti, které právě otevíráte, Vám nabízí – zcela v duchu tradice časopisu – pestrou paletu témat.

Časopis otvírá stať Marka Loužka nazvaná Klasická psychoanalýza a politika. Autor v ní nabízí přehled základních, „klasických“ psychoanalytický škol a jejich aplikaci na politiku jako jednu ze sfér veřejného života.

Psychoanalytický výklad politiky není zdaleka výjimečný. Poměrně populární jsou sychoanalytické výklady života a činnosti velkých politických vůdců – viz Valenty, Feldman [2001] či Post [2003]. V praktické politické činnosti pak někteří psychoanalytici vidí sublimaci sexuálních pudů (freudisté), kompenzaci komplexu méněcennosti (adlerovci), projev určitých kolektivních mýtů (jungovci) apod.

Rozhodování o „správné“ odpovědi je třetí fází kognitivních procesů, které v hlavě respondentů probíhají během zodpovídání otázky. Poté, co nějakým způsobem zadaný dotaz interpretovali a následně v paměti vyhledali informace potřebné k jeho zodpovězení, musí nyní rozhodnout o náležité odpovědi. V posledním kroku pak bude třeba ještě toto rozhodnutí přizpůsobit formátu nabízených možností.

V říjnu 2004 Scott L. Althaus a Devon M. Largiová publikovali v časopise Americké politologické asociace (ASPA) Political Science & Politics článek v překladu nazvaný „Kdy se Usáma stal Saddámem: původ a důsledky změny amerického veřejného nepřítele č. 1“, v němž se zabývali otázkou, jak a s jakými důsledky došlo po teroristických útocích z 11. září 2001 v průběhu relativně krátkého času k přesunu těžiště zájmu amerického politického vedení a médií v proklamované „válce s terorem“ od Usámy bin Ládina, jakožto zřejmého původce těchto atentátů, který Spojeným státům vyhlásil „svatou válku“ a který nebyl do té doby a ani následně dopaden, k iráckému prezidentu Saddámu Husajnovi a Iráku.

Politická kultura je termín, který v nejširší veřejnosti evokuje chování politiků, politických subjektů a stran ve veřejném prostoru. Tato představa rezonuje s vymezením daného termínu jako určité typologie způsobu, kterým funguje politický systém jako celek na obsahové i znakové úrovni. Do politického systému je přitom zahrnuto obecné chování politických institucí, politiků ale i občanů [Pehe 1997].

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

otevíráte již druhé číslo časopisu Naše společnost Centra pro výzkum veřejného mínění. I v roce 2007 Vás jeho prostřednictvím jak „kmenoví“ autoři a autorky CVVM, tak spolupracovníci a spolupracovnice z jiných výzkumných oddělení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. a dalších akademických institucí seznamovali s výsledky své vědecké práce.

V seriálu, který má za cíl čtenáře provést všemi čtyřmi fázemi zodpovídání otázek dotazníkového průzkumu, se tedy ocitáme v kroku druhém. Ačkoli, jak bylo naznačeno, problematika vybavování informací z paměti se týká také otázek postojových, na tomto místě se budeme věnovat především dotazům faktografickým. Na využívání vzpomínek za účelem vytvoření názoru/postoje lze aplikovat stejné poznatky jako na otázky po faktech nebo událostech; situace, kdy dotazovaní z paměti vyvolávají již předem připravený postoj, pak bude pojednána v souvislosti s celkovou teorií postoje v následující části seriálu, neboť se věcně váže spíše k problematice rozhodování.

Rodinu je možno definovat jako relativně trvalé uskupení osob založené na pokrevních vztazích, vzniklé manželstvím popř. adopcí, jejímiž hlavními funkcemi jsou zejména reprodukce, výchova, ale i přenos kulturních vzorů [Maříková et. A. 1996: 940]. Význam instituce manželství nejen v souvislosti s touto definicí je dnes již často diskutovaným tématem. Podnětem pro tyto diskuse jsou jistě nejen objevující se názory a otázky ve smyslu manželství jako překonané instituce, ale podobným debatám též nahrávají demografické statistiky, v jejichž výsledcích je obsažen trend klesající sňatečnosti, potažmo jisté oslabování rodiny v tom základním slova smyslu (nízká plodnost obecně, růst podílu dětí rodících se mimo manželství apod.

Obecné otázky distributivní spravedlnosti, tedy představy lidí o spravedlivém rozdílení statků a kritika existujících nespravedlností patří všeobecně k jednomu z klíčových problémů sociálních věd. Empirická sociologie se na tomto poli zabývá převážně dvěma otázkami, jak spravedlnost nebo nespravedlnost sociálního světa vnímáme a na základě jakých kritérií jej hodnotíme.