VERONIKA KOŠNAROVÁ

Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na monografii Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (2008). Základním pojítkem je tu jeho přístup k četbě, názor, „že básně jsou určeny k opakovanému čtení, a to je vždy v něčem odlišné“ (s. 6). Toto stanovisko je také primární motivací autorova psaní, neboť jak sám v úvodu recenzované publikace říká: „Významným podnětem pro tuto knihu bylo několik básní nebo míst v básních, k nimž jsem se opakovaně vracel“ (s. 6). Mohli bychom tu tedy mluvit o citlivém čtení, zapotřebí je nicméně dodat, že určující jsou v Hrdličkově případě rovněž implicitní interdisciplinární přesahy jeho myšlení, a to především k filozofii, teoretické psychologii a psychiatrii, příležitostně i k výtvarnému umění. Svou roli u něj v neposlední řadě sehrává i vlastní básnická tvorba (Loďstvo vyplouvá z temnot [2010], Kočka v ohni [2014]), literární esejistika (Uvnitř světa [2012]) a činnost překladatelská (k tomu dále níže), která s jeho psaním na rovině teoretické reflexe — jak to obvykle bývá — jistým způsobem recipročně rezonuje.
Nikoli náhodou je Josefu Hrdličkovi tak blízký Gaston Bachelard, od něhož do češtiny (dosud) přeložil Poetiku prostoru (Praha, Malvern 2009) a Poetiku snění (Praha, Malvern 2010), jež doprovodil rozsáhlým doslovem (publikovaným v druhé z jmenovaných), příznačně nazvaným „Kosmos a obraz“. Bachelardova koncepce obrazu byla — vedle kupř. Bergsonova pojmu durée (připomeňme na tomto místě Hrdličkovo spoluautorství v kolektivní publikaci Filosofie Henri Bergsona, Praha, Oikúmené 2003) — jednou z klíčových metodologických inspirací už v jeho souboru studií shromážděných v Obrazech světa v české literatuře. Také v knize Poezie a kosmos představuje rozbor Bachelardovy poetiky úběžný bod, k němuž se k jako k základnímu východisku v navazujících interpretačních studií autor průběžně vrací.
Kosmos v názvu knihy odkazuje, jak se píše v úvodních řádcích, „k představě uspořádaného světa, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří (s. 5). V otázce vztahu světa (kosmu) a řeči (poezie) nastiňuje autor v úvodní kapitole, nazvané „Poznámky k básnické řeči“, dva hlavní problémy (s. 9), a sice „zda se něco ze světa naprosto vymyká řeči (a zda a jak se k tomu v tom případě lze vztahovat)“ a dále „možnost řeči vyzdvihnout něco, co dosud označeno nebylo, ukázat na to nebo to pojmenovat“ (s. 9 [zvýr. JH]). V následující úvaze rozlišuje tři základní režimy, modality (básnické) řeči, označené pomocí lacanovské triády imaginárno — symbolično — reálno. Jak přitom upozorňuje, pojmů, které mají v rámci Lacanova diskurzu svůj zcela specifický (ne snadno proniknutelný) význam — užívá s jistou volností, vycházeje ani tak přímo z Lacanovy teorie, jakožto z jejího aplikování v rámci anglosaské kritiky. Podotýká zároveň, že je třeba je nahlížet jako kategorie nikoli esenciální, nýbrž relační. Imaginárno se — tak, jak je v návaznosti na Paula Allena Millera chápe Josef Hrdlička — vztahuje k obrazu nás samých, který si promítáme do světa; symbolično označuje svět pravidel a kódů, zahrnuje řeč a ostatní sémiotické systémy a reálno je pak to, co uniká jazykovému výrazu a imaginárnímu přivlastnění, nemůže tedy být předmětem vědomé zkušenosti. Poezie z tohoto pohledu spadá — jakožto jazyková činnost — do symbolična, nicméně „materiálově“ hojně čerpá právě z imaginárna.
V úvodních poznámkách předkládá Josef Hrdlička bezpochyby několik zajímavých podnětů, zasloužily by si však podrobnější rozpracování. Překvapilo mne například, že se neobrátil mj. k Eugènu Minkowskému, jehož knihu Vstříc kosmologii (Praha, Malvern 2011) přitom do češtiny sám přeložil a ve spolupráci s Josefem Vojvodíkem doplnil i poučeným doslovem. Na mysli tu mám především Minkowského kritické vymezení proti Freudově psychoanalýze a jejímu vysvětlení psychologických zdrojů tvorby. Minkowski naopak vidí jako základního hybatele tzv. antropokosmický konflikt, v němž se střetávají dvě síly: osobní zvláštnosti, které nás omezují a vězní, naše meze, omezení vlastního já vzhledem k vesmíru, a touha, která nás přesahuje a končí v nekonečnu. Antropokosmický konflikt pojmenovává naši snahu uniknout z pout, která nám ukládá naše vlastní já, úsilí o splynutí s vesmírem, a právě z něj se také pozvedá tvůrčí vzmach, který je podle Minkowského jedinou adekvátní odpovědí na původní konflikt, který rozechvívá celou lidskou bytost (srov. „Vstříc kosmologii“, c. d., 169–170). Minkowski je rovněž původcem pojmu zvučení, zpopularizovaného díky Gastonu Bachelardovi, který si jej přizpůsobil pro svou obrazotvornou poetiku. Josef Hrdlička tento pojem v knize Poezie a kosmos zmiňuje — aniž by však na Minkowského odkázal. V Bachelardově koncepci slouží zvučení k charakterizaci obrazu jakožto dynamického procesu. Obraz se odráží do hloubky vědomí a aktualizuje zasuté vzpomínky a hlubší intimní obrazy, archetypy (s. 43); v opačném směru se pak zvučení obrazu obrací ke světu (s. 44), přičemž obě tyto roviny jsou provázané: obraz by nemohl být prožíván jako součást světa, kdyby mu neodpovídal nějaký niterný subjektivní prvek a archetyp by nebyl prožíván jako hloubka bytosti, kdyby mu neodpovídalo něco ve světě (ibid.).
Za zvláště důležitou považuji v knize Poezie a kosmos pozornost věnovanou Bachelardovu striktnímu oddělení poezie a vědy: v jeho pojetí se obraznost (projevující se v poezii) vztahuje k celku světa, věda však není schopna tuto celkovost udržet a její zájem se soustředí k jednotlivým předmětům (s. 31). Josef Hrdlička připomíná v této souvislosti postřeh Jeana Starobinskiho, že Bachelard tím de facto opustil romantické pojetí obraznosti jako ústřední schopnosti, která hraje roli i v oblasti poznání (ještě i u Jeana Arthura Rimbauda a surrealistů). Bachelard naopak obraznost omezuje pouze na oblast snění, zatímco ve vědě a poznání vidí jako ústřední rozum, který naopak vylučuje ze sféry obrazů (s. 35). Je škoda, že z tohoto mimořádně zajímavého tématu „nevytěžil“ autor více, respektive že zůstal více méně u reprodukování Bachelardových postojů, aniž by je vzal jako východisko k nějakému problémově pojatému výkladu. Zajímavých otázek, které by tímto prostřednictvím bylo možné otevřít, by byla celá řada. Mj. i v souvislosti s výše zmíněným Eugènem Minkowskim mně tu přišla na mysl možnost (kritického [?]) usouvztažnění (se) s jinou publikací z malvernovské Literární řady, v jejímž rámci Hrdličkova kniha vyšla, a sice s knihou Stanislava Dvorského Nevědomí a básnický objev (2016). V ní autor naopak rozvíjí právě pojetí poezie jako specifického média poznání, a zároveň se podstatně věnuje otázce rozhodujícího momentu zakládajícího osobnost básníka, která rozhodně není bez souvztažnosti k Hrdličkově tématu vztahu řeči a světa.
Nechci se tu však stavět do pozice poučující autora o tom, o čem měl býval psát, co opomněl apod. Implicitně totiž Bachelardův přístup Josef Hrdlička problematizuje ve velmi pěkné kapitole věnované Rogeru Cailloisovi a jeho textech o kamenech — které opět do češtiny přeložil on sám osobně (srov. Kameny a další texty, Praha, Malvern 2008). Cailloise přitahoval surrealismus, který však zároveň nekonvenoval jeho racionálnímu, vědeckému založení (s. 56). Navzdory tomu jsou jeho texty o kamenech čteny jako poezie a Caillois v nich, jak píše Josef Hrdlička, nadto navíc dělá přesně to, co žádal po poezii Breton: sní nad předměty (ibid.). Cailloisovi jde — jak Hrdlička cituje podle studie Věry Linhartové („Roger Caillois: První kroky, první zacházky“, in Soustředné kruhy, Praha, Torst 2010, s. 228) o „zázračno, jež se nebojí poznání, jež se jím naopak živí“ (s. 57). Neodpustím si tu podotknout, že samotnou Věru Linhartovou coby historičku umění zajímá výtvarné dílo především jako dobrodružství poznání (úvodní text katalogu výstavy Současné umění — obrazy a plastika — ze sbírky Alšovy jihočeské galerie [1962], in Soustředné kruhy, c. d., s. 13), což je pojem vypůjčený z názvu tenkrát u nás velmi populární knihy Alberta Einsteina a Leopolda Infelda Fyzika jako dobrodružství poznání (čes. poprvé Praha, Orbis 1958; přel. Jan Rey), kterým by bylo zároveň možné charakterizovat i autorčinu vlastní imaginativní tvorbu.
Od Věry Linhartové Josef Hrdlička přejímá rovněž informaci, že v roce 1934 na filozofickém kongresu v Praze se Roger Caillois poprvé setkal s Gastonem Bachelardem a při této příležitosti zřejmě podnítil také jeho zájem o Lautréamonta. Ačkoli u samotného Josefa Hrdličky se jedná o pouhou poznámku na okraj, mohla by i ta dojít podstatného rozvinutí, a to směrem k stále dosud nezpracované — a přitom nadmíru zajímavé — otázce recepce Gastona Bachelarda v českém kontextu. Bachelardovy texty se u nás těší dlouhodobé oblibě a bylo na místě položit si otázku proč. Troufnu si spekulovat, že je tomu tak (mj.) právě proto, že navzdory myslitelově vědomé snaze o oddělení poezie a vědy (teorie) došlo v prostoru jeho vlastních úvah naopak k jejich nenásilnému a šťastnému prolnutí a že právě tím jsou také stále přitažlivé a inspirativní. Hledat důvod v jejich hodnotě ryze výpovědní lze jen stěží, uvědomíme-li si, že Bachelardův harmonizující a exkluzivní přístup k poezii je v podstatě přímým opakem „konkrétní iracionality“ tak, jak se s ní setkáváme v českém prostředí 2. poloviny 20. století, resp. v dobové české poezii na tuto skutečnost reagující. Sám Josef Hrdlička variuje toto téma historicky podmíněných proměn řeči básníka a jeho stylizace coby mluvčího básně v několika interpretačních (komparativních) studiích, zabývajících se poválečnou poezií Jiřího Koláře a Paula Celana, básnickými obrazy míst a pohybu mezi místy u Konstantina Biebla či poslední básnickou sbírkou Milady Součkové Sešity Josefíny Rykrové.
Kniha Poezie a kosmos nebyla primárně koncipovaná jako monografie — většina jejích kapitol knihy byla publikována již dříve jako samostatné studie (jak se lze přesvědčit ze soupisu na konci úvodu). Josef Hrdlička ovšem patří k autorům dlouhodobě sledujícím v různých variacích (ať už na rovině materiálové, či na rovině perspektivy tázání) jistá konstantní témata, sebrání původně dílčích studií tak netvoří pouhý formální „soubor studií“, nýbrž vskutku celek s jistým ústředním tématem. Přesto zde postrádám nějaký (závěrečný) zobecňující text, který by knihu k suverénní autonomní monografii nezpochybnitelně posunul. Autorovu snahu zohlednit ve svých úvahách historickou perspektivu kvituji, některá tvrzení vztahující se k napětí mezi oficiálním a neoficiálním proudem poezie v československém totalitním režimu nicméně považuji za poněkud zkratkovitá. Mám za to, že dobová situace byla komplikovanější a že by bylo záhodno vést danou rozvahu ve větších nuancích, jak k tomu ostatně sám autor nakročil v úvodní kapitole, v pasáži věnované imaginárnímu režimu řeči v poezii Zbyňka Havlíčka. Naznačený dojem jistého zjednodušení je možná důsledkem ne úplně jasného a jednoznačného vymezení sledovaného problému (tím ostatně, zdá se mi, trpí autorovy texty obecně) — čtenář tak může očekávat něco, co vůbec není záměrem studie. Nic to však nemění na tom, že Josef Hrdlička u nás patří — vedle výše zmíněného Josefa Vojvodíka — k jedněm z mála představitelů citlivého interdisciplinárního čtení, jež má značný potenciál inspirovat a iniciovat další tázání.

Josef Hrdlička: Poezie a kosmos. Studie o poezii a poetice. Praha, Malvern 2017. 178 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2018.