V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
KLÁRA SOUKUPOVÁ
Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by mohl podle svého názvu působit jako další z řady odborných monografií teorie autobiografie, jež se snaží postihnout specifika transformace životního příběhu do literární podoby. V tomto případě je však mnohem podstatnější podtitul, jenž zní Autobiographie und Professionsgeschichte — více než teoretickému uchopení problematiky literární estetizace života jsou studie věnovány právě textům, v nichž se autoři zaměřují především na svou profesi či povolání.
JAKUB ČEŠKA
Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana Jungmanna) posteskl, že je absurdní, že cenu Toma Stopparda za literární kritiku dostal Milan Jungmann za soubor esejů Cesty a rozcestí, a nikoli Sylvie Richterová za Slova a ticho („Paradoxy kunderologů“, Svědectví, č. 79, 1986, s. 626–630, zde s. 627). Tehdy se psal rok 1986 a není třeba se nijak pozastavovat nad tím, že Jungmannovi byla cena udělena roku 1985, zatímco Sylvii Richterové vychází první kniha esejů o rok později (Slova a ticho, Mnichov, Arkýř 1986). Zde totiž vůbec neběží o drobnou časovou nesrovnalost, nýbrž o zcela odlišnou atmosféru obou esejistických knih. Přesné, nečekané a inovativní postřehy Sylvie Richterové, která v lehkém esejistickém stylu prozrazuje zřetelnou inspiraci českým strukturalismem, francouzskou naratologií, neméně také francouzským strukturalismem (ale také hermeneutikou, psychoanalýzou…), ční proti těžkopádné, místy buditelské a morálně zapšklé esejistice Milana Jungmanna. Na začátku druhé poloviny osmdesátých let představují eseje Sylvie Richterové, minimálně v kontextu české literární esejistiky, zjevení, a to nejenom právě jmenovanými vlastnostmi, nýbrž také osobitým, sémioticky zakotveným pohledem na literární dílo. Literární sémiotika nebyla v té době — v české literární esejistice — zrovna rozšířenou disciplínou. Nutno poznamenat, že ani více než třicet let od prvního vydání Slov a ticha není situace o mnoho lepší.
VERONIKA KOŠNAROVÁ
Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na monografii Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (2008). Základním pojítkem je tu jeho přístup k četbě, názor, „že básně jsou určeny k opakovanému čtení, a to je vždy v něčem odlišné“ (s. 6). Toto stanovisko je také primární motivací autorova psaní, neboť jak sám v úvodu recenzované publikace říká: „Významným podnětem pro tuto knihu bylo několik básní nebo míst v básních, k nimž jsem se opakovaně vracel“ (s. 6). Mohli bychom tu tedy mluvit o citlivém čtení, zapotřebí je nicméně dodat, že určující jsou v Hrdličkově případě rovněž implicitní interdisciplinární přesahy jeho myšlení, a to především k filozofii, teoretické psychologii a psychiatrii, příležitostně i k výtvarnému umění. Svou roli u něj v neposlední řadě sehrává i vlastní básnická tvorba (Loďstvo vyplouvá z temnot [2010], Kočka v ohni [2014]), literární esejistika (Uvnitř světa [2012]) a činnost překladatelská (k tomu dále níže), která s jeho psaním na rovině teoretické reflexe — jak to obvykle bývá — jistým způsobem recipročně rezonuje.
MICHAL PŘIBÁŇ
V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých jednadevadesáti letech, tedy ve věku, kdy se obvykle o náhlých úmrtích nehovoří. Jenže jak jinak vnímat odchod člověka, který i z nemocničního lůžka uprostřed úspěšné rehabilitace po zranění (zlomenina krčku) telefonicky diskutuje o přípravě spisů Josefa Palivce a pro uši přátel „recenzuje“ nedávno přečtené tituly soudobé české prózy?
LUCIE ANTOŠÍKOVÁ
Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi materiálově poučené, a přitom vysoce aktuální zamyšlení nad tím, co znamená (ne)přináležet k celku. V monografii Individuum v transkulturním prostoru. Koncepty identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938 sumarizuje autorka dosavadní poznatky bádání o německojazyčné literatuře z českých zemí, které mohou být jinak obtížně dosažitelné, a nabízí svému čtenáři osvěžující, emocemi a sebeprezentací nezatížený přístup k dané problematice. Objevné a inspirativní přitom nejsou ani tak dílčí poznatky, jako spíš práce s nimi: Lahlová podává žitou realitu jako výslednici sociálních interakcí, přičemž ji především zajímá oboustranný vztah zkoumané literatury a prostředí, v němž tato literatura vzniká a v němž je recipována.
Číst dál: K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka