Jak vzniká v průběhu četby představa prostoru? Jaké podmínky pro to vytváří vyprávění? Poskytuje literární teorie koncepty, které by nám dovolily tyto procesy a jejich předpoklady rozkrýt? Do jaké míry tu spolupůsobí čtenářova vnímavost vůči okolnímu světu, ba dokonce jeho fyzická zkušenost? Uplatňuje se v tomto procesu kromě znalosti literárních konvencí i čtenářova obeznámenost s dalšími formami umělecké reprezentace prostoru, například malířstvím? Nebo lze vzájemný vliv literárního a výtvarného zobrazení sledovat jen v textech, jejichž autoři byli v přímém kontaktu s výtvarným uměním či jeho tvůrci? Nejrůznější alternativy vzájemného vztahu literární a vizuální prostorovosti ukazuje autorka knihy na prózách J.K. Šlejhara, F. Langera, M. Pujmanové ad. K jejich podstatě pak směřuje zkoumáním vyprávěcích strategií a strukturních analogií umělecké reprezentace, v návaznosti na někdejší podněty Borise Uspenského i aktuální intermediální studia. Obrazový doprovod je organickou součástí interpretací a přibližuje výklad i milovníkům výtvarného umění.
Previous
Next
Kunsthistorické čtení autobiografií
KLÁRA SOUKUPOVÁ
Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové
JAKUB ČEŠKA
Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...
Za Jiřím Rambouskem
MICHAL PŘIBÁŇ
V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých...