2011/1

Evropa vymírá. Vymírá v tom smyslu, že porodnost je hluboko pod hranicí prosté reprodukce, tedy pod počtem 2,1 dítěte na jednu ženu . Tuto skutečnost víme dlouho a s jistou nonšalantností hodnou evropských intelektuálů ji označujeme za „demografickou sebevraždu". Je pochopitelné, že tento jev fascinuje myslitele konzervativní, ultrakonzervativní a stejně tak liberály nebo levicově založené komentátory. Konečně bylo nalezeno kolbiště, kde se lze pobít až do posledního argumentu, jakýsi ideologický Mortal Kombat . Avšak nehledě na vášnivé boje a přestřelky, na surové výpady a vzájemné osočování vlastně všichni, bez rozdílu politického vyznání, sledujeme naše umírání strnule jako oběť hada, která zkameněle čeká na svůj neodvratný osud. Mudrujeme, očekávajíce tupě a hloupě konec.

Sociální změny byly v naší zemi odstartovány před více než dvaceti lety událostmi, které se běžně označují výrazem „sametová revoluce". Vnímání sametové revoluce a jednotlivých událostí spojených s pádem komunistického režimu je podstatnou složkou historického vědomí české společnosti. Pro současnou střední generaci, která osobně nezažila komunistický puč v roce 1948 a v době násilného potlačení Pražského jara a následného nástupu tzv. normalizace byla ještě v dětském věku, je listopad 1989 jediným výrazným dějinným zlomem, který mohla „pocítit na vlastní kůži", kterého se mohla aktivně zúčastnit a následně pak využít možností, které přechod ke svobodné společnosti nově nabídl. Dvacáté výročí sametové revoluce, které si česká společnosti připomněla v roce 2009, výrazněji přitáhlo pozornost širší veřejnosti k tehdejším událostem, podnítilo vznik řady analýz tehdejších událostí i polistopadového vývoje [např. Kunštát 2010] a vyvolalo řadu otázek a diskusí spojených s hodnocením jejího významu a s bilancováním následujícího období, které znamenalo postkomunistickou společenskou transformaci [Večerník 2002], přechod od autoritativního posttotalitního společenského systému k demokracii [Brokl 1990; Balík et al. 2003; Balík a Kubát 2004], od plánovaného hospodářství k tržní ekonomice, a rovněž postupné začleňování do evropských a euroatlantických struktur.

Tento text vychází z analýzy tří skupinových rozhovorů vedených metodou focus groups [blíže k této metodě viz např. Morgan 1996, 2001]. Rozhovory byly uskutečněny za účelem zkoumání toho, jak lidé z různých sociálních skupin vnímají ze své vlastní pozice společenskou strukturu současné české společnosti. Cílem textu však není formulovat obecné závěry ohledně sociální struktury a stratifikace a porovnávat přitom existující sociologické koncepty a výzkumy. Jde mi o to ukázat, jak se v konkrétní situaci výzkumných rozhovorů střetávalo „sociologické" chápání sociální struktury čerpající ze sociologických konceptů a jejich terminologie na straně výzkumníků s „populárním" chápáním sociální struktury, které je založeno na sdílené potřebě vnímat společnost jako hierarchicky uspořádanou (alespoň ve smyslu odlišení těch, kteří jsou „nahoře" od těch, kteří jsou „dole"), na straně respondentů.

Ačkoliv pojem sociální kapitál (dále SC) není v teoretické literatuře jednoznačně definován, v posledních letech můžeme v rámci odborné literatury zaznamenat známky vznikajícího konsensu [Côté 2001; Schuller 2001; Hooghe a Stolle 2003; World Bank 2004; van Oorschot, Arts, Gelissen 2006; Patulny, Svendsen 2007; Field 2008], který naznačuje přijímanou definici sociálního kapitálu zahrnujícího sociální sítě, důvěru a občanské normy a hodnoty. Tento koncept sociálního kapitálu bude uplatněn i v následujícím textu. Jedná se stále o poměrně širokou a nejednoznačnou definici, jednou z jejích nevýhod je praktická nemožnost exaktního měření SC. Nicméně s podobnou nejednoznačností se lze setkat i u dalších pojmů v oblasti společenských věd, přičemž tyto pojmy právě proto, že společenská realita se neustále mění a vyvíjí, nemohou mít ustálený obsah [Anzebacher 2004].

Internetové vydání prvního čísla devátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.