Petr Koťátko

Zaměření vědecké činnosti

V průběhu vysokoškolského studia a aspirantury se můj zájem postupně zaměřil na filosofické problémy logiky v širokém smyslu (diplomová práce byla věnována Husserlově transcendentální logice, kandidátská disertace problému logických kategorií a jejich praktického základu u Kanta, Hegela a Marxe). Zároveň jsem se začal zabývat analytickou filosofií jazyka, nejprve teorií mluvních aktů, později také teorií reference a teorií významu. K hlavním tématům mých publikovaných prací patří: německá transcendentální filosofie (Kant, Hegel, Husserl); struktura a typologie mluvních aktů; teorie deskripcí (a obecně vztah tzv. přímé a deskriptivní reference); filosofické problémy teorie predikace; projekt intencionální sémantiky a jeho limity; davidsonovský program teorie významu a interpretace; wittgensteinovský problém následování pravidla ("rule-following"); teorie konvence a role konvenčních faktorů v komunikaci; spor mezi externalistickým a internalistickým pojetím zdrojů významu a obsahu propozičních postojů; vztah jazyka a světa (polemika s jazykovým konstruktivismem); povaha literárního textu a literární interpretace.

Stručná charakteristika některých výsledků

I. Normativní pojetí mluvních aktů a významu promluvy

1. Navrhl jsem definice základních typů mluvních aktů jako souborů manifestací, v nichž se mluvčí vzhledem k adresátovi prezentuje jako nositel jistých záměrů a přesvědčení. Například v tvrzení, že p, se mluvčí prezentuje jako přesvědčený, že p, jako zamýšlející vyvolat nebo aktivovat v adresátovi přesvědčení, že p, jako přesvědčený, že adresát dosud neví (nebo nebere plně na vědomí), že p, atd. Snažil jsem se ukázat, že tyto sebeprezentace nelze vázat na reálná přesvědčení a záměry mluvčího (způsobem, jakým to dělá Grice, Schiffer nebo Searle), ani je vyložit jako poskytování důvodů k přesvědčení, že mluvčí zastává jisté postoje (jak to podává Récanati). Jako alternativu jsem navrhl normativní pojetí těchto prezentací: navozují závazky k postojům, které se v nich prezentují.
2. Soubor takto založených definic základních typů mluvních aktů vymezuje škálu možných typů významu promluvy a poskytuje schémata pro specifikaci významů jednotlivých promluv: úplná charakteristika významu konkrétní asertivní promluvy se od definice tvrzení liší jen tím, že na místě propoziční proměnné stojí to, co je na tomto místě nutné doplnit, abychom získali úplné vymezení závazků navozených promluvou. Korelativně, lokalizace (soubor výskytů) propoziční proměnné ve specifikaci jednotlivých manifestací charakterizuje způsob, jakým se propozice vysílá do komunikace s asertivní silou.
3. V tomto pojetí se význam promluvy vymezuje specifikací toho, k čemu došlo jejím vykonáním (obecně: promluva staví mluvčího do jisté normativně vymezené pozice), a nikoli stanovením intencionálních podmínek, které musí být splněny na straně mluvčího (jak je to u Grice, Schiffera nebo Searla). Význam věty se v tomto pojetí chápe jako její normativní potenciál spočívající ve schopnosti věty nastolit (při aktuálním užití) závazky jistého typu; význam slova je pak totožný s jeho systematickým příspěvkem do takto chápaného normativního potenciálu vět, v nichž se vyskytuje. Jazyk L je zakotven v jazykovém společenství prostřednictvím normativního potenciálu, který věty L nesou v tomto společenství (t.j. prostřednictvím jejich schopnosti vyvolávat při aktuálním užití závazky relevantního druhu).
4. Pokusil jsem se ukázat, že toto pojetí mluvních aktů a významů promluv poskytuje plodnější bázi pro výklad komunikativní intencionality než známé intencionalistické teorie. Definujeme-li tvrzení v normativních pojmech, získáme prostor pro analýzu rozmanitých způsobů, jimiž se záměry a přesvědčení mluvčího mohou spojovat při cílevědomém využívání instituce tvrzení (a podobně u dalších typů mluvních aktů). Tento prostor a tato rozmanitost jsou naopak a priori redukovány, pokud typy mluvních aktů definujeme pomocí intencionálních podmínek, které musí splňovat mluvčí. Snažil jsem se také ukázat, že normativní teorie mluvních aktů neklade na komunikativní postoj mluvčího nerealistické požadavky (například neimplikuje, že zamýšlet tvrdit, že p, znamená zamýšlet vyvolat všechny normativní důsledky navozené tvrzením, že p). Pojetí mluvního aktu jako souboru manifestací mi umožnilo popsat různé druhy komunikativních triků, v nichž se strategie mluvčího váže na jednotlivé manifestace. Na této bázi jsem také mohl rozlišit a vyložit různé druhy performativně defektních výpovědí: například tvrzení spojené s (explicitním či implicitním) popřením toho, že mluvčí zastává některý z postojů manifestovaných v tomto tvrzení, navozuje různé verze Moorova paradoxu (a analogicky u dalších typů mluvních aktů).
5. Výklad významu promluvy jako souboru jejích normativních důsledků (specifického druhu vymezeného v definicích jednotlivých typů mluvních aktů) umožňuje zachytit fenomén komunikativní transparence, na nějž se zaměřil Griceův program, a to bez technických komplikací (zvl. nekonečného regresu a triků určených k jeho zastavení nebo "zneškodnění"), které jsou charakteristické pro griceovské a schifferovské definice "speaker's meaning". Pokusil jsem se ukázat, že tyto obtíže byly přímým důsledkem intencionalistického východiska Griceova projektu.
6. Navržená teorie mluvních aktů a významu promluvy umožňuje vyložit fenomén nepřímých významů jednodušším způsobem, než jaký nabízí Griceova teorie implikatur (mimo jiné se obejde bez předpokladu griceovských konverzačních maxim). Pokud například tvrzení, že p, spočívá ve vykonání souboru manifestací (ve smyslu /1/), každá z těchto manifestací se ve vhodném kontextu může ocitnout v centru komunikativního zájmu a stát se nositelem hlavního sdělení.

1. Kritizoval jsem Davidsonovo pojetí významu promluvy jako konstituovaného shodou komunikativní intence mluvčího a adresátovy interpretace: poukázal jsem na to, že nemá uplatnění v institucionalizovaných typech diskursu, a že dokonce i ve sféře "každodenní" konverzace uvaluje příliš silné podmínky na intence mluvčího a adresáta (tyto intence mohou být koherentní a komunikativní, aniž by směřovaly k uvedené shodě). Argumentoval jsem ve prospěch obecného pojmu významu promluvy aplikovatelného napříč různými typy diskursu, které se liší tím, jaké faktory se v nich podílejí na determinaci významů jednotlivých promluv.
2. Pokusil jsem se ukázat, že tuto podmínku splňuje pojem významu promluvy jako souboru jejích normativních důsledků (viz I.2, 3), a že mé pojetí významu a mluvních aktů nemá konvencionalistické důsledky, které mu jsou připisovány (viz např. Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo Assertion). Normativní důsledky promluvy (závazky uvalené promluvou na mluvčího) mohou být nastoleny i pouhou shodou mluvčího a adresáta (v hodnocení toho, k čemu došlo v promluvě): nemusí být založeny na konvenčně fixovaném principu, který by způsoboval, že promluvy platí jako nastolující tyto závazky. Doplňkem mé polemiky s intencionalistickými teoriemi významu a mluvních aktů (srov. I.1) byla má kritika rigidního konvencionalismu jako neslučitelného s reálnou povahou komunikace a mé odmítnutí pojetí konvenčně fixovaného jazyka jako faktoru, který vymezuje sféru toho, co lze smysluplně komunikovat. V této souvislosti jsem se zabýval otázkou regulativní síly pravidel a wittgensteinovským problémem následování pravidla ("rule-following").
3. Pokusil jsem se objasnit specifickou povahu sporu intencionalistických a konvencionalistických tendencí ve sféře literární interpretace. S tímto záměrem jsem navrhl a obhajoval jisté pojetí literárního díla (jako souboru literárních aspirací textu a literárních kvalit, které je naplňují) a jisté pojetí vztahu díla a textu. Rozlišil jsem různé verze principu vstřícnosti ("principle of charity"), které mohou regulovat postup od textu k dílu a na této bázi jsem charakterizoval různé typy intencionalistických a konvencionalistických pozic v oblasti literární interpretace. Poukázal jsem na problémy spojené s pokusy vytěsnit empirického autora z pozice relevantního vztažného bodu interpretace pomocí konstruktů označovaných jako "implikovaný" (též: "hypotetický", "modelový", "ideální", "fikční") autor.
4. Ve sféře teorie fikce se pokouším spojit kriticky revidované Bonatiho pojetí konstituce světa literárního díla (založené na reinterpretaci Husserlova pojmu "Erfüllung") s teorií fikčních světů. Proti Doležalově verzi této teorie jsem obhajoval tezi, že fikční světy mohou sdílet své komponenty s aktuálním světem (a korelativně, že singulární výrazy běžného jazyka si mohou uchovat své referenční funkce i při svém užití v literárních textech) a formuloval jsem námitky proti obecně přijímané doktríně o principiální neúplnosti fikčních světů. V teorii vyprávění jsem navrhl rozlišení dvou narativních modů: "radikálního" a "imunního". V prvním z nich se podstatné vlastnosti fikčního světa předvádějí v performativních parametrech vyprávění, místo aby se o nich "pouze" mluvilo: podmínkou je důsledné zahrnutí vypravěčovy pozice (včetně arzenálu jeho narativních prostředků) do světa, o němž se vypráví.

1. Vedl jsem spor s "jazykovým konstruktivismem", podle nějž jazyk vnáší svou strukturu do toho, o čem vypovídáme, takže předmětem našich výpovědí mohou být výhradně jazykové konstrukty. Pokusil jsem se ukázat, že na této tezi nelze založit žádnou koherentní teoretickou pozici, zatímco přímočarý realismus (pokud jde o vztah jazyka a světa) je imunní vůči argumentům, které proti němu vznesli jazykoví konstruktivisté. Obhajoval jsem koncept teorie významu založené důsledně na pojetí jazyka jako (ve všech svých parametrech) zakotveného v životě reálných individuí, která vzájemně koordinují své jednání ve vztahu k reálným prvkům svého prostředí.
2. V této souvislosti jsem se ztotožnil s důrazem, který kladou externalisté (jako je Putnam, Burge nebo Davidson) na úlohu vnějších faktorů v konstituci obsahů našich myšlenkových a komunikativních aktů. Zároveň jsem odmítl pojetí této úlohy externích faktorů jako vnitřně nezprostředkované intervence zvenčí. Inspiroval jsem se Searlovým způsobem "internalizace" vnějších determinant propozičního obsahu. Obecně řečeno, všechny externí determinanty obsahu může subjekt sám zahrnout do artikulace svých myšlenkových a komunikativních aktů prostřednictvím jejich deskriptivní identifikace, a to i tehdy, když jsou mu jinak (t.j. kromě toho, že jedinečně splňují dané deskriptivní určení) kognitivně nedostupné. Pokusil jsem se rozpracovat a obhájit tento způsob rekonstrukce příspěvku indexických prvků, výrazů pro přírodní druhy ("natural kind terms") a vlastních jmen do významu promluv, v nichž jsou užity. Podobným způsobem jsem interpretoval způsob, jakým myslící a komunikující subjekt využívá "dělby intelektuální a jazykové práce". Poukázal jsem na to, že způsob připisování propozičního postoje závisí na kombinaci dvou parametrů: /a/ na tom, jak interpret hodnotí postavení interpretované osoby v dělbě jazykové a intelektuální práce (vzhledem k danému typu diskursu); /b/ na interpretově chápání vlastní pozice v této sféře.
3. V tomto pojetí subjektivity myšlení a komunikace náleží klíčová role deskriptivní identifikaci vnějších determinant obsahu myšlenkových a komunikativních aktů. V této souvislosti jsem se pokusil ukázat, že identifikační síla deskripcí není v žádném ohledu slabší než identifikační síla indexů nebo vlastních jmen. Formuloval jsem také argumenty ve prospěch referenčního pojetí deskripcí - v podobě, která je slučitelná s Russellovou analýzou pravdivostních podmínek vět s deskripcemi. V tomto pojetí jsou věty s deskripcemi (příležitostně selhávajícím) prostředkem k vykonávání singulárních tvrzení, zatímco vyjadřování komplexních russellovských propozic je vedlejším produktem této komunikativní funkce (je generováno instrumentální stránkou identifikace individua, o němž se má vypovídat, a to nezávisle na úspěšnosti této identifikace). Všechny potenciální limity identifikační a referenční funkce deskripcí, kterých jsem si vědom, mají přímé analogie v případě indexických výrazů a vlastních jmen.

• Ad I.
  • Význam a komunikace, Filosofia, Praha 1998
  • Meaning and the Third Realm, in: Frege: Sense and Reference One Hundred Years Later, ed. J.Biro and Petr Koťátko, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht-Boston-London 1995
  • Speech Acts, Commitments and Linguistic Tricks, in: J. Doubravová (ed.), Společenské hry, Fakulta humanitních studií ZUČ, PLzeň 2003
• Ad II.
  • Význam a komunikace, Filosofia, Praha 1998
  • Interpretace a subjektivita, Filosofia, Praha 2006
  • Two Notions of Utterance Meaning, Proceedings of the Aristotelian Society III/1998
  • Mutual Beliefs and Communicative Success, Theoria, Vol. 15, No. 39, Sept. 2000
  • Truth Conditions and Literary Aspirations: Basic Correlations, in: G. Rossholm (ed.), Fiction and Perspective, Peter Lang Verlag, Frankfurt-Ney York-Paris 2004
  • Text, dílo, interpretace: k implikacím Menardova případu, in: K. Císař, P. Koťátko (eds.), Text a dílo: případ Menard, Filosofia, Praha 2004;
  • Text, Work, Interpretation: Some Implications of the Menard Case, in: P. Koťátko, M. Pokorný, M. Sabates (eds.), Text and Work: The Menard Case, Rodopi 2010 (in press)
  • Who Is Who in a Fictional World, in: P. Koťátko, M. Pokorný, M. Sabates (eds.), Fictionality-Possibility-Reality, aleph, Bratislava, s. 89-102
  • Vyprávění jako performance: vypravěč v kondici a vypravěč v rozkladu, Svět literatury, 43/2011, s. 57-65;
• Ad III.
  • Interpretace a subjektivita, Filosofia, Praha 2006
  • Frege, Tichý and the U.S. President, From the Logical Point of View, 2/1993
  • Definite Descriptions: The Nicest Vehicles of Reference I Know, in: Karlovy Vary Studies in Reference and Meaning, ed. J.Hill and P.Koťátko, Filosofia, Praha 1995
  • Deskripce a reference, Organon F, roč. IV, 1997, č. 2
  • Reference jako komunikativní fenomén, Organon F 2000, Príloha
  • Odpovědi na kritické stati v knize M. Zouhar (ed.), Realizmus, internalizmus, individualizmus. Ku knihe Petra Koťátka Interpretace a subjektivita, Infopress, Bratislava 2010.