MICHAL PŘIBÁŇ

V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých jednadevadesáti letech, tedy ve věku, kdy se obvykle o náhlých úmrtích nehovoří. Jenže jak jinak vnímat odchod člověka, který i z nemocničního lůžka uprostřed úspěšné rehabilitace po zranění (zlomenina krčku) telefonicky diskutuje o přípravě spisů Josefa Palivce a pro uši přátel „recenzuje“ nedávno přečtené tituly soudobé české prózy?

Narodil se 26. prosince 1927 do rodiny jihlavského knihovníka Stanislava Rambouska (1897–1937), který se od konce dvacátých let jako jednatel podílel na činnosti ne nevýznamného Spolku veřejných obecních knihovníků, založeného Jiřím Mahenem. Maminka byla učitelkou národní školy, a tím jako by byla volba zájmů a cílů jejich syna předurčena: knihy a kantořina skutečně dokázaly naplnit Rambouskův život k jeho spokojenosti a radosti. Literární kořeny však byly ještě hlubší: Rambouskův dědeček (a to navzdory jménu z otcovy strany) byl šumavský a později východočeský beletrista a novinář Josef Jaroslav Janda-Bohatý (1847–1914), a otec nebyl jen knihovník, ale též divadelní ochotník, herec, režisér a organizátor. Také jeho zásluhou v Jihlavě občas hostovalo Osvobozené divadlo a lásku k dílu V+W si jeho sotva desetiletý syn odnesl do života jako součást základní výbavy.
Mládí Jiřího Rambouska nicméně zásadně poznamenala druhá světová válka. Právě v roce 1939 nastoupil do primy jihlavského gymnázia (kde jej učil mj. Dominik Pecka), setrval zde však pouze do listopadu 1941, kdy nacisté usoudili, že škola je vůči Říši nepřátelská, a ze dne na den ji uzavřeli. Protože studentům nebylo povoleno přestoupit na jiné gymnázium, vybrala rodina jako místo dalšího synova vzdělávání obchodní školu v Brně, kde se Jiří naučil těsnopis a především základy účetnictví, aniž by tušil, jak mu tato vpravdě neliterární disciplína jednou bude k užitku. Maturoval až po válce na obnoveném jihlavském gymnáziu a zvolna se začal i veřejně angažovat: vstoupil do sociálně demokratické strany, a ačkoli jeho smýšlení zůstávalo i po únoru 1948 levicové, sloučení strany s KSČ neakceptoval a „nesloučil“ se. V Novém životě publikoval jeden jediný článek, který by pak ze své bibliografie asi nejraději škrtl (ale neudělal to), avšak teorii třídní spravedlnosti ani na chvíli neuvěřil – mimo jiné proto, že mezi oběti komunistické justiční zvůle patřili někteří jeho jihlavští profesoři, shodou okolností ti, k nimž Rambousek choval značnou důvěru.
V roce 1951 absolvoval Filosofickou fakultu UK, obor čeština-filozofie. V dobrém později vzpomínal především na Alberta Pražáka, Vladimíra Šmilauera, sociologa Josefa Krále, navštěvoval i přednášky Václava Černého. Jako hlasatele nezpochybnitelných pravd a třídní nenávisti na fakultě poznal též Arnošta Kolmana, který dlouhodobě pobýval v SSSR a údajně se osobně znal s Leninem i Stalinem; dlouho však Rambouska neučil, neboť ještě v roce 1948 upadl v nemilost, byl odvezen do Moskvy a tam na necelé čtyři roky uvězněn.
Padesátá léta prožil Rambousek na Jablonecku, kde působil zprvu na základních, později i středních školách; publikoval spíše příležitostně a jako redaktor či autor doslovů ojediněle spolupracoval s krajskými nakladatelstvími. Na počátku let šedesátých nastoupil jako učitel do jihlavského Pedagogického institutu a na základě dobově příznačné úvahy („aby tam byli i slušní lidé“) po několika odmítnutých nabídkách nakonec vstoupil do komunistické strany. Možná mu to pomohlo při přechodu na brněnskou Pedagogickou fakultu, která byla v roce 1964 obnovena jako součást tamní univerzity, na místě samotném však zjistil, jaké poměry zde – navzdory obecnému kulturnímu „tání“ – panují. Ačkoli na bohemistickém oddělení se špatně necítil (spolu s ním zde pracovali Zdeněk Kožmín, Věra Vařejková, Oldřich Audy či lingvista Jiří Blažek, na sousední katedře pak výtvarný teoretik Igor Zhoř), škola samotná zůstávala skanzenem stalinismu, a to i za Dubčekova pražského jara. Rambousek se angažoval v Klubu mladších vědeckých pracovníků, který se snažil působit jako jistá protiváha mocnějšího stranického křídla pověstného děkana, pseudohistorika Františka Frendlovského, na půdě oboru pak spolu s kolegy prosazoval odklon od ideologického výkladu literatury a důraz na interpretaci samotných textů. Tehdy také dostal první významnější publikační příležitost: nakladatelství Československý spisovatel si u něj a kolektivu spolupracovníků objednalo slovníkovou příručku Česká literatura 1918–1945. Přestože Rambousek s přípravou neotálel, pražské jaro bylo příliš krátké a kniha vytištěná v nákladu 20 000 výtisků šla do stoupy. To už byl Rambousek vyloučen ze strany (veřejné vyjádření pochybností o historické věrnosti vzpomínek národní vdovy Gusty Fučíkové mu věru nepomohlo), a ačkoli se vyhazovu z fakulty dokázal překvapivě dlouho bránit, v prosinci 1973 následoval Kožmína i Vařejkovou a musel si hledat zaměstnání. Pracovnice fakultního kádrového oddělení mu doporučila místo provozního dispečera v továrně nedaleko fakulty, takže by chodil do práce pouze o několik dveří dál než dosud. Byl zde však odmítnut a po několikaměsíčním hledání si ze tří ponižujících možností vybral místo skladníka v družstvu Dlažba; posléze povýšil na vrátného, pak na topiče a nakonec ve funkci skladového účetního uplatnil své „náhradní“ vzdělání z protektorátních let.
Do jisté míry se i v této době mohl věnovat oboru. Jeho jméno nebylo veřejně tolik známé, takže se mu tu a tam dařilo publikovat i pod vlastním jménem (zejména v krajském tisku vzdálených severních Čech, ve sbornících Českolipsko literární či ve zpravodaji Jonáš-klubu), častěji však pod šifrou své manželky, středoškolské profesorky Soni Rambouskové (1928–1986), anebo pod jinými propůjčenými jmény. V roce 1976 uveřejnil polemiku s Miroslavem Ivanovem na ortenovské téma dokonce v České literatuře. Své jméno mu za tím účelem poskytl absolvent brněnské pedagogické fakulty Zdeněk Grmolec, a jak se později ukázalo, podstoupil tak značné riziko. Rambousek totiž svůj text osobně konzultoval s Ortenovým bratrem Otou Ornestem právě v době, kdy režisérovi Městských divadel pražských Státní bezpečnost odposlouchávala byt. Ornest byl po několika měsících zatčen, Rambousek a Grmolec za svou odvahu zaplatili „pouze“ několikahodinovým výslechem.
Nejčastěji však Rambousek za normalizace přispíval do brněnského měsíčníku Věda a život, kde natajno působil jako externí korektor, redaktor i překladatel a kde byl po určitý čas na cizí jméno a na částečný úvazek dokonce i zaměstnán. K odborným tématům mohl zásluhou Vladimíra Šmilauera promlouvat na půdě Kruhu přátel českého jazyka; některé z jeho přednášek byly publikovány v kruhových Zprávách. Počátkem osmdesátých let ještě Jan Pilař osobně škrtl jeho jméno ze Seifertových memoárů, v roce 1986 však skladník Rambousek ke svému údivu dostal od bývalých kolegů z fakulty pozvánku na konferenci o dětské literatuře a o dva roky později byl již jako důchodce pozván dokonce na Bezručovu Opavu. V roce 1990 se vrátil na Pedagogickou fakultu MU, bylo mu umožněno obhájit kandidátskou práci (předloženou již v roce 1969), posléze se zde habilitoval a po dva roky působil jako vedoucí katedry bohemistiky.
Jiří Rambousek se v literární vědě pohyboval skromně a nenápadně. V úvodu k soubornému vydání svých studií Nesoustavná rukověť české literatury (2003) o sobě v čapkovské parafrázi píše: „...a já jsem jenom kantor, který se celý život snažil přispět k tomu, aby studenti rádi četli a našli vztah k literatuře a umění.“ Touto sebeinterpretací Rambousek sice možná vystihl své vytčené profesní cíle, těch skutečně dosažených bylo ale mnohem více. Okruh jeho odborných témat zásadně vymezil dětský zážitek druhé světové války: soustavně, podrobně a často objevně se věnoval protektorátní poezii, zabýval se ilegálním protektorátním tiskem (v České literatuře ještě docela nedávno publikoval stať o edici nazývané Detektivky), dlouhá léta pracoval na prozatím třísvazkové edici díla Josefa Palivce, předmětem jeho trvalého zájmu byla osobnost otcova přítele Jiřího Mahena. Voskovce a Wericha především poslouchal, o poezii Jiřího Suchého také psal. Zapomenout nesmíme na řadu statí věnovaných jihlavské regionální kultuře.
Charakteristickým rysem Rambouskova psaní byla věcnost a faktografická důslednost. Lpění na faktech však nebylo jeho cílem, nýbrž pouze „stavebním základem“, který čtenářům garantoval spolehlivost Rambouskových východisek a ověřitelnost jeho soudů. Podobné kvality žádal i od kolegů: jeho recenze odborných publikací a editorských výkonů prozrazují, že uměl tolerovat omyly, netoleroval však nedůslednost, nebo dokonce lehkovážnost. Čtenáře nezdržoval spontánním či chtěným humorem, ani maximální věcností však nedokázal zakrýt zkušenostmi nabytý nadhled nad oborem i nad sebou samým. A nechyběla mu profesní odvaha: cenné jsou jeho fundované pokusy určit autory básní anonymně publikovaných v ilegálním protektorátním tisku, také však například jeho fakty podložená a přesvědčivě vyargumentovaná korektura emotivních soudů vyslovených v Pamětech Václava Černého.
Většina z absolventů Rambouskových seminářů zakotvila k jeho spokojenosti v učitelském povolání – mnozí jsou dávno v důchodu, ti nejmladší z absolventů Pedagogické i Filosofické fakulty MU však mohli jeho semináře navštěvovat ještě před pěti lety.
Není nás málo, kteří vzpomínáme a ještě dlouho vzpomínat budeme.

Vyjde v České literatuře 6/2018.