KLÁRA SOUKUPOVÁ

Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by mohl podle svého názvu působit jako další z řady odborných monografií teorie autobiografie, jež se snaží postihnout specifika transformace životního příběhu do literární podoby. V tomto případě je však mnohem podstatnější podtitul, jenž zní Autobiographie und Professionsgeschichte — více než teoretickému uchopení problematiky literární estetizace života jsou studie věnovány právě textům, v nichž se autoři zaměřují především na svou profesi či povolání. I to je samozřejmě oblast literatury, jíž by teorie autobiografie mohla či měla věnovat pozornost a ukázat například, zda se takovéto texty strukturně odlišují od prototypických autobiografií, jež zobrazují život „od dětství do stáří“; kniha Das eigene Leben als ästetische Fiktion si však žádný podobný cíl neklade. Je to dáno kontextem jejího vzniku: je výstupem konference pořádané na Technické univerzitě v Mnichově, kde oba editoři působí jako kunsthistorikové architektury na Katedře teorie a historie architektury, umění a designu. Jejich zájem vychází primárně ze čtenářského zážitku autobiografií architektů a dalších umělců, nikoli z pozornosti věnované výstavbě textu. Nemáme tedy co do činění s primárně literárněteoretickým sborníkem, ale spíše obecně kunsthistorickým či zaměřeným na široce pojatou kategorii autobiografičnosti. Brzy se ukáže, že analyzovány nejsou pouze texty žánru autobiografie, ale také jiné výtvory, jež vyžadují odlišnou interpretaci (například i veřejné projevy prvního předsedy Evropské komise Waltera Hallsteina nebo výpovědi informátorů Stasi), či autobiografická umělecká díla (romány v případě Amélie Nothombové a Eleny Ferranteové, výtvarná instalace u Louise Bourgeoisové), což samozřejmě problematizuje možnost zobecnit zjištění, jichž autoři studií dosahují.
Fakt, že o autobiografických textech nepíší literární vědci, vede k tomu, že mnozí autoři upadají do oněch pastí, jichž téma autobiografie obsahuje nespočet (otázka rozlišení fikčních a faktuálních textů, terminologie, problematika žánrů i rétorických figur apod.), a že se zaměřují na osobu autora a jeho život, nikoli na text — často sklouzávají k intermezzům o profesním působení autora a o jeho názorech či odkazu. Zajímá je, co sebeprezentace autora autobiografie či líčení jeho životních peripetií vypovídá o situaci daného oboru, historických okolnostech či o přístupech k vybranému problému — čtou autobiografie převážně účelově, nikoli jako svébytné literární texty (příznačné je, že v těchto kapitolách téměř chybějí textové doklady a citace z rozebíraných pamětí a převažují odkazy na jiné zdroje). Závěry takovýchto studií pak nevypovídají nic o žánru autobiografie, ani nepomohou teoretickému zkoumání autobiografičnosti; hodnotu mají (pouze) pro jiný obor, ať už pro historii architektury, politologii či studium výtvarného umění.
Editoři v úvodu vytyčují dvě hlavní tematická zacílení, spojená s oblastí profesních autobiografií: 1. souběžnost životní zkušenosti a profesního vývoje (tedy otázka, jak úzce je osobní identita v těchto textech propojena se sebechápáním v rámci daného povolání); 2. autobiografické vyprávění a jeho profesní dimenze (tázání po pozici, do níž se autor příběhu dané oblasti zasazuje, problematika zvoleného rétorického půdorysu či distance od zavedených schémat). Tyto okruhy se prolínají vícero studiemi, celý sborník je však na základě jiné perspektivy rozdělen do sedmi částí, které sdružují tematicky příbuzné články, jež se často věnují českému čtenáři nedostupným textům, respektive nepříliš známým osobnostem: „Autobiografie a architektura“; „Autobiografie jako básnictví“; „Autobiografie a politika“; „Autobiografie a společnost v životopisech osobností veřejného života“; „Autobiografie v umění“; „Autobiografie ve vědě“; „Jazykové struktury autobiografického zobrazení“.
Vzhledem k roztříštěnosti oborové specializace autorů — od muzejních kurátorů přes historiky až po hudební vědce — nejsou studie propojeny stylově, kompozičně ani metodologicky. Jediný článek, jenž se autobiografickému psaní věnuje z teoretického hlediska (přestože spíše esejistickým stylem), je příznačně zařazen na závěr knihy, a vyznívá tak jako dodatek, přestože by jistě bylo pro nepoučené čtenáře z řad kunsthistoriků přínosnější seznámit se s hlavními otázkami spjatými s autobiografií na začátku. Hlavním spojníkem tedy zůstává zkoumání narativního zachycení životního příběhu — v textech profesních autobiografií se často objevuje příběhové schéma „jak jsem se stal tím, kým jsem nyní“, v životopisných textech umělců (v rámci sborníku například u malíře Ludwiga Richtera nebo v Italské cestě J. W. Goetha) pak opakovaně narážíme na figuru „znovuzrození“, pomocí níž autoři zobrazují iniciační prožitek, jež vedl k definitivnímu přijetí určité společenské pozice.
Z pohledu literární vědy jsou nejpřínosnější analýzy literárních textů, které se však zároveň kategorii „profesních autobiografií“ vymykají (např. Walden Henryho Thoreaua, Italská cesta J. W. Goetha, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi). Přesvědčivé rozbory autobiografií jakožto sebestylizačních textů nicméně nalezneme také ve studiích Thomase Esera „Wilhelm von Bodes Lebensbeschreibungen“ a Johannese Paulmanna „»Menschen zu helfen, ist überall nötig und möglich, nicht erst im Lambaréné«. Zur autobiographischen Konstruktion eines humanitären Helfers“. Přestože je tedy většina studií zaměřena více na osobnosti a jejich osudy než na textové výtvory, obsahují analýzy konkrétních autobiografických děl množství detailních postřehů, jež mohou být pro teoretiky autobiografie inspirativní.

Dietrich Erben — Tobias Zervosen (edd.): Das eigene Leben als ästhetische Fiktion. Autobiographie und Professionsgeschichte. Bielefeld, transcript Verlag 2018. 370 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2018.