Previous Next
Kunsthistorické čtení autobiografií KLÁRA SOUKUPOVÁ Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové JAKUB ČEŠKA Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...
Za Jiřím Rambouskem MICHAL PŘIBÁŇ V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých...

Česká literatura 53, 2005/4

Studie

Dagmar Mocná: Dvě „podivné“ detektivky. (Čapkův Hordubal a Jméno růže U. Eka)
(465-492)
Genologicky zaměřená studie se zabývá dvěma romány (Hordubalem K. Čapka a Jménem růže U. Eka), vystavěnými na půdorysu klasické intelektuální (anglické) detektivky. Zjišťuje, že v obou případech dochází k rozrušování základního noetického principu tohoto žánru, jímž je víra v plnou a neproblematickou poznatelnost světa. V případě Čapkova Hordubala je prvkem destruujícím detektivku především několika stejně věrohodných hypotéz příběhu vraždy, z nichž žádná není vyloučena jako chybná, a rovněž zpochybnění validity empirických stop (nejistota stran vražedného nástroje). Konstrukce smysluplného příběhu vraždy selhává také kvůli atypičnosti Hordubalova chování, odporující modelovým předpokladům (nevyžene milence své ženy a nehlásí se o svá manželská práva, naopak se snaží uspořádat rodinné poměry tak, aby pokud možno vyhovovaly všem zúčastněným). Klasická detektivní dedukce, stavějící v psychologické rovině právě na standardech lidského chování, je tím paralyzována. Nechápavý a předsudečný vnější pohled na Hordubalovo řešení krizové situace je vyostřen v závěrečné části románu, v němž je postava naivního horala deformována v karikaturu slabošského manžela. Autor tak poukazuje na neodvratné mizení našeho autentického „já“ v pohledu zvenčí, založeném na namnoze stereotypních představách a konvenčních očekáváních. Vypovídá rovněž o unifikujících tendencích moderní civilizace, jejíž fungování je založeno na obecně platných normách a odosobnělých institucích. Eco ve Jménu růže na první pohled striktně dodržuje paradigma detektivního žánru, včetně povahy narace (strohá věcnost líčení, evidence stop, postupné utváření a prověřování hypotéz v dialogu detektiva a jeho pomocníka). Příslušnost románu k „pokleslému“, leč čtenářsky oblíbenému žánru utvrzuje řadou postmoderně zálibných aluzí na jeho klasické tituly a typická topoi. Nicméně i zde v závěru dochází k závažnému porušení noetických pravidel detektivky: Vilém sice dojde ke skutečnému vrahovi, ale na základě nesprávné hypotézy, jež předpokládala řád tam, kde vstupovala do hry náhoda. Skutečnost, že Vilém svůj příběh vraždy překombinoval, se sama o sobě zdá být marginální, avšak z perspektivy celkového smyslu románu se Vilémův mučivý prožitek střetu reálného chaosu bytí s racionálním řádem logicky uvažující mysli stává východiskem úvah o limitech poznatelnosti světa i o vratkosti lidského bytí ve světě mnoha pravd. Destrukce noetického podloží tradiční detektivky je tedy významným nástrojem utváření smyslu obou sledovaných románů, vypovídajících - navzdory časové či místní odlehlosti vyprávěných příběhů - o problematice lidské existence v moderním světě.

Jaroslava Janáčková: Božena Němcová a sestry Rottovy (ve světle nových pramenů a souvislostí)
(s. 493-517)
Studie se zabývá vztahem tří žen-spisovatelek 19. století (Boženy Němcové a sester Rottových), a to jak v rovině jejich osobního života, tak v rovině jejich tvůrčí činnosti. Pramennou základnou představují zejména dva nově vydané svazky Korespondence Boženy Němcové, doplněné o svědectví dalších, doposud neznámých pramenů. Vzájemné kontakty tří žen započaly v roce 1850, kdy Němcová začala soustavněji navštěvovat rodinu Mužákových. Studie popisuje velmi úzký vztah mezi Němcovou a Sofií Rottovou a přibližuje, jakým způsobem je v dochované korespondenci reflektováno dílo G. Sandové. Na jaře 1853 se začaly objevovat náznaky kolizí mezi přítelkyněmi a vzájemné kontakty ustaly ještě v tomto roce. Příčiny roztržky byly doposud interpretovány ve světle pozdní vzpomínkové prózy K. Světlé Z literárního soukromí, která v ní Němcovou vylíčila s kritickou distancí. Studie nahlíží vzájemný rozkol na základě nových pramenů, totiž vzájemné korespondence obou sester Rottových a doposud nepublikovaných deníkových záznamů Sofie Rottové. Ukazuje se role, již měl v rozpadu přátelství vztah B. Němcové k lékaři V. D. Lamblovi (který byl původně nápadníkem Podlipské), současně se však rozkol interpretuje v obecnějším kontextu jako svědectví o zásadních hodnotových proměnách, k nimž docházelo v 50. letech 19. století a jež J. W. Burrow označil jako přechod od „romantismu“ k „postromantismu“. Na osobním životě i veřejném působení se ukazuje, jak postoj B. Němcové souvisel ještě se staršími romantickými idejemi, v nichž duchovně rostla (Českomoravské bratrstvo, četba) a od nichž již nebyla s to se odpoutat, zatímco mladší sestry Rottovy, zejména Johana Mužáková-Karolina Světlá, se od poloviny 50. let vědomě obracely k novým (postromantickým) proudům. Na konci 50. získala Johana Mužáková nový důvod vzdalovat se Němcové Světlou. Jako začínající spisovatelka (v roce 1858 debutovala jako Karolina Světlá v almanachu Máj) se potřebovala co nejrychleji v českém literárním životě etablovat jako samostatná původní individualita, nepřipodobnitelná k Boženě Němcové. Poslední část studie analyzuje skrytou polemičnost literárních počátků K. Světlé vůči prózám Němcové. Tvorba K. Světlé je představena jako příklad nově se ustavujících etických a estetických norem.

Texty

Peter Scherber: Literární život jako téma literární historie
(s. 376-393)

Rozhledy

Petr Šámal: K historii pojmu literární kultura
(s. 541-555)

Pavel Janáček: Co to znamená, když se řekne "literary culture"
(s. 556-569)

Recenze

Robert Novotný: Rehabilitace jihočeského pacifisty
(Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor. Praha, Vyšehrad 2005. 198 stran.)

(s. 570-574)

Lenka Kusáková, Věra Brožová: Korespondence jako historický pramen a umělecký text
(Němcová, Božena: Korespondence. I. 1844–1852. Edd. Robert Adam, Jaroslava Janáčková, Magdaléna Pokorná, Lucie Saicová Římalová, Stanislav Wimmer. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2003. 391 strana; Němcová, Božena: Korespondence. II. 1853–1856. Edd. Robert Adam, Jaroslava Janáčková, Magdaléna Pokorná, Lucie Saicová Římalová, Stanislav Wimmer. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004. 558 stran. )

(s. 574-581)

Aleš Zach: Publicista Jaroslav Seifert
(Seifert, Jaroslav: Dílo Jaroslava Seiferta, svazek 12. Hvězdy nad Rajskou zahradou. Publicistika 1921–1932. Dubia. Společná prohlášení. Praha, Akropolis 2004. 512 stran.)

(s. 581-587)

Michal Jareš: Múzy v exilu
(Srba, Bořivoj: Múzy v exilu. Kulturní a umělecké aktivity čs. exulantů v Londýně v předvečer a v průběhu druhé světové války 1939–1945. Brno, Masarykova univerzita 2003. 888 stran.)

(s. 587-590)

Miroslav Petříček: Kapitoly z dějin zhoubné četby
(Janáček, Pavel: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení. 1938–1951. Brno, Host 2004. 412 stran.)

(s. 591-595)

Kronika a glosy

Filip Tomáš: Adieu Múzy - nová antologie poetismu
(s.596-597)

Martina Šulcková O literárním díle Hugolína Gavloviče
(s. 597-598)

Martin Bedřich: Ohlédnutí za konferencí
(s. 598-599)

Marie Havránková: Symposium o Karlu Krejčím
(s. 599-601)

Adéla Urbanová: Čtvrtý ročník studentské literárněvědné konference
(s. 601-603)

Informatorium
(s. 603-608)