Jan Evangelista Purkyně

Životopisná data

Jan Evangelista Purkyně se narodil 17., 18. nebo 19. prosince 1787 na zámku v Libochovicích u Litoměřic jako nejstarší syn Josefa a Rozálie (rozené Šafránkové) Purkyňových. Otec zastával místo správce libochovického panství moravského rodu Dietrichsteinů. V r. 1793 umírá Purkyňův otec, Rozálie Purkyňová zůstává sama se dvěma syny – Janem a Josefem. Vztah k přírodě a k lidem získával Jan nejprve od otce, který ho bral na úřední cesty, po matce zdědil pracovitost a disciplínu, ale i smysl pro humor. Záhy začal číst – a sice z Komenského spisu Orbis pictus. Latinské a řecké texty se učil číst u pátera Schiffnera v Libochovicích.

Přátelé Rozálie Purkyňové zajistili Janovi (a později i Josefovi) studium na piaristickém gymnáziu v Mikulově, v klášterní knihovně se Jan setkal se spisy G. Dobnera či S. Konarskiho. Pravděpodobně zde se také seznámil se Schillerovými básněmi, které miloval celý život. Po ukončení gymnázia (1804) odchází na doporučení učitelů do řádového domu v Dobré vodě u Libavy, kde přijímá řádový šat a jméno Silverius. Studuje francouzštinu, italštinu, filozofii, teologii a práva. Původně tříletý noviciát je Purkyňovi díky vynikajícím studijním výsledkům o rok zkrácen. Začal učit na nižším gymnáziu ve Strážnici (škole, kterou navštěvoval i Komenský), odkud pak odchází studovat do piaristického ústavu v Litomyšli. Věnuje se filologii a historii, propadá kouzlu poezie. Nejvíce ho ale zajímala klasická německá filozofie F. W. Schellinga.

V r. 1807 vystoupil z řádu a vydal se na pěší pouť domů (Litomyšl, Vysoké Mýto, Přelouč, Praha, Radovesice, Libochovice), na podzim začal studovat druhý ročník filozofie na pražské univerzitě. O prázdninách r. 1808 jede do Litoměřic, aby se setkal s J. Jungmannem. Zde začalo jejich celoživotní přátelství. Po ukončení třetího ročníku odchází z finančních důvodů do Blatné k baronu Hildprandtovi vyučovat jeho syna Ferdinanda.

Za Hildprandtovy finanční pomoci se vrací r. 1812 do Prahy studovat medicínu. Hned v prvním ročníku dochází na přednášky anatomie vedené J. G. Ilgem, kterého později vystřídal J. Rottenberger. Již tehdy se Purkyně snažil vše, co postrádal v přednáškách, doplňovat vlastními pokusy. Pro získání poznatků nasazoval vlastní zdraví. Při třídenní hladovce pozoroval fy­ziologické změny. Zkoumal na sobě také procesy počínajícího mrznutí. Navštěvoval povinně chirurgii u I. Fritze a stal se jeho praktikantem.

V r. 1818 obhajuje na pražské lékařské fa­kultě dizertaci Příspěvky k poznání zraku ze subjektivního hlediska. Promoval společně s K. B. Preslem. Dekretem z 15. ledna 1819 je jmenován prosektorem, asistentem prof. Ilga a prof. Rottenbergera. Spoluzakládá s Jungmannem a Janem S. Preslem časopis Krok. Navazuje na pokusy, které prováděl na sobě. S chemikem A. M. Pleischlem např. zkoumá účinky hlavěnky dávivé. Uchází se neúspěšně o profesuru farmakologie v Praze, stejně tak profesuru anatomie a fyziologie ve Štýrském Hradci a anatomie v Lublani. Je členem tajné společnosti, s největší pravděpodobností Iluminátů.

Roku 1822 odjíždí tajně do Německa na sjezd německých lékařů a přírodovědců (spolu s bratry Preslovými). Berlínský profesor J. N. Rust představuje Purkyněho svým přátelům, mimo jiné státnímu radovi Ch. F. Schulzovi, díky němuž se Purkyně poznal s J. W. Goethem. Seznámil se také s prof. anatomie a fyziologie a botanikem K. A. Ru­dolphim, jenž osobně intervenoval u ministra Altensteina, aby Purkyně získal vratislavské místo profesora. Pruský král podepisuje v r. 1823 dekret, jímž je Purkyně jmenován profesorem na lékařské fakultě univerzity ve Vratislavi (Breslau v Prusku). Přednáší 5× týdně fy­ziologii a 2× týdně patologii oka a psychologii, přednášky mají však slabou účast. Koncem roku obhajuje práci Rozprava o fyziologickém výzkumu smyslu zrakové­ho a soustavy kožní. Přednášky začíná o rok později doplňovat de­monstracemi – tzv. experimentálním ko­legiem. Purkyňovu pozici na univerzitě ohrozily nepříznivé posudky jeho činnosti, přímluvami mu pomáhá J. Schulze. Pokračuje ve studiu subjektivních zrakových vjemů. Obsáhlou práci na toto téma vydává v Berlíně a dedikuje ji Goethovi. Stává se členem Filomatické společnosti, kde často referuje o české literatuře. Byl přijat za učně v berlínské zednářské lóži (1826), rok nato jmenován tovaryšem a následně mistrem. Sbližuje se s rodinou K. A. Rudolphiho.

24. září 1827 se koná v Berlíně svatba Julie Anežky Rudolphiové a Jana Evangelisty Purkyně. Oba si uchovali své vyznání – ona protestantské, on katolické. Purkyně se stává členem Leopoldinské přírodovědné akademie (1829). Narodila se první dcera Purkyňových, Rozálie. Na vratislavskou univerzitu přichází r. 1830 prof. botaniky Ch. G. D. Nees von Eschenbeck, Purkyně přijímá v Leopoldinské přírodovědné akademii spolkové jméno Darwin I. jako obdiv k Erasmu Darwinovi, dědovi Charlese Darwina. Narodila se Johanka, o rok později Emanuel. 28. srpna 1832 však obě Purkyňovy dcery umírají na choleru. Purkyně získává po ně­kolikaletém úsilí achromatický Plösslův mikroskop, který umisťuje ve svém bytě, neboť stále nemá na univerzitě vhodné prostory. Zajímá se o stavbu žaludeční sliznice a objevuje žaludeční žlázky.

Obrací pozornost k botanice. Za monografii De cellulis antherarum fibrosis nec non de granorum pollinarium formis získává ve Francii Montyonovu cenu (1833). Narodil se druhý syn, Karel (1834). Purkyně se neúspěšně uchází o uvolněnou pražskou profesuru fyziologie. O rok později umírá manželka Julie. Purkyně zůstává s Emanuelem a sotva ročním Karlem sám. Do konce života se již neožení.

Z Purkyňovy iniciativy byl ve Vratislavi (1836) založen studentský spolek To­warzystwo Literacko-Słowiańskie; šíří ná­rodní a politické uvědomění. Ministr schvaluje Purkyňův návrh na zřízení fy­ziologického ústavu. V r. 1837 se Purkyně v Praze účastní sjezdu přírodovědců a lékařů. S Janem S. Preslem diskutuje, jak by se dalo pražské mu­zeum přebudovat ve vědeckou akademii. Roku 1839 byla ve Vratislavi dokončena úprava kůlny v Kateřinské ulici na zahradě akade­mie. O takto zřízeném fyziologickém ústavu píše Purkyně ministrovi: „...neimponuje vzhledem, ale přesto vyhovuje svému účelu.“ Byl to vůbec první fyziologický ústav ve střední Evropě. Ve Vratislavi Purkyně také vydává dva svazky překladů Schillerových lyrických básní, které se setkaly s nadšeným ohlasem (1841). V Praze však sklidily ostrou kritiku (Karel Havlíček). Nutno dodat, že skutečně nedosáhly vždy dokonalé formy. Spolupracoval na překladu Ohlasu písní českých Františka Ladislava Čelakovského do polštiny, psal do časopisů o ruské literatuře. V r. 1848 se zúčastnil slovanského sjezdu v Praze, po návratu do Vratislavi byl tamějšími novinami napaden.

Roku 1849 byl Jan Evangelista povolán zpět do Prahy; jmenovací de­kret profesury podepsal císař 4. listopadu. Zásluhu na Purkyňově návratu do Prahy v období Bachova absolutismu je nutno přičíst ministru školství hraběti Lvu Thunovi. Purkyně zahajuje vysokoškolské přednášky, a to i česky; od zimního semestru 1853–4 musel však české přednášky zrušit. Ačkoli navrhoval umístění fyziologického ústavu do Klementina nebo do františkánského kláštera na Jungmannově náměstí, nakonec ústav skončil v soukromém domě ve Spálené ulici. Druhé patro si Purkyně pronajal pro svůj byt. Byl jmenován členem londýn­ské Královské společnosti.

Dne 6. října 1851 byl Purkyňův fyziologický ústav otevřen. Šlo o nejvýznamnější událost vědeckého i kulturního života v 50. letech 19. stol. Purkyně se zaměřil na studium otázek smyslové fyziologie.

Purkyně přijímá do své domácnosti botanika Ladislava Čelakovského (po smrti jeho otce, básníka). V říjnu 1852 se koná první schůze Přírodovědeckého sboru Českého muzea – Purkyně je jmenován prvním starostou. Na této schůzi navrhuje vydávat český přírodovědecký časopis. Ačkoli činnost sboru byla ukončena r. 1858, lze tvrdit, že pokračovala, především v Živě. 23. listopadu byla podána žádost o povolení k vydávání časopisu na pražském místodržitelství a téměř ihned schválena. V letech 1852–58 Purkyně působil jako kurátor Matice české – Sboru pro vzdělávání řeči a literatury. V lednu 1853 pak začíná vycházet Živa, ča­sopis přírodnický nákladem Matice české. Vedoucími redaktory jsou J. E. Purkyně a geolog Jan Krejčí. V Živě publikovali mladí přírodovědci, kteří pocházeli z Purkyňova fyziologického ústavu. V té době se Jan Evangelista také stal ředitelem Královské české společnosti nauk (1854). V letech 1855–58 byl jeho asistentem Eduard Grégr, který se věnoval převážně srovnávací fyziologii a antropologii. V této době také přijíždí na pozvání J. E. Purkyně do Prahy z Vratislavi botanik Julius Sachs. Je členem Purkyňovy domácnosti, v Praze dostuduje gymnázium a habilituje se na pražské univerzitě. Purkyně ho zaměstnává jako svého soukromého asistenta a kresliče; pod Purkyňovým vlivem Sachs publikoval řadu botanických prací v Živě.

Purkyňovou zásluhou byla Praze otevřena první česká průmyslová škola (1857), v letech 1857–59 působil jako její ředitel. Jeho domácnost se stala útočištěm českých umělců, přátelil se s Boženou Němcovou a Vojtou Náprstkem. Dostává se ale také pod policejní dohled a je donucen vzdát se členství v berlínské zednářské lóži. Roku 1860 se Purkyňův syn Emanuel stal profesorem přírodních věd na lesnické škole v Bělé pod Bezdězem. Významnou událostí bylo zvolení J. E. Purkyně poslancem českého zemského sněmu v okrese slánském, velvarském a libochovickém (1861), 11. dubna tohoto roku pronáší projev, v němž požaduje svobodu veřejného mínění a svobodu tisku. Jeho asistentem je v letech 1861–63 Antonín Frič. V Živě uveřejňuje spis Akademia – své představy o organizaci vědecké práce a místě vědy v moderním národním společenství.

Roku 1862 začíná vycházet Časopis českých lékařů. V červenci se koná první valná hromada Spolku českých lékařů, kde je J. E. Purkyně zvolen předsedou. Spolek je nyní jeho hlavní platformou pro boj za zrovnoprávnění češtiny na lékařské fakultě. Téhož roku byl Jan Evangelista vyznamenán ruským Řádem sv. Vladimíra. O rok později Májovci zakládají Uměleckou be­sedu; Purkyně je jejím místostarostou. Pod jeho předsednictvím se ustavuje Komitét pro přírodovědecké prozkoumání Čech. V r. 1864 muselo být z finančních dů­vodů ukončeno vydávání Živy, jen dočasně bylo obnoveno ještě v letech 1867–68. Později Purkyně vydává politickou bajku Austria polyglotta (1867). Oslava jeho 80. narozenin je celonárodní událostí, česká společnost mu prokazuje bezvýhradnou úctu. V r. 1868 umírá syn Karel. 16. května se Purkyně účastní kladení základního ka­mene Národního divadla. 10. prosince se koná oslava 50. výročí Purkyňova doktorátu; spolek mediků věnuje univerzitě velký portrét J. E. Purkyně od Petra Maixnera. Purkyňův zdravotní stav se zhoršuje.

Roku 1869 je Purkyně vyznamenán pruským řádem Červeného orla. 28. července umírá.

Purkyňovy vědecké práce a objevy (sestavil V. Kruta)

Obrázky zvukových vln (1808–22)
Jako student přírodních věd v Praze se Purkyně pokusil o analýzu zvuku; měřil vzdálenost vln na zvukových obrázcích, které fixoval na rozechvěných skleněných destičkách.

Subjektivní zrakové jevy (1818–25)
Později, jako medik, Purkyně studoval různé subjektivní zrakové jevy, tlakové, světlostinné, galvanické a cévní obrazce (rozvětvení cév ve vlastním oku), obrazce z oslnění, subjektivní pocity ve tmě (fosfény), znázornění slepé skvrny, jednotnost zorných polí obou očí, dvojité vidění, nepřímé vidění, barvoslepost periferních částí sítnice, Purkyňův jev (změna poměrné světelnosti barev při adaptaci oka na tmu), světelné stopy, paobrazy.

Postup objektivního vyšetřování oka (1823)
Purkyně doporučil postup soustavného objektivního vyšetřování oka, v němž je pozoruhodné především využití reflexních obrázků. Plamen svíčky se zrcadlí na přední a zadní ploše rohovky a pak na přední a zadní ploše čočky. Purkyně upozornil na možnost užití reflexních obrázků k měření zakřivení rohovky (princip keratometrie a oftalmometrie) a jejich další využití k diagnostice chorob a vad oka; dále popsal pozorování předního segmentu oka v šikmém fokálním osvětlení a biomikroskopií oka (pozdější Gullstrandův princip), konečně pozoroval svetélkování oka a ukázal možnost pozorování očního pozadí za živa, princip oftalmoskopie zavedené v r. 1850 H. Helmholtzem jako metody, jíž začala nová éra v očním lékařství.

Vyšetřování kožního povrchu (1823)
Purkyně popsal typy kreseb kožních lišt (základ daktyloskopie), pozoroval též kožní kapiláry in vivo.

Fyziologická praxe (1823)
Purkyně zdůraznil význam konstituce v lékařství, s níž souvisí rozdíly i mezi zdravými jedinci, a nutnost individualizace ve vyšetřování a v posuzování nemocných. Ukázal též na význam a potřebu preventivního hlediska v lékařství a na úlohu fyziologie v péči o udržení zdraví.

Závrať - držení těla - udržování rovnováhy (1820–27)
V rámci soustavného studia subjektivních smyslových jevů se Purkyně zabýval projevy závrati, s nimiž souvisí úzce vnímání prostoru, fyziologie držení těla a udržování rovnováhy. Mezi okruhy jeho zájmu patřily: 1. Svalové reakce, pohyby a změny napětí svalu (tonusu) jako kompenzační reakce vznikající reflexně (mimovolně). 2. Nystagmus – kompenzační pohyby oční, které jsou rovněž mimovolné a objevují se i ve tmě (lze hmatat přes víčka); zdánlivý pohyb okolí. 3. Závislost směru zdánlivého pohybu při postrotační závrati na poloze hlavy během otáčení (Purkyňův zákon závrati). Sídlem závrati je hlava, domněle (mylně) mozek. 4. Galvanická závrať a nystagmus – podobné pocity a kompenzační protipohyby lze vyvolat také elektrickým proudem procházejícím hlavou. 5. Závrať vzniká též omezením krevního proudu v hlavě. 6. Mořská nemoc – stav podobný závrati. 7. Podobné příznaky jako závrať vyvolávají i poranění mozečku – směr mimovolních závraťových pohybů závisí na lokalizaci poranění.

Následky pokusných poranění mozku a mozečku (1824–26)
Větší poranění velkého mozku působí ochrnutí a hluboký spánek, ztrátu paměti, ztrátu smyslových schopností (i při neporušenosti čidel); pohyby jsou zachovány, ale jsou neúčelné. Poranění čtverohrbolí má za následek rozšíření zornice, ztrátu zraku, asymetrii pohybu a závrať, krouživé pohyby. Poruchy hybnosti vyvolává také poranění Varolova mostu. Poranění mozečku vyvolává poruchy hybnosti, nikoli však přímou obrnu (paralýzu), ale ztrátu souhry; zdánlivě neúčelné a nespořádané pohyby jsou projevem závrati, vznikají porušením vnímání prostoru. Směr těchto pohybů závisí na lokalizaci poranění: léze pravého laloku vyvolává válení podél dlouhé osy těla doprava, poranění levého laloku opačný pohyb, poranění střední části (vermis) válivé pohyby dozadu podél příčné osy těla. Paralela se zákonem závrati. Následky jednostranného poškození vznikají zvýšením činnosti druhé strany, posilované "drážděním orgánu hybnosti". F. Magendie uveřejnil podobné nálezy. Mozeček má dva vztahy: 1. k svalovému systému – v animálním životě koordinuje volní pohyby; 2. k vlastnímu mozku – ve vztahu k senzacím a percepcím vytváří představu prostoru.

Zkoušení léku – fyziologická farmakologie (1820–29)
Purkyně zacal již jako medik zkoušet sám na sobě účinky léků, nejprve z podnětu prof. Pleischla, aby porovnal účinky drogy (dávivého kořene - hlavěnky dávivé) s účinky chemicky čisté látky, emetinu (nauzea, přecitlivělost – vlastně podmíněná reakce). Další zkoušení drog navazovalo na jeho výzkum subjektivních zrakových jevů. Popsal účinky extraktu z náprstníku (Digitalis) – mžitky před očima jako časný příznak intoxikace, rulíku zlomocného (Atropa belladonna) – vliv na vidění, rozlišení účinku na duhovku a na vidění nablízko – duhovka pouze clonou, kafru – vliv na psychické funkce, v malých dávkách stimulující, ve velkých ochrnující (vzrůst sebevědomí, snadnost pohybu, rychlé střídání myšlenek a představ, zmatenost, nakonec bezvědomí). Dále zaznamenal narkotické účinky opia, terpentýnové silice, muškátového ořechu a alkoholu. Pozoroval též potencující vliv jedné drogy na účinek jiné při podání současném nebo krátce po sobě. Koncepce fyziologické farmakologie - potřeba používání fyziologických metod ve farmakologii. Zdůraznil dále význam pokusu na vlastním těle na rozdíl od pokusu na zvířeti, zvláště u léků, které působí na smyslové a psychické funkce.

Studie sluchu (1824–62)
Kombinační tóny (tzv. Tartiniho třetí tóny – 1824) mají subjektivní původ; možnost lokalizace rozkmitu na kmitající desce auskultací zvláštním nástrojem (předchůdce stetoskopu – 1825). Později se zabýval lokalizací směru zvuku, studiem vedení zvuku kostí, možností využití sluchadel pro zesílení zvuku u lidí nahluchlých i u vetšiny hluchoněmých (1859–62). Tyto výzkumy měly značný ohlas.

Vývoj slepičího vejce před líhnutím (1825–30)
První studium vývoje vejce ve vaječníku před snesením - objev zárodečného měchýřku (vesicula germinativa, tj. podle pozdějšího zjištění jádra vaječné buňky) a jeho vymizení v době ovulace, změna poměru jádro:cytoplazma za růstu vaječné buňky; popis podrobností postupu vejce vejcovodem a změn, které je provázejí (zmnožení peritoneální tekutiny za ovulace, objevení perivilozního prostoru, změna konzistence žloutku aj.).

Ústrojnost rostlin (1828–30)
Struktura vláknitých buněk prašníku a tvar pylových zrn, vztah struktury k dynamice pružných útvarů, které způsobují pukání prašníku a rozsévání pylu nebo výtrusů; nová koncepce spojení anatomie rostlin s fyziologií; srovnávací studium ukazující existenci základních strukturních typů buněk, konstantních a charakteristických pro rod a druh.

Fyziologie lidské mluvy (1827–65)
Rozlišení fonačního ústrojí (hrtan) od rezonančních prostor; pokus o třídění hlásek z hlediska artikulačního a akustického na základě pokusných studií, hlavně na sobě samém; možnosti využití získaných poznatků k zdokonalení řeči a napravováni jejích vad. Časná práce z oboru fonetiky, německý rukopis ztracen v berlínské akademii, objeven teprve v r. 1960.

Vnímání prostoru a pohybu (1827–53)
Purkyně rozlišil subjektivní a objektivní zrakový prostor (1827, 1837). Prostorové vnímání jinými smysly (1840, 1853). Vnímání pohybu a možnost znázornění pohybu pomocí forolytu (1840) nebo kineziskopu, který Purkyně opětovně zdokonaloval; předzvěst kinematografie.

Drobnohledná skladba živočišných tkání (1832–45)
Mikroskopická technika: příprava zvířecího materiálu – fixace měkkých tkání, dekalcifikace a výbrusy kostí a zubu, mikroskopické tlačidlo, metody řezání préparátu (mikrotom – popsal Purkyňův asistent A. Oschatz), barvení (indigo, tanin – Fe), použití Drummondova světla a daguerrotypie v mikroskopii.

Hlavní výzkumy a objevy: 1. Mikroskopická skladba kůže (potní žlázky a jejich vývody, vztah folikulu vlásku a chloupku k mazovým žlázkám, jejich tvar na kůži bez vlásku – A. Wendt 1833), kosti (skladba z lamel koncentricky uspořádaných kolem Haversových kanálků, kostní tělíska – buňky, kostní cévy – 1834), chrupavky (M. Meckauer 1836), zuby (podrobnosti skladby dentinu a emailu, dentinové kanálky, Purkyňova tělíska – M. Fraenkel 1835), skladba tepen a žil (Rüschel 1836). 2. Skladba žaludeční sliznice (žaludeční žlázky tvořené zrnéčky – buňkami), zrnéčková (buněčná) skladba jiných žláz (játra, slinivka břišní, slinné žlázy, hlenové a mazové žlázy, ledviny, varle, nadvarle, slezina, brzlík, štítná žláza, lymfatické uzliny). Analogie v elementární skladbě zvířat a rostlin; elementární jednotky u zvířat – zrnéčka s jádrem bez zvláštní membrány, u rostlin – buňky opatřené zřetelnou buněčnou blánou (1837). 3. Skladba nervové tkáně: nervová vlákna nejsou dutá, v jejich nitru je (Purkyňův) osový válec (cylindri axis – nověji axon); nervové pleteně v mozkomíšních plenách, okostici, rohovce, tepnách, povrchu srdce, serózních blanách útrob, děloze aj. (1839). Nervové buňky, útvary vyskytující se obecně v nervstvu (v mozečku obrovské Purkyňovy buňky), útvary funkčně významné: "sbírání, tvorba a rozvádění nervové energie" (1836–37). 4. Poprvé používá termínu základní hmota (1834) a protoplazma (1839).

Embryologie (1825–37)
Vývoj slepičího vejce a zárodečný měchýřek (viz shora – 1825); identifikace vesicula prolifera (= jádra) v savčím vajíčku s vesicula germinativa vajíčka ptačího, proti mylnému názoru Baerovu (A. Bernhardt 1834). Mikroskopické studium vývoje kostí (Deutsch 1834), vývoje zubu (I. Raschow 1835) a vývoje genitálii (A. Hanuschke 1837).

Řasinkový pohyb (1833–36)
Všeobecný výskyt v živočišné říši a u vyšších živocichů i na sliznici většiny vegetativních ústrojů i v centrálním nervstvu. Popis - rychlé kmitnutí jedním směrem a pomalý návrat; fyziologický význam pohybu tekutiny nebo drobných částic jedním směrem; výskyt od časných stadií vývoje. Nezávislost na vůli, na nervovém systému, na neporušenosti příslušného orgánu; přetrvává i na malých fragmentech; působení místních vlivů fyzikálních (otřesy, světlo, elektřina, teplo, chlad) a chemických (biologické tekutiny, drogy, jedy - vyzkoušeno celkem 55 látek).

Trávení in vitro (1835–37)
Urychlení žaludečního trávení pohyby a zvýšením hydrostatického tlaku, okamžité zastavení peptického trávení žlučí; syřidlo embryonálního žaludku neobsahuje žádný trávicí princip. Trávicí princip v žaludku se neruší alkoholem. Kyselina solná se v žaludku tvoří podobně, jako vzniká ve výtažku in vitro elektrickým proudem (elektrolýzou). Za nedostatku kyseliny solné probíhá trávení velmi pomalu, ale také její nadbytek je tlumí – existuje tedy jisté optimum koncentrace HCl pro peptické trávení. Sušenou žaludeční sliznici lze použít k léčení porušeného trávení. Extrakt připravený ze slinivky břišní má rovněž schopnost trávit bílkoviny, podobný účinek má i výtažek ze střevní sliznice.

Funkční morfologie (1839–45)
1. Průběh svalových vláken v srdci (B. Palicki 1839, J. E. Purkyně 1845) a v děloze (netěhotné a těhotné) s ohledem na mechanický účinek jejich stahu (Kasper 1840, Pappenheim 1844); zvláštní typ vláken v srdci pod endokardem (Purkyňova vlákna – 1839). 2. Srovnávací studium počtu a průměru nervových vláken v kořenech míšních a mozkových nervů (člověk, skot, ovce a několik dalších druhů – D. Rosenthal 1845). Začátek zvláštní nauky "histologické topologie", studující "jakým způsobem každý ústroj ohledem na svou činnost z prvotních tkanin zvlášt' složen jest". 3. Oběh krve a dýchání (1843–45). Sací síla srdce (vtažení atrioventrikulárních chlopní do komory v systole, rozšíření prostory síně a nasátí krve – 1843, Nega 1851). 4. Následky přetětí freniku, vliv na dýchání, funkce bránice (Heinke 1845). Užití spirometru.

Fyziologický podklad bdění a spánku (1846–49)
Zvířata, jimž se odstraní přední mozek, upadají do stavu podobného trvalému spánku (M. J. P. Flourens 1822, J. E. Purkyně 1824). Bdění a udržování vědomí závisí na součinnosti jednotlivých oddílů mozku, udržuje se "nervovým proudem" (tj. proudem nervových vzruchů) z periferie k přednímu mozku a jeho přerušením vzniká spánek (mylně předpokládá překrvení bazálních ganglií a stlačení vláken v capsula interna). Hypnózu (animální magnetismus) a podobné jevy (tehdy záhadné) je třeba řešit na přírodovědecké základně. Zabývá se opětovně otázkou snů, pokouší se o jejich klasifikaci, ukazuje na jejich návaznost na psychickou činnost za bdění a na jejich vztah k různým zevním smyslovým podnětům, na něž psyché reaguje odchylným způsobem než za bdělého stavu; upozorňuje na jistou podobnost snění s některými psychózami.

Purkyně svými pracemi, mimo fyziologii, morfologii a psychologii, zasáhl i do antropologie (např. konstrukcí goniometru, klasifikací kreseb papilárních linií), botaniky (viz shora), zoologie (studie o kořenonožcích 1855, o babím létě 1855–56 aj.).

Nové pojetí fyziologie
V době, kdy ve střední Evropě převládalo romantické pojetí fyziologie jako nauky převážně spekulativní nebo jako "oživené anatomie" (anatomia animata), Purkyně pojímal fyziologii jako přírodní vědu vycházející z pozorování a pokusu a navazující na poznatky fyziky a chemie. Svůj systém fyziologie formuloval r. 1827. Přednášky doplňoval už od r. 1824 experimentálním kolegiem a od r. 1831 usiloval o zřízení samostatného fyziologického ústavu. To se mu podařilo teprve po 8 letech. Vratislavský fyziologický ústav otevřený r. 1839 se stal příkladem a vzorem, který postupně následovaly všechny univerzity světa. Purkyňovo pojetí fyziologie jako pokusné přírodní vědy a prosazování potřeby zřizování samostatných fyziologických ústavů se považuje za jeho největší zásluhu v tomto vědním oboru. Jeho příklad rychle následovaly i jiné teoretické obory.