Přestože problematice hodnot byla v sociologii již věnovaná řada textů, neexistuje v současné sociologii jednotná teoretická koncepce hodnot. Podle Strmisky napočítal Lautman v roce 1981 při snaze identifikovat pojetí hodnot v sociálních vědách dokonce 180 různých definic pojmu „hodnota“ [Strmiska 1996: 375]. Pojem hodnot však není pouze teoreticky neukotvený, ale nejednotnost panuje také v metodologické rovině.
Výzkum hodnot komplikuje vedle teoretické nejednoznačnosti pojmu také skutečnost, že hodnoty nejsou v žádné ze svých forem přístupné přímému pozorování. Hodnoty jsou v empirických sociologických šetřeních obvykle dedukovány z postojů, které jsou měřeny prostřednictvím nejrůznějších škál [Rabušic 2000: 19]. V praxi je výzkum hodnot nejčastěji koncipován jednou ze dvou možností: buď respondenti posuzují jednotlivé hodnoty pomocí stupnic (rating), nebo je řadí do určitého pořadí (ranking) [Buriánek 2003: 134].
Obě tyto metody mají své výhody i nevýhody. Pokud respondenti posuzují jednotlivé „hodnoty“ (či spíše postojové výroky) každou zvlášť, mají tendenci označovat vše za „velmi důležité“ a rozdíly v hodnocení jednotlivých položek se do určité míry stírají. S opačným problémem se naopak výzkumník potýká, pokud použije druhou zmíněnou metodu a respondenty požádá, aby předložené položky seřadili do určitého pořadí. Tato metoda, kdy je respondent „nucen“ volit mezi jednotlivými „hodnotami“, je více podobna reálnému rozhodování. Určitou nevýhodou však může být, že tato metoda vede k umělému zvětšování rozdílů mezi jednotlivými položkami. Další problém, se kterým se potýká každý výzkum hodnot (ale do určité míry je to problém všech sociologických výzkumů), je tendence respondentů k určité stylizaci. V české společnosti patří k problematickým kupříkladu položka „zdraví“, zejména s ohledem k obecně tradovaným výrokům typu „zdraví je vždy na prvním místě“ či „hlavně to zdraví a ostatní už přijde samo“. Ve výzkumech je obecná hodnota zdraví někdy nahrazována poněkud specifičtějšími položkami (Buriánek např. použil položku „být v dobré kondici“ [Buriánek 2003: 136]).