Starobylou DNA (ancient DNA, paleoDNA, aDNA) nelze jednoznačně definovat, zvlášť problematická je tato otázka v případě aDNA člověka. Podle volné definice jde o deoxyribonukleovou kyselinu z historicky zajímavých pozůstatků rostliny, zvířete nebo člověka, ve které se předpokládají rozkladné změny vlivem času. Pochází z biologických vzorků vyskytujících se v archeologických vykopávkách, mumiích, muzejních exponátech, trvale zmrzlé půdě – permafrostu, nebo věčném ledu. Pokud byly tyto vzorky v minulosti arichivovány, tak nikoli za účelem genetické analýzy, protože v té době nebyl význam DNA jako nositelky dědičnosti doceňován. Možnost analyzovat aDNA otevírá již po 25 let archeologii nové přístupy, jako je molekulární archeologie a molekulární antropologie.

Ancient DNA (aDNA) is deoxyribonucleic acid from dead plants, animals or men, which is worth investigation from the archaeological, palaeontological, evolutionary, and/or anthropological point of view. The history of aDNA investigation is over 25 years long, as the range of analyzable samples and answerable questions has broadened. Nowadays, aDNA research includes contributions to the understanding of evolution, prehistoric diet, social organization, migration, burial, and disease. However, contamination with modern DNA, the presence of Polymerase Chain Reaction inhibitors, and fragmentation or low concentration of the ancient DNA template substantially hinders aDNA analysis. Application of standard operational procedures from forensics decreases but does not suspend the risk of analysis failure. On the other hand, the new generation of sequencing technologies opens up new possibilities in archaeogenetics.