JIŘÍ POLÁČEK

Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava Metelky (1807–1867) z Pasek nad Jizerou. Osobnost, osudy a tvorbu tohoto písmáka detailně přibližuje kniha Jaromíra Jecha a Evy Koudelkové, mající vtipný název Vlastenec, který nezapadl a podtitul Dvě století Věnceslava Metelky. V úvodu Eva Koudelková Metelku představuje takto: „Tento rodák ze Sklenařic nedaleko Vysokého, spojený po celé aktivní období svého života s Pasekami nad Jizerou, si osvojil vlastnosti a dovednosti nejlepších kantorů své doby, ač se plnoprávným kantorem nikdy nestal a zůstal pouhým preceptorem. Muzicíroval a trochu komponoval, ochotničil, vedl kronikářské záznamy o místních událostech, usiloval o duchovní povznesení svých spoluobčanů. Zároveň však v několika ohledech okruh činností spjatých s venkovskými vzdělanci, mezi něž kantoři patřili, rozšířil. Z kronikáře a písmáka se poznenáhlu stal spisovatel, který dokázal fabulovat, psát přirozeně plynoucí dialogy, měl smysl pro detail a ovládal umění zkratky, zvláště ve věrohodných charakteristikách postav svých vyprávění. Učil se na literárních dílech, která hojně četl, a snažil se využít z nich podněty, jež ho zaujaly. Byl zručný i manuálně: jako vyučený truhlář přešel postupně k houslařině a stal se zakladatelem celé houslařské školy, jejíž vývojová linie trvá dodnes“ (s. 7).
První část řečené knihy tvoří práce Jaromíra Jecha nazvaná Zapadlí vlastenci vypravují, která vyšla už v roce 1976. Již zesnulý autor v ní začleňuje Metelku do širšího kontextu, takže se zmiňuje i o dalších písmácích, z jejichž zápisků zhusta cituje, a popisuje někdejší venkovský život v Podkrkonoší. Poté se soustřeďuje — s využitím četných citátů — na Metelkovu životní dráhu a rozličné aktivity, připomíná jeho potomky a osud jeho textů, jakož i jejich sepětí s uvedeným Raisovým románem. Neopomíjí ani dění v Pasekách nad Jizerou od Metelkovy doby až do sedmdesátých let 20. století.
Eva Koudelková doplnila jeho spis medailony šesti zmiňovaných písmáků či lidových vypravěčů. Ve své kapitole pak napsala Metelkův podrobný životopis, v němž také často pracuje s citáty z textů paseckého preceptora, který například v roce 1847 napsal stále aktuální souvětí: „Přání jest, aby učitelé byli lépe placení a aby placení učitelé byli lepší“ (s. 61). Z hlediska literární vědy je třeba vyzvednout, že Koudelková podala též zasvěcenou charakteristiku Metelkovy dramatické a prozaické tvorby, zahrnující hry pro ochotnické divadlo, povídky z vesnického života nebo deníkové záznamy. O těchto zápisech liberecká badatelka soudí, že „svou úrovní převyšují běžnou písmáckou produkci té doby, ba dokonce i doby pozdější“ (s. 70). Cenné jsou rovněž informace o publikování Metelkových textů.
Koudelková se dále zabývá ohlasy Metelkovy tvorby. Především objasňuje její spojitost s Raisovými Zapadlými vlastenci: Rais těžil hlavně z písmákových vzpomínek (Ze života školního pomocníka) a črt (popisy bálů v Návarově a Potočníku, záznam cesty do Prahy), ale samozřejmě tyto texty náležitě modifikoval. Koudelková o těchto otázkách pojednává dost stručně, což je trochu škoda. Svoji kapitolu uzavřela srovnáním Raisova románu s románem Josefa Kocourka Zapadlí vlastenci 1932 (1961).
Další stránky posuzované knihy vyplňují čtyři práce Věnceslava Metelky, mezi nimiž dominují texty, s kterými pracoval Karel Václav Rais (je nutno dodat, že se k nim dostal zásluhou učitele Josefa Dlaboly). Mají cestopisný, vzpomínkový, ale i pověsťový charakter, neboť poslední z nich je vyprávěním o Krakonošovi, k němuž byla přiřazena krakonošovská narace Víta Martince. Posledním beletristickým příspěvkem je poudačka Františka Karla Pacholíka, pokládaného za nejvýznamnějšího Metelkova paseckého následníka. Všechny texty, k nimž náleží i slovníček zasutých slov a ediční poznámka, provází řada různých kreseb a fotografií.

Jaromír Jech — Eva Koudelková: Vlastenec, který nezapadl. Dvě století Věnceslava Metelky. Liberec, Nakladatelství Bor 2017. 176 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2018.