V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Číst dál: Three Textual Cultures: With Roger Chartier on manuscripts, books and digital media
BARBORA ČIHÁKOVÁ — TEREZA ŠNELLEROVÁ
Konference Na šaldovský sedmičkový rok odpověděla Revolver revue ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy symposiem F. X. Šalda MMXVII — Konference. Po předchozích konferencích věnovaných Ivanu Martinu Jirousovi a Janu Lopatkovi se tak posunula v čase dál (FXŠ, 1867–1937). Pozvání k zamyšlení se nad jeho dílem, uskutečněném 9. listopadu minulého roku, přijalo deset řečníků, kteří byli spřízněni spíše redakčním okruhem časopisu a zájmem o Šaldovo dílo, než že by patřili mezi soustavné šaldovské badatele (vystoupili zde např. Robert Krumphanzl, Marek Vajchrt, Jiří Brabec, Annalisa Cosentinová, Jiří Flaišman či Michael Špirit a další).
THOMAS ORT
Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a přilepeno je ke všemu možnému od triček, hrnečků a magnetek až po kavárny, restaurace a hotely, mohli bychom turistovi s neúplným literárním vzděláním odpustit, kdyby spisovatele mylně považoval za jednoho z rodných synů české literatury. Sám pisatel této recenze nesčetněkrát slyšel své americké univerzitní studenty zmiňovat Kafku jako „českého autora“. Ačkoli toto označení lze s trochou dobré vůle vykládat tak, že Kafka byl alespoň po jistou dobu občanem československého národního státu, pro jiné je známkou hlubšího nepochopení autorovy identity a dokonce literárního jazyka. Nedorozumění pramení nejen z mylných dojmů, s nimiž kupčí prodejci suvenýrů, ale přinejmenším ve stejné míře také z neuvědomělého přijetí monolingvní ideologie prosazující jednotu místa a jazyka nebo národa. Jednoduše řečeno je dnes pro mnoho lidí obtížné pochopit, že Praha, „české město“, mohlo být domovem i jiným národnostním skupinám než Čechům, ba dokonce být prostředím pro vznik literatury v jazyce jiném než českém. Skutečnost je taková, že pouze ti nejlépe obeznámení studenti historie jsou si vůbec vědomi mnohonárodnostní a mnohojazyčné povahy Prahy a Českých zemí za Kafkova života — a také tísnivé situace, v níž se Židé, Kafku nevyjímaje, nacházeli v době diskriminačního českého a německého nacionalismu.
Zpracovala VERONIKA JÁCHIMOVÁ
Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární komunikace v prostoru českých zemí. Přehled vznikl na základě excerpce českých i zahraničních univerzitních digitálních repozitářů, pro doplnění byla oslovena i slavistická pracoviště v zahraničí. Uvedené práce budou též evidovány v bibliografické databázi výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Na závěr připojujeme dodatky k soupisu Obhájené diseratce 2016, zveřejněnému v České literatuře 1/2017.
ROMAN KANDA
Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů naší zkušenosti s recepcí překladové literatury — beletristické i odborné. Překládání jinojazyčných textů představuje součást „kulturní asynchronie“ coby průvodní rys kulturního transferu: překlady původních textů zvláště do menších jazyků bývají z různých důvodů opožděny až o desetiletí (příkladem může být Gadamerův epochální spis Pravda a metoda, jehož převedení do češtiny se zdrželo o celé půlstoletí od vzniku originálu); ovšem nezřídka bývají překlady vydávány i „napřeskáčku“, což jednak rozrušuje fikci organického kontextu a jednak může toto nečekané „přeorání“ časových vrstev vytvářet úrodnou půdu pro rozmanité konfrontace, ale i plodná nedorozumění.