ANNA FÖRSTEROVÁ

V živé a povzbuzující atmosféře se konala od 23. do 25. listopadu 2018 na Univerzitě v Řezně konference s názvem „Zwischen nationalen und transnationalen Erinnerungsnarrativen“ [„Mezi národním a transnacionálním vzpomínáním“]. Institucionální rámec konference poskytlo výzkumné konsorcium „Hranice v národních a transnacionálních kulturách vzpomínání mezi Českem a Bavorskem“, na němž se podílejí badatelé z Univerzity v Řezně, Univerzity v Pasově, Univerzity Karlovy, Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a Spolku Adalberta Stiftera a je financováno Česko-bavorskou vysokoškolskou agenturou. I když badatelské aktivity konsorcia jsou koncipovány interdisciplinárně, konference zaujala výslovně literárněvědnou perspektivu. Dvacetiminutové příspěvky českých, německých, polských, rakouských a belgických vystupujících zkoumaly reprezentace českých a německých vzpomínkových narativů a diskurzů, jejich konflikty i vzájemná křížení.
Konference byla zahájena přednáškou Petry Jamesové (Libre université de Bruxelles), která se nevěnovala konkrétním diskurzům vzpomínání či literárním textům, ale metodologickým otázkám — těžiště, ke kterému se v následujících dnech vrátily i jiné příspěvky a diskuze. Se zřetelem k mezinárodnímu kontextu ukázala Jamesová na to, že je v aktuálním literárněvědném a kulturologickém zkoumání vzpomínání pozorovatelný jistý metodologický posun. Zatímco až donedávna byly používány především koncepty jako kolektivní paměť Maurice Halbwachse nebo místa paměti Pierra Nory, nacházíme v nejnovějších pracích konjunkturu nejen psychoanalytických a traumatologických postupů, ale především koncept „strašidla“, jak ho navhroval mj. Jacques Derrida v knize Spectres de Marx (slov. Strašidlá Marxa [2011]). S odkazem např. na Alexandra Etkina a jeho monografii Warped Mourning (Pokřivené truchlení [2013]) ukázala Jamesová přesvědčivě, jak se model strašidla používá obzvlášť v postkomunistickém kontextu.
Metodologickou otázku si kladl i Manfred Weinberg (Univerzita Karlova), který ve svém příspěvku navázal na pojmy transnacionální vzpomínání z titulu konference. S ohledem na vlastní zkušenosti v oblasti vysokoškolské pedagogiky odkazoval na přetrvávání výrazně konvencionalizovaných národních perspektiv na minulost, které brání nebo alespoň komplikují komunikaci o mnohých historických událostech. Na příkladu druhé světové války ukázal, jak se vzpomínání i v Evropě 21. století stále rozděluje podél starých geopolitických hranic: přestože se předpokládá, že se všichni vztahují ke stejným historickým událostem, stojí v centru německého diskurzu především holokaust, zatímco na české straně toto místo zaujímá třeba osvobození a konec okupace. S odkazem na rakousko- amerického psychologa Alfreda Schützeho a jeho koncept „Denken- -wie-üblich“ [„myšlení jako obvykle“] tak Weinberg konstatoval existenci jistého „vzpomínání jako obvykle“. Weinberg přitom programově navrhnul, abychom se této tendenci postavili nikoli vytvořením homogenizované transnacionální evropské paměti, nýbrž usilováním o „translacionální paměť“, tedy vzpomínáním, které si klade za úkol, aby se „překládalo“ mezi různými národními vzpomínkovými diskurzy.
Jisté metodologické znepokojení provázelo i některé další příspěvky a následující diskuze. Vystupující se přitom pozoruhodně často vraceli k stále stejným textům nejnovější české literatury, mezi jinými Peníze od Hitlera Radky Denemarkové (2006), Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové (2009), Němci Jakuby Katalpy (2012) či Slepá mapa Aleny Mornštajnové (2013). Alfrun Kliemsová (Humboldt-Universität Berlin) se jim věnovala z genderové perspektivy. Ptala se nejen, proč je tolik textů zabývajících se vzpomínkovými diskurzy psáno ženskými autorkami, ale zkoumala také skutečnost, že většina těchto vyprávění opomíjí či se přímo zbavuje mužských postav. Co ale na první pohled vypadá jako úmyslná strategie antihrdinského feministického vyprávění, je podle Kliemsové v podstatě vepisování se do daného heteronormativního řádu, ve kterém maskulinita má teritoriální a mocenské konotace a kde deteritorializující události jako odsun, resp. vyhnání sudetských Němců vybízejí k zdánlivě feminizující perspektivizaci. Karolina Ćwiek-Rogalská (Polská akademie věd, Varšava), která se částečně věnovala stejným textům jak Kliemsová, se zaměřila na motiv fotografování či fotografie a ekfrastické narativní postupy. S odkazem na Susan Sontagovou a její teorii fotografie ukázala Ćwiek-Rogalská, jak těmito prostředky přispívají texty na jedné straně k nostalgické dimenzi vzpomínkových diskurzů, současně však odkazují také na to, že fotografie, ale i literatura mohou vytvořit nanejvýš „pseudoprezence“ minulosti. Dlouho se potom diskutovalo o tom, zda tyto a další porovnatelné texty jsou vůbec inovativními příspěvky ke vzpomínání, nebo zda nejsou spíše příklady jistého „vzpomínkového aktivismu“, který se shoduje s celoevropskými trendy a sleduje spíše politické než umělecké cíle.
Žánrovou perspektivu na konferenční předmět zaujali Alexander Kratochvil (Leibnitz-Insitut für Geschichte und Kultur des östlichen Europa, Leipzig) a spoluorganizátor Václav Smyčka (Ústav pro českou literaturu AV ČR). V centru obou příspěvků stála otázka, nakolik populární žánry a média přispívají k stabilizaci vzpomínkových praxí a diskurzů a tím i k perpetualizaci onoho „vzpomínání jako obvykle“. Kratochvil připomenul, že například Jan a Aleida Assmannovi byli již na začátku diskuze o kulturní paměti a kultuře vzpomínání přesvědčeni, že populární formy mají v tomto kontextu často o mnoho větší vliv než tzv. vysoká kultura. Kratochvil ukázal, že to neplatí jenom v současnosti. Na příkladu románu Horečka od Karla Pecky (1967), který kvůli dobrodužné a násilné zápletce označoval jako thriller, analyzoval, jak volba žánru determinuje to, o čem lze vyprávět: protože se thriller odlišuje třeba od detektivky právě tím, že dává víc prostor psychologickým elementům, je možné, aby Peckův román už v šedesátých letech vzpomínal na čas strávený protagonistou ve stalinistickém kárném táboře jako na internalizované trauma. Naproti tomu Smyčkův příspěvek se s ohledem na aktuální literární a mediální produkci soustředil na otázku žánru kriminálního románu a seriálu. Smyčka označil tento žánr jako „globální“ — ukazoval totiž přesvědčivě, že i v různých národních či dizkurzivních kontextech postupuje podle stejných konvencí. Srovnával české a německé kriminální romány a seriály, v kterých současné zločiny fungují jako přístup k historickým zločinům spojeným s vyhnáním sudetských Němců a ozřejmil, jak touto dvojitou časovou strukturou příběhy umožňují propojit odlišné interpretace minulosti a identifikace s ní. Podobně jako v případě knih analyzovaných Alfrun Kliemsovou a Karolinou Ćwiek-Rogalskou se pak v diskuzi po těchto příspěvcích otevírala otázka, nakolik je zdánlivá vzpomínková otevřenost zmíněných formátů spíše ekonomickou než uměleckou strategií.
Vyhnáním sudetských Němců se zabývaly rovněž texty, kterým se věnovala Evgenia Maleninská (Univerzita Karlova), tentokrát se ovšem jednalo výhradně o texty psané v německém jazyce. V centru jejího příspěvku stála otázka historické dynamičnosti vzpomínkových narativů. Na příkladu textů ze sedmdesátých do devadesátých let prozkoumala vliv konce státního socialismu a německého znovusjedocení na literární perspektivizaci vyhnání. Dospěla přitom k překvapujícímu závěru, že to, co je obvykle považováno za historický přelom, takřka nemá přímé důsledky pro literární reprezentaci vzpomínání. V rámci následující diskuze bylo mj. navrženo, aby Maleninská prozkoumala i další potenciální „přelomy“, jako např. vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004.
Aktuálními českými prózami se zabývaly příspěvky Lucie Antošíkové (Ústav pro českou literaturu AV ČR) a spoluorganizátorky Leny Dornové (Univerzita v Řezně). Otázka, které se věnovala Antošíková, se podobala v jistém smyslu otázkám diskutovaným Alfrun Kliemsovou a Karolinou Ćwiek-Rogalskou. Na příkladu románu Chvála oportunismu Marka Tomana (2016) ozřejmila další paradoxní shodu (zdánlivě) subverzivních textuálních strategií se současnou afirmací konvencionalizovaných národních vzpomínkových diskurzů. I když Tomanův román totiž předstírá, že svou naratologickou konfigurací (ich-vypravěč není lidská postava, nýbrž pražský Černínský palác, který slouží jako sídlo měnícím se držitelům moci) a svými explicitními sympatiemi pro imperiální struktury habsburské monarchie odporuje veškeré národní perspektivizaci minulosti, je tento pohled hromaděním českých národních autostereotypů (český oportunismus, sebeironie atd.) současně zase relativizován. Naproti tomu Lena Dornová se věnovala žánru, který jinak nedostal na konference moc pozornosti. Jí analyzovaný román Rubikova kostka (2016) Vratislava Maňáka totiž tematizuje nejen dlouho tabuizovanou historickou událost (osvobození Plzně americkou armádou), ale také samotné procesy její rekonstrukce: protagonistou je amatérský historik, přičemž román do sebe integruje i fiktivní protokoly rozhovorů se svědky. Text na sebe tedy bere svým způsobem historiografické mimikry, které lze v poslední době často pozorovat i v německojazyčné literatuře (např. Vielleicht Ester [Asi Ester] od Katji Petrowské nebo Sie kam aus Mariupol [Přišla z Mariupolu] od Nataschy Wodinové).
Tematicky značně odlišné těžiště nabízel příspěvek Anji Tippnerové (Univerzita v Hamburku). Tippnerová navázala na otázku po možnosti transnacionálního vzpomínání, která byla implicitně formulována v titulu konference. Jako východisko jí přitom posloužilo české a německé vydání (auto)biografie Eduarda Goldstückera. Srovnáním dospěla Tippnerová k překvapujícímu závěru: zatímco Goldstücker se jeví jako „transnacionální osobnost“ (Tippnerová), jeho vzpomínky se ukazují být kupodivu jak v české, tak i německé variantě autobiografie vždy svébytně národní. Obklopují se v obou případech naprosto různými paratexty a Goldstückerův životní příběh se výrazně začleňuje buď do českých, nebo do německých vzpomínkových diskurzů.
Trochu mimo disciplinární a metodologický rámec konference, ale přesto velmi přínosně působila závěrečná přednáška politoložky Ljiljany Radonićové (Rakouská akademie věd). Na rozdíl od jiných příspěvků se věnovala otázce národního resp. transnacionálního vzpomínání nikoli v literárním či mediálním kontextu, ale s ohledem na vizuální reprezentace v muzeích. Srovnáním výstav v památníku Terezín a v památníku v bývalém chorvatském koncentračním táboře Jasenovac ozřejmila historickou proměnu muzeálních reprezentací v závislosti na politické situaci.
Konferenci zakončila diskuze o dvou hlavních otázkách. První cílila na velký počet příspěvků, které se zabývaly vyhnáním sudetských Němců, resp. texty, které se věnují jeho vzpomínání. Manfred Weinberg upozornil na to, že tento zájem není vůbec tak překvapující, protože se jedná o téma, v kterém jsou rozdíly mezi českými a německými vzpomínkovými narativy nejpatrnější. To ostatně neplatí pro celý německojazyčný prostor: lze totiž předpokládat, že jak v Rakousku, tak zejména v bývalém východním Německu, kde byly tyto události dlouho podivuhodně podexponovány, je situace značně odlišná. Druhá otázka, o které se v závěrečné diskuzi dlouho mluvilo, se týkala faktu, že ve většině příspěvků se jevila značná absence „velkých“ teorií kulturního či transnacionálního vzpomínání. Anja Tippnerová to vysvětlila převážně binacionálním zaměřením konference. Když se podle ní vzpomínkové narativy vztahují na události, které mají význam pro dvě diskurzní komunity, vůbec to ještě neznamená, že se jedná rovněž o narativy transnacionální. Naopak: mohou tím častěji zůstávat v zajetí národních perspektiv minulosti.