Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?
Previous
Next
Mezi národním a transnacionálním vzpomínáním
ANNA FÖRSTEROVÁ
V živé a povzbuzující atmosféře se konala od 23. do 25. listopadu 2018 na Univerzitě v Řezně...
Dívat se jinak
KAROLINA ĆWIEK-ROGALSKÁ
První svazek korespondence mezi Tomášem Garrigue Masarykem a Josefem Svatoplukem Macharem přináší...
Vladimír Svatoň (19. července 1931 — 26. prosince 2018) a jeho kontury kulturního vědomí
TOMÁŠ GLANC
Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to...