Previous Next
Mezi národním a transnacionálním vzpomínáním   ANNA FÖRSTEROVÁ V živé a povzbuzující atmosféře se konala od 23. do 25. listopadu 2018 na Univerzitě v Řezně...
Dívat se jinak KAROLINA ĆWIEK-ROGALSKÁ První svazek korespondence mezi Tomášem Garrigue Masarykem a Josefem Svatoplukem Macharem přináší...
Vladimír Svatoň (19. července 1931 — 26. prosince 2018) a jeho kontury kulturního vědomí TOMÁŠ GLANC Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to...

Česká literatura 53, 2005/4

Studie

Dagmar Mocná: Dvě „podivné“ detektivky. (Čapkův Hordubal a Jméno růže U. Eka)
(465-492)
Genologicky zaměřená studie se zabývá dvěma romány (Hordubalem K. Čapka a Jménem růže U. Eka), vystavěnými na půdorysu klasické intelektuální (anglické) detektivky. Zjišťuje, že v obou případech dochází k rozrušování základního noetického principu tohoto žánru, jímž je víra v plnou a neproblematickou poznatelnost světa. V případě Čapkova Hordubala je prvkem destruujícím detektivku především několika stejně věrohodných hypotéz příběhu vraždy, z nichž žádná není vyloučena jako chybná, a rovněž zpochybnění validity empirických stop (nejistota stran vražedného nástroje). Konstrukce smysluplného příběhu vraždy selhává také kvůli atypičnosti Hordubalova chování, odporující modelovým předpokladům (nevyžene milence své ženy a nehlásí se o svá manželská práva, naopak se snaží uspořádat rodinné poměry tak, aby pokud možno vyhovovaly všem zúčastněným). Klasická detektivní dedukce, stavějící v psychologické rovině právě na standardech lidského chování, je tím paralyzována. Nechápavý a předsudečný vnější pohled na Hordubalovo řešení krizové situace je vyostřen v závěrečné části románu, v němž je postava naivního horala deformována v karikaturu slabošského manžela. Autor tak poukazuje na neodvratné mizení našeho autentického „já“ v pohledu zvenčí, založeném na namnoze stereotypních představách a konvenčních očekáváních. Vypovídá rovněž o unifikujících tendencích moderní civilizace, jejíž fungování je založeno na obecně platných normách a odosobnělých institucích. Eco ve Jménu růže na první pohled striktně dodržuje paradigma detektivního žánru, včetně povahy narace (strohá věcnost líčení, evidence stop, postupné utváření a prověřování hypotéz v dialogu detektiva a jeho pomocníka). Příslušnost románu k „pokleslému“, leč čtenářsky oblíbenému žánru utvrzuje řadou postmoderně zálibných aluzí na jeho klasické tituly a typická topoi. Nicméně i zde v závěru dochází k závažnému porušení noetických pravidel detektivky: Vilém sice dojde ke skutečnému vrahovi, ale na základě nesprávné hypotézy, jež předpokládala řád tam, kde vstupovala do hry náhoda. Skutečnost, že Vilém svůj příběh vraždy překombinoval, se sama o sobě zdá být marginální, avšak z perspektivy celkového smyslu románu se Vilémův mučivý prožitek střetu reálného chaosu bytí s racionálním řádem logicky uvažující mysli stává východiskem úvah o limitech poznatelnosti světa i o vratkosti lidského bytí ve světě mnoha pravd. Destrukce noetického podloží tradiční detektivky je tedy významným nástrojem utváření smyslu obou sledovaných románů, vypovídajících - navzdory časové či místní odlehlosti vyprávěných příběhů - o problematice lidské existence v moderním světě.

Jaroslava Janáčková: Božena Němcová a sestry Rottovy (ve světle nových pramenů a souvislostí)
(s. 493-517)
Studie se zabývá vztahem tří žen-spisovatelek 19. století (Boženy Němcové a sester Rottových), a to jak v rovině jejich osobního života, tak v rovině jejich tvůrčí činnosti. Pramennou základnou představují zejména dva nově vydané svazky Korespondence Boženy Němcové, doplněné o svědectví dalších, doposud neznámých pramenů. Vzájemné kontakty tří žen započaly v roce 1850, kdy Němcová začala soustavněji navštěvovat rodinu Mužákových. Studie popisuje velmi úzký vztah mezi Němcovou a Sofií Rottovou a přibližuje, jakým způsobem je v dochované korespondenci reflektováno dílo G. Sandové. Na jaře 1853 se začaly objevovat náznaky kolizí mezi přítelkyněmi a vzájemné kontakty ustaly ještě v tomto roce. Příčiny roztržky byly doposud interpretovány ve světle pozdní vzpomínkové prózy K. Světlé Z literárního soukromí, která v ní Němcovou vylíčila s kritickou distancí. Studie nahlíží vzájemný rozkol na základě nových pramenů, totiž vzájemné korespondence obou sester Rottových a doposud nepublikovaných deníkových záznamů Sofie Rottové. Ukazuje se role, již měl v rozpadu přátelství vztah B. Němcové k lékaři V. D. Lamblovi (který byl původně nápadníkem Podlipské), současně se však rozkol interpretuje v obecnějším kontextu jako svědectví o zásadních hodnotových proměnách, k nimž docházelo v 50. letech 19. století a jež J. W. Burrow označil jako přechod od „romantismu“ k „postromantismu“. Na osobním životě i veřejném působení se ukazuje, jak postoj B. Němcové souvisel ještě se staršími romantickými idejemi, v nichž duchovně rostla (Českomoravské bratrstvo, četba) a od nichž již nebyla s to se odpoutat, zatímco mladší sestry Rottovy, zejména Johana Mužáková-Karolina Světlá, se od poloviny 50. let vědomě obracely k novým (postromantickým) proudům. Na konci 50. získala Johana Mužáková nový důvod vzdalovat se Němcové Světlou. Jako začínající spisovatelka (v roce 1858 debutovala jako Karolina Světlá v almanachu Máj) se potřebovala co nejrychleji v českém literárním životě etablovat jako samostatná původní individualita, nepřipodobnitelná k Boženě Němcové. Poslední část studie analyzuje skrytou polemičnost literárních počátků K. Světlé vůči prózám Němcové. Tvorba K. Světlé je představena jako příklad nově se ustavujících etických a estetických norem.

Texty

Peter Scherber: Literární život jako téma literární historie
(s. 376-393)

Rozhledy

Petr Šámal: K historii pojmu literární kultura
(s. 541-555)

Pavel Janáček: Co to znamená, když se řekne "literary culture"
(s. 556-569)

Recenze

Robert Novotný: Rehabilitace jihočeského pacifisty
(Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor. Praha, Vyšehrad 2005. 198 stran.)

(s. 570-574)

Lenka Kusáková, Věra Brožová: Korespondence jako historický pramen a umělecký text
(Němcová, Božena: Korespondence. I. 1844–1852. Edd. Robert Adam, Jaroslava Janáčková, Magdaléna Pokorná, Lucie Saicová Římalová, Stanislav Wimmer. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2003. 391 strana; Němcová, Božena: Korespondence. II. 1853–1856. Edd. Robert Adam, Jaroslava Janáčková, Magdaléna Pokorná, Lucie Saicová Římalová, Stanislav Wimmer. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004. 558 stran. )

(s. 574-581)

Aleš Zach: Publicista Jaroslav Seifert
(Seifert, Jaroslav: Dílo Jaroslava Seiferta, svazek 12. Hvězdy nad Rajskou zahradou. Publicistika 1921–1932. Dubia. Společná prohlášení. Praha, Akropolis 2004. 512 stran.)

(s. 581-587)

Michal Jareš: Múzy v exilu
(Srba, Bořivoj: Múzy v exilu. Kulturní a umělecké aktivity čs. exulantů v Londýně v předvečer a v průběhu druhé světové války 1939–1945. Brno, Masarykova univerzita 2003. 888 stran.)

(s. 587-590)

Miroslav Petříček: Kapitoly z dějin zhoubné četby
(Janáček, Pavel: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení. 1938–1951. Brno, Host 2004. 412 stran.)

(s. 591-595)

Kronika a glosy

Filip Tomáš: Adieu Múzy - nová antologie poetismu
(s.596-597)

Martina Šulcková O literárním díle Hugolína Gavloviče
(s. 597-598)

Martin Bedřich: Ohlédnutí za konferencí
(s. 598-599)

Marie Havránková: Symposium o Karlu Krejčím
(s. 599-601)

Adéla Urbanová: Čtvrtý ročník studentské literárněvědné konference
(s. 601-603)

Informatorium
(s. 603-608)