EDUARD BURGET

V roce 2014 vydala teatroložka Petra Ježková obsáhlou monografii Obležen národem dramatiků o prozaikovi, fejetonistovi, kritikovi a v letech 1896 až 1900 dramaturgovi (a později až do své smrti lektorovi) pražského Národního divadla Janu Lierovi (1852 až 1917). Kniha je to v mnoha ohledech objevná, přestože si autorka zvolila pro svou práci klasický rámec knižní biografie, podařilo se jí za pomoci důkladného archivního výzkumu napsat knihu, jež dalece přesahuje obzor běžného životopisného pojednání.
Dnes spíše pozapomenutý Jan Lier je v knize představen nejen coby divadelní kritik a dramaturg, ale dostatečně je zhodnocena jeho činnost spisovatelská, překladatelská, novinářská a dokonce i odborná (Lier mj. spolupracoval na Ottově slovníku naučném, zapojen byl do ambiciózního projektu nakladatele Jana Otty Čechy, na přelomu století se angažoval v památkové péči atp.). Prostřednictvím Lierova života autorka dokáže přesně i výstižně charakterizovat české kulturní (a tedy i divadelní a literární prostředí) od sedmdesátých let 19. století až bezmála do konce první světové války, kdy nemocný Lier ještě stačil podepsat Kvapilem koncipovaný spisovatelský manifest. V kapitolách věnovaných Lierovým divadelním kritikám pak autorka nachází prostor pro analýzu dobových polemik o realismu, naturalismu či české moderně, k jejímuž manifestu se Lier jako jeden z mála autorů starší generace vyjádřil bezprostředně po jeho otištění. Podobně se autorka v části věnované postavení Liera jakožto dramaturga první české divadelní scény, věnuje úvahám o soudobé české dramatické produkci, jež mnohdy nedosahovala požadovaných kvalit a dramaturg doslova „obležen národem dramatiků“ se dostával do jen obtížně řešitelných situací, kdy na jedné straně musel čelit požadavkům často diletantských autorů, a na straně druhé musil své scéně zajistit dostatečně atraktivní repertoár, který uspokojí diváky, kritiku i Správu Národního divadla. Toto vše autorka předkládá čtivým způsobem, kniha není zatížena rozsáhlým poznámkovým aparátem, i když závěrečný soupis pramenů, literatury a příloh je úctyhodný.
Důležitou kapitolu Lierova života tvořilo přátelství s básníkem a dramatikem Juliem Zeyerem. V monografii Petry Ježkové je vztahu obou mužů věnována podstatná část, kdy pro rekonstrukci přátelství básníka a dramaturga autorka čerpala především z bohaté korespondence obou osobností. A právě Lierovy a Zeyerovy dopisy autorka nedávno zpřístupnila v souhrnné edici Stůňu touž nemocí. Julius Zeyer a Jan Lier v zrcadle vzájemných dopisů, již vydal Institut umění — Divadelní ústav.
Edice zahrnuje 91 dopisů, pohledů a lístků Julia Zeyera a 95 dopisů Jana Liera z let 1883 až 1900. Korespondence tak nabízí jedinečnou sondu nejen do přátelství dvou umělců, ale díky reflexi událostí, jež pisatelé prožívali, nabízí zajímavé svědectví o kulturním a uměleckém prostředí v českých zemích na konci 19. století. Oba muže nepochybně spojovaly společné literární zájmy, ale také velké ambice. Zeyer byl dlouho jako dramatik Národním divadlem přehlížen a teprve Lier po svém nástupu do funkce dramaturga začal soustavně pracovat na Zeyerově rehabilitaci. Lier pro změnu toužil po tom, aby se bezezbytku mohl věnovat své literární činnosti, narozdíl od Zeyera byl však nucen pro zajištění početné rodiny přijmout místo v Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách. A přestože v mnoha nyní vydaných dopisech sdílí spolu se Zeyerem negativní názor na českou první divadelní scénu, jež si od pisatelů vysloužila označení jako „Komediantská bouda“, „Velechrám Šubrtův“ či „hnojiště“, přijímá nakonec v této instituci pozici dramaturga. A hned jako by se Zeyerovi za přijetí místa v dříve tolik vysmívaném divadle omlouval: „Trnu strachem, jak to vše zastanu, jak vydržím, jak se ctí vyváznu. Tak malá jest moje ctižádost — či tak velká? Nevím sám. Promiňte, že Vás tím obtěžuji. Ale způsobil jste to sám. Vy jediný upřímně jste mi pověděl, jak v podstatě má se to s celou tou misí dramaturga, kterou mi jedni závidějí, druzí s nadějemi lichotivými za čest velikou pokládají. Bože, jak malý a směšný je ten náš svět!“ (dopis z 26. 7. 1896).
Změna, ke které došlo v Lierově postavení, se pak promítla i do dalšího obsahu vzájemné korespondence. Zatímco Zeyer zůstává tím nezávislejším, do jisté míry i svobodnějším a ve druhé půli devadesátých let i více tíhnoucím k moderně, Lier svázán funkcí v Národním divadle, kde dle svých vlastních slov je „pouhý zřízenec podnikatelstva a řiditelstva“, setrvává na konzervativních pozicích a negativně se vymezuje nejen proti realismu a naturalismu, ale kritický zůstává i jeho vztah k modernistickým tendencím v literatuře či divadlu.
Edice korespondence Julia Zeyera a Jana Liera je doplněna třemi studiemi. Petra Ježková se věnuje problému generace, kterou Lier i Zeyer do jisté míry zastupovali, tedy generace, která do literárního provozu vstupuje v letech, kdy romantismus byl již „zavržen“ a nástup moderny oba autory zastihuje v době, kdy jsou již víceméně za zenitem svých tvůrčích sil. Studie teatroložky Evy Stehlíkové se zabývá mimo jiné proměnou vztahu Liera a Zeyera k veřejným institucím, na prvním místě k Národnímu divadlu, ale též k nově založené České akademii věd a umění. Závěrečná stať literárního historika Michala Fránka pak tematizuje jak protirakouské a protivídeňské smýšlení obou autorů, tak především dobové polemiky a diskuze o realismu a jejich odraz v soudobé kritice a pochopitelně v editované korespondenci. Součástí svazku je rovněž nezbytná ediční poznámka sepsaná Petrou Ježkovu a soupis vydané korespondence Julia Zeyera.

Vyšlo v České literatuře 5/2018.