Česká literatura 66, 2018/6

Studie / Studies

PETR VOIT [Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Koncept humanismu v marxisticky formované paleobohemistice (1956–1996)

Stať představuje retrospektivní pohled na činnost šesti vědců, kteří se během let 1956–1996 zajímali o renesanci a humanismus v českých zemích (Josef Hrabák, Jaroslav Kolár, Milan Kopecký, Eduard Petrů, Emil Pražák, Zdeňka Tichá). Zdálo by se, že dobová marxisticky orientovaná ideologie musela nutně badatele do různé míry odborně deformovat, ale stať přesvědčivě dokládá, že alespoň pro interpretaci epochy mezi husitstvím a Bílou horou to nebylo nezbytně nutné. Badatelské směřování získalo roku 1956 díky Hrabákově „programu“ totiž silnou orientaci na Josefa Dobrovského, a tím i na národovecké hodnocení smyslu českých dějin, jak ho potřebovala už první republika. Poněvadž poválečná komunistická doktrína paradoxně protínala tytéž milníky jako Masarykův budovatelský program, opřený o étos Husův, Palackého a Havlíčka, nikdo ze zkoumané šestice nepotřeboval užívat politický slovník, charakteristický pro druhou polovinu 20. století.
Marxisticky orientovaná ideologie se vyžádala akcent nanejvýše na pokrokové tendence a lidovost, přičemž pojem „lid“ byl chápán ad hoc jako měšťanstvo i jako venkovské obyvatelstvo. Naopak náboženská otázka byla zredukována jen do rámce protihabsbursky a protiřímsky laděné jednoty bratrské, a proto submisivnímu bádání o 16. století muselo utéct to nejcennější – totiž rekonceptualizace zděděného kánonu, pomocí níž by se národovecká (totiž jedinečná a bezchybná) interpretace literárního vývoje obohatila i o duálně katolicko-utrakvistické a veškeré nonkonformní písemnictví. Samotný termín humanismus byl dle potřeby, avšak bez striktní definice nadužíván. Mlčky se ztotožňoval s humanitou v moderním slova smyslu. Interpretační vágnost pak dovolila termín humanismus kuriózně zaměňovat s renesancí (a naopak) a těmito kategoriemi pokrýt celou epochu mezi husitstvím a Bílou horou. Základem této manipulace se stal marxistický výklad husitství, který vedle zjevných pozitiv nepřipouštěl zkoumat negativní dopady revolučního hnutí pro další vývoj (zejména) měšťanské společnosti. Proto byla takzvaná první, husitská reformace prohlášena za výchozí bázi renesance a humanismu v českých zemích.
Od 80. let 20. století se alternativní koncepcí humanismu věnoval Eduard Petrů. Alternativnost a zdánlivá apolitičnost spočívaly v tom, že koncepce nebyla spjata s politicky aktuální interpretací husitství. V humanismu českých zemí byl však naproti tomu entuziasticky objeven zdánlivě specifický rys nazvaný informační exploze. Ve své podstatě však šlo až o poslední, popularizačně rozmělňující fázi humanismu (difúze a imitace), silně ovlivněnou ekonomickým zřetelem tiskařů, a nadto zákonitě reagující na lidské poznání i vývoj ve všech evropských literaturách 16. století.

The concept of humanism in Marxist-based paleo-Czech studies (1956–1996)

This article presents a retrospective view of the activities of six scholars (Josef Hrabák, Jaroslav Kolár, Milan Kopecký, Eduard Petrů, Emil Pražák and Zdeňka Tichá), who between 1956 and 1996 took an interest in the Renaissance and Humanism in the Czech lands. It might appear that the Marxist ideology of the time must inevitably have distorted the researchers' professionalism to varying degrees, but this article convincingly proves that this was not entirely unavoidable at least for an interpretation of the period between Hussitism and the Battle of the White Mountain, as in 1956, thanks to Hrabák's ''programme'', this research orientation acquired a strong focus on Josef Dobrovský, and thus on a patriotic assessment of the meaning of Czech history, as had been required by the First Republic. Because postwar Communist doctine paradoxically intersected the same milestones as Masaryk's nation-building programme, based on the ethos of Hus, Palacký and Havlíček, none of the six scholars under review needed to resort to the political vocabulary that was characteristic of the latter half of the 20th century. Marxist ideology required the emphasis to be at best on progressive trends and the people, the latter term being understood ad hoc to mean both the townspeople and the rural population. On the other hand, the religious question was brought down to just the anti-Habsburg and anti-Rome sentiments of the Unity of Brethren, so that politically deferential research into the 16th century must have missed the most valuable aspects, i.e. the reconceptualization of the inherited canon, whereby the patriotic (i.e. the sole correct) interpretation of literary development was enhanced by dual Catholic-Utraquist and all non-conformist literature. The actual term humanism was overused as need required but without a strict definition, implying identification with humanity in the modern sense of the word. Curiously, this interpretational vagueness then allowed the term humanism to be confused with the Renaissance (and vice versa), thus covering the entire period between Hussitism and the White Mountain within these categories. This sleight of hand was based on a Marxist interpretation of Hussitism, which beyond the obvious positive aspects did not allow for an examination of the negative effects of this revolutionary movement on the subsequent development of bourgeois society (in particular). Hence what was known as the first, Hussite Reformation was declared to be the primary basis for the Renaissance and Humanism in the Czech lands. From the 1980s Eduard Petrů devoted himself to an alternative conception of Humanism. Its alternative and seemingly apolitical nature stemmed from the fact that this conception was not associated with the politically topical interpretation of Hussitism, but then in contrast the Humanism of the Czech lands was enthusiastically found to include a seemingly special feature known as the information explosion. Basically, however, this was a final stage of Humanism for popular consumption (involving its diffusion and imitation), strongly influenced by the printers' economic standpoint, and inevitably responding to human knowledge and development in all 16th century European literatures.

JOSEF VOJVODÍK — JAN WIENDL [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; josef.vojvodik@@ff.cuni.cz; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

„Tělo…, jaký to terč pro šípy nejstrašlivějších muk“. Zahradníčkova báseň „Ó Šebestiáne“ jako průsečík jeho antropopoetiky a teopoetiky

Předložená studie analyzuje báseň Jana Zahradníčka Ó Šebestiáne, zařazenou do sbírky Rouška Veroničina (1949). Básně si všímáme zejména jako prostředku zastupujícího obecnější postupy typické pro Zahradníčkovu tvorbu druhé poloviny 40. let 20. století. Výklad je veden zejména z perspektivy antro- a theopoetické. Mluvíme-li o básníkově antropopoetice, nemá tím být řečeno pouze to, že umělecké tvoření a speciálně poezie má také biologicko-antropologické zakotvení a zasahuje do esteticko-sociálních vazeb, nýbrž že literatura, poezie je pro člověka něčím zcela zásadním, že pro něj má za určitých okolností životně důležitý význam pro jeho přežití, že se tedy člověka mimořádným způsobem dotýká. V Zahradníčkově poezii je tento antropopoetický aspekt implicitně a explicitně tematizován, je jednou z hybných sil jeho poezie, a sice — a velmi výrazně — také jako předmět básnické reflexe. Výchozí antropo- a theopoetický rámec výkladu rozvíjíme také interpretačně založeným poetologickým rozborem různorodých básnických prostředků, který Jan Zahradníček svébytně využil. Jde tu zejména o nástin způsobu práce s volným veršem, který se stává dominantní útvarem Zahradníčkovy poezie přelomu 40. a 50. let, jeho rytmické a významové organizace, o analýzu strofické kompozice básně, o rozbor využití prostředků, jako jsou interpunkce apod.

"The body… what a target for the arrows of the most awful torments!". Zahradníček's poem "Oh, Sebestian" as an intersection of his anthropoetics and theopoetics

The present study analyses the poem Ó Šebestiáne (Oh, Sebastian) by Jan Zahradníček, included in his collection Rouška Veroničina (Veronica's Veil) (1949). These poems are seen particularly as a way to represent the general approaches typical of Zahradníček's work in the latter half of the 1940s. In particular, the exposition is presented both from the anthropoetic and the theopoetic standpoint. This treatment of the poet's anthropoetics does not just indicate that artistic creation in general and poetry in particular have a biological-anthropological basis, affecting aesthetic and social ties, but that literature and poetry are something of quite fundamental significance to man, in certain circumstances of vital importance to his survival, affecting him in extraordinary ways. This anthropoetical aspect is thematized both implicitly and explicitly in Zahradníček's poetry, as one of its driving forces and very prominently as a subject of poetic reflection. The initial anthropoetical and theopoetical framework of the exposition is also developed with an interpretationally-based poetological analysis of various poetic devices utilized in original ways by Jan Zahradníček. This particularly requires an outline of the way he worked with free verse, which becomes a dominant feature in his poetry in the late 1940s and the early 1950s, as well as his rhythmic and semantic organization, an analysis of the strophic composition of his poetry and an analysis of his usage of such devices as punctuation and the like..

ZUZANA FONIOKOVÁ [Filozofická fakulta Masarykovy univerzity; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Fikčnost ve faktuálním vyprávění. Případ fikčních metaautobiografií

 Studie se zaměřuje na otázky spojené s texty, jež promlouvají o životě autora pomocí záměrného zapojení fikčnosti do autobiografické výpovědi: autofikce a fikční metaautobiografie. Fikční elementy v tomto typu psaní často slouží jako nástroje sebereflexe. Prostřednictvím specifických narativních metod se díla vyjadřují například k problematice autobiografické paměti, epistemologické (ne)dostupnosti minulosti nebo narativní konstrukce identity. Tato studie se pokouší o propojení úvah současných naratologů o fikčním a faktuálním vyprávění s analýzou autofikčních a metaautobiografických děl. První sekce stručně pojednává o problematice fikčnosti a představuje rétorickou teorii (H. S. Nielsen, J. Phelan a R. Walsh), která umožňuje vnímat fikčnost mimo fikci a jako součást faktuálního sdělení o aktuálním světě. Následující část se soustředí na metaautobiografický text Montauk švýcarského autora Maxe Frische: osvětluje metodu zapojení fikčnosti do autobiografického textu jako prostředek reflexe vzpomínání, možností zobrazení vlastního života a utváření vlastního Já psaním. Analýza je propojena s krátkým exkurzem do problematiky narativní konstrukce v autobiografickém vyprávění, především ve spojení s osobní identitou. Další část článku krátce shrnuje odlišnosti mezi klasickými autobiografiemi a současnými sebereflexivně laděnými autobiografiemi a autofikcemi, představuje kategorii fikčních metaautobiografií, kterou zařazuje do širšího rámce autofikčních textů, a přináší (neúplný) přehled mnohých definic a podob autofikce. Následuje rozbor druhého příkladu fikční metaautobiografie, Srdceryvného díla ohromujícího génia současného amerického autora Davea Eggerse, které ironicky dekonstruuje konvence autobiografického psaní. Závěr studie upozorňuje na rozdíly ve způsobu zapojení fikčnosti v představených dílech, které tvoří základ pro dělení fikčních metaautobiografií dle druhu návodu ke čtení, jenž poskytují čtenáři: Montauk reprezentuje díla, která čtenáři usnadňují přepínání mezi fikčním a autobiografickým způsobem interpretace tím, že naznačují, které části či aspekty jsou smyšlené a které se drží reálných událostí; na druhé straně texty jako Srdceryvné dílo ohromujícího génia poskytují poměrně málo indicií, jež by čtenáři pomohly rozlišit fikční prvky a identifikovat autenticky autobiografické momenty.

Fictionality in factual narrative. The case of fictional meta-autobiographies

This study focuses on the issues surrounding texts that refer to an author's life while deliberately including fictionality within the autobiographical testimony, i.e. via auto-fiction and fictional meta-autobiography. The fictional elements in this kind of writing often serve as a tool for self-reflection. Using specific narrative techniques, for example, these works comment on the issue of autobiographical memory, the epistemological (un)availability of the past and the narrative construction of identity. This study endeavours to link up the reflections of contemporary narratologists on fictional and non-fictional narration with an analysis of auto-fictional and meta-autobiographical works. The first section deals briefly with the issue of fictionality, presenting the rhetorical theory (of H. S. Nielsen, J. Phelan and R. Walsh), which enables us to perceive fictionality outside fiction as a component of non-fiction communication about the real world. The following section focuses on the meta-autobiographical text Montauk by the Swiss author Max Frisch: it illustrates the method of including fictionality in an autobiographical text as a way to reflect memory, and the possibilities of depicting one's own life and creating one's own I by writing. This analysis is linked to a brief excursus into the issue of narrative construction in autobiographical narration, primarily in connection with personal identity. The next section of the article briefly summarizes the difference between classic autobiographies and contemporary self-reflectively inclined autobiographies and autofictions. It presents the category of fictional meta-autobiographies, which it includes in the broader framework of autofictional texts, and presents an (incomplete) summary of the many definitions and forms of autofiction. This is followed by an analysis of the second example of fictional meta-autobiography, A Heartbreaking Work of Staggering Genius by American author Dave Eggers, which ironically deconstructs the convention of autobiographical writing. The conclusion of the study points out the differences in the way fictionality is included in the works presented, forming the basis for a division of fictional meta-autobiographies in accordance with the kind of reading instructions which they present to readers: Montauk represents works that help the reader to switch between a fictional and an autobiographical interpretation method by indicating which parts or aspects are invented and which stay true to real events; on the other hand, texts like A Heartbreaking Work of Staggering Genius provide relatively few indications to help readers distinguish fictional elements and identify authentically autobiographical moments.

Recenze / Reviews

David Skalický: Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost — JOSEF ŠEBEK

Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (edd.): Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder — JOSEF TANCER

Eva Kalivodová — Petr Eliáš (edd.): Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář — MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Nora Schmidt: Flanerie in der tschechischen Literatur. Flaneure. Prager Spaziergänger und flanierende Schreibweisen von Jan Neruda bis Michal Ajvaz - INA HARATMANNOVÁ

Kronika / Chronicle

Za Jiřím Rambouskem – MICHAL PŘIBÁŇ

Mezi národním a transnacionálním vzpomínáním — ANNA FÖRSTEROVÁ

Marxismus jako metoda a projekt — MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory