Studie
Jan Malura
Dvě literární reprezentace jednoho města. Kutná Hora Mikuláše Dačického z Heslova a Jana Kořínka
Studie, která se pohybuje na pomezí kulturních dějin a poetiky textu, srovnává dva způsoby literární reprezentace města. Klade si otázku, jak literární texty vytvářejí městský prostor a identitu jeho obyvatel a jak se na tomto procesu podílí specifické literární strategie a dobové literární žánry. Autor se zaměřuje na dvě významná literární díla raněnovověké literatury, jejichž tématem je Kutná Hora, po Praze druhé nejvýznamnější město českých zemí 16. a 17. století. Prvním z nich jsou Paměti (1593-1620) Mikuláše Dačického z Heslova, které jsou městskou kroniku, druhým pak Staré paměti kutnohorské (1675) Jana Kořínka, jež představují směs nejrůznějších žánrů a textových typů s dominující oslavnou tendencí. Slovo „paměti“ v názvu obou děl neodkazuje na osobní vzpomínání, ale na paměť kolektivní. Dačického Paměti jen minimálně zaznamenávají fyzickou podobu města (exteriéry a interiéry, frekventovaněji je zmiňován jen chrám sv. Barbory coby symbol kontinuity městské pospolitosti), nesnaží se prostřednictvím deskripce a obrazného jazyka konstruovat představu ideálního prostoru. Dačického glosy a komentáře se týkají zejména sociálního organismu města (představa uzavřené společnosti potlačující marginální skupiny, cizozemce a jinověrce aj) . Kořínek užívá konceptualistickou barokní literární metodu, píše stylizované, místy parodické, panegyrikon na město, aby ukázal Kutnou Horu jako osobité a zároveň privilegované místo. Slouží mu k tomu rafinovaná rétorická a intertextuální strategie (popisy, resp. tzv. ekfráze interiérů, hra s konvencemi humanistického žánru laus urbis apod.). Literární reprezentace měst v období raného novověku často směřují ke konstrukci urbánního prostoru jako utopického místa, dokonale organizované a ovládané komunity. Tento přístup byl velmi blízký i Janu Kořínkovi, který hovoří o idylické „politické zahradě“, tedy bezchybné veřejné správě a který vytváří obraz Kutné Hory jako místa posvěceného, vzorově katolického.
David Danaher
Neklid transcendence. Žánry Václava Havla
Otázka, jak do sebe různé podoby díla Václava Havla navzájem zapadají, nebyla doposud vznesena, nebo – přesněji řečeno – Havlovy proměny žánrů byly dosud chápány v zásadě neproblematicky. Navzdory zjevné tematické kontinuitě máme tendenci redukovat pestrost Havlových žánrů na jakási pouhá formální „cvičení“. Cílem tohoto příspěvku je poskytnout určitý náčrt žánrů, které byly pro Havlovu tvorbu určující. Po nástinu žánrů se zabývám společnými rysy, pokud jde o formu a zaměření napříč žánry. Přitom ukazuji, že v Havlově případě nejde o pouhé střídání žánrů, ale o potřebu neustále nově vymezovat zavedené postupy téměř všech žánrů, kterým se věnoval. Z toho můžeme vyvodit, že se Havlův „neklid transcendence“ projevoval na více úrovních jeho díla. Závěrem je úvaha o důsledcích tohoto přístupu pro porozumění Havlu dílu, jakož i obecně pro způsob, jakým rozumíme sami sobě.
Texty
Jakub Flanderka
Paměť jako kulturní fenomén v pojetí Aleidy Assmannové
Úvodní komentář k překladu kapitoly z knihy Aleidy Assmannové Prostory vzpomínání. Podoby a proměny kulturní paměti (Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses).
Aleida Assmannová
Paměť jako ars a vis
Přeložil Jiří Soukup.
Rozhovor
Bílá místa kulturní paměti. Rozhovor s Aleidou Assmannovou
Celý text rozhovoru v pdf formátu ke stažení zde.
Rozhledy
Zuzana Malá
Rozrůzněná avantgarda. Poznámky ke vztahu expresionismu a avantgardy v českém kontextu
Studie shrnuje různé podoby konceptualizace rané poválečné avantgardy. Zkoumá, jak se proměňovalo chápání atributů „expresionistické“ a „avantgardní“ v souvislosti s uvažováním o Literární skupině a Devětsilu. Proměny vztahu expresionismu a avantgardy jsme sledovali ve třech fázích: v období vzniku Literární skupiny a Devětsilu, dále v literárněhistorické reflexi tohoto procesu v šedesátých a sedmdesátých letech a stručně v současném výzkumu rané poválečné avantgardy. V těchto reflexích převažuje pohled na obě uskupení jako antagonistická a Literární skupina je pro její expresionismus tzv. vydělena z avantgardy. Závěry z teoretického diskurzu psaní o avantgardě byly vztaženy do souvislosti s prózou členů Devětsilu a Literární skupiny zhruba v období mezi lety 1919–1923. V komparaci textů se ukázaly významné shody v obraznosti, v motivicko-tematickém rejstříku a ve způsobu utváření textů, které odkrývají potřebu kritického zhodnocení zacházení s atributy expresionistický a avantgardní jako s binárními protiklady. Ve studii navrhujeme odstoupení od těchto atributů při interpretaci uměleckých děl a rozšíření pojmu avantgarda na Literární skupinu. Tímto podpoříme představu avantgardy jakožto heterogenního, rozrůzněného pole, ve kterém expresionismus vystupuje jako jedna z možností avantgardy.