DANIEL SOUKUP

Po knihách věnovaných G. K. Chestertonovi (Fanatik, prorok, či klaun? [2008]) a kulturněhistorickému fenoménu zrcadla (Zneklidňující svět zrcadel [2010]) přichází Jan Lukavec se svou třetí monografií. V ní se zaměřil na problematiku orientalismu a postkolonialismu — tedy na témata či spíše celé oblasti bádání, které se (s obvyklým dvaceti- až třicetiletým zpožděním vůči západním zemím) v posledních letech začínají zvolna prosazovat v české odborné i veřejné diskuzi. V českých překladech již vyšla některá zakladatelská odborná díla — Saidův Orientalismus (česky 2008), Fanonova Černá kůže, bílé masky (česky 2011) nebo Bhabhova Místa kultury (česky 2012) — a postkoloniální koncepty pronikají do interpretace různých období a vrstev české kultury; příkladem může být třísvazková komentovaná antologie Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě (2005–2009) nebo sborník z jednoho z plzeňských sympozií (Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století [2008]).

Jednotlivé kapitoly Lukavcovy knihy se tematicky (nikoli graficky) dělí do dvou bloků. V prvním, podstatně obsáhlejším z nich autor nastiňuje, jak západní cestovatelé vnímali vybraná východní města. Lukavec jejich volbu nijak nezdůvodňuje, což ovšem nepokládám za slabinu. Je totiž evidentní, že výraz Orient se tu chápe v přímočaře zeměpisném smyslu. Lukavec postupně probírá jedenáct lokalit ležících na východ od Břeclavi — od Tokia a Pekingu přes Moskvu či Káhiru až po Užhorod a Bratislavu. Jistěže by se tento seznam dal rozšířit i o další města pevně vězící v západní imaginaci, například císařské Kjóto, opiovou Šanghaj či kulturně vrstevnatou Alexandrii. Nicméně autor pochopitelně mohl do knihy zahrnout jen zlomek možných lokalit; a rozhodnutí zařadit po jednom městu z každé země (obvykle jde o současnou metropoli) text příhodně strukturuje a takřka didakticky zpřehledňuje.

Naopak druhá část knihy, jež líčí, jak „»exotično« stále více proniká i k nám“ (s. 11), by podrobnější objasnění, především však promyšlenější skladbu určitě vyžadovala. Že kapitola „Praha, exotické město východu“ je zařazena jako předposlední, a ne hned za kapitolu věnovanou Bratislavě (čímž by se obě části knihy vhodně tematicky propojily), se dá ještě pokládat za drobný strukturní nedostatek. Avšak například kapitola o přístupech různých autorů k fenoménu globalizace působí na daném místě vysloveně neústrojně (s. 239–248); v knize by si ji případně bylo možné představit nanejvýš jako úvod či doslov.

Autor v druhé části knihy opouští jednoznačně východní směřování a věnuje se kupříkladu i černochům či indiánům v českých kulturních dějinách. Ovšem povšechné exotično — na rozdíl od čistě zeměpisně chápané orientálnosti — sotva může sloužit jako legitimní selekční klíč; otázku, kdo, nakolik a v jakém smyslu vnímá ten či onen jev jako exotický, by bylo zapotřebí podrobit kritické analýze — a nikoli předjímat odpověď tím, že se za exotické označí zkrátka to, co „se“ tak běžně chápe. Druhá část knihy tak trpí jistou rozbředlostí; ledaskdy není příliš zřejmé, proč se autor vlastně věnuje tomu či onomu tématu nebo volí ty či ony příklady. Výraznější problematizaci by vyžadovala také citovaná představa o „pronikání »exotična« k nám“. Mnoho exotických jevů, jak ostatně autor sám dokládá, je totiž v Evropě přítomno už po staletí; je tedy otázka, nakolik a proč na nich ve většinovém vnímání stále ulpívají příznaky cizosti či novosti.

Jednotlivé kapitoly knihy již dříve vyšly jako samostatné texty v různých odborných, populárněnaučných a kulturních periodikách; stručná ediční poznámka uvádí seznam periodik, ne však bibliografické odkazy ani informaci o tom, zda a nakolik autor původní texty upravoval. Různorodá provenience textů se do knihy promítá například občasným sklouznutím k ležérně publicistickému tónu — třeba když autor zmiňuje „prezentace indiánské hudby a tanců pořádané Ligou lesní moudrosti (pravidelně kupříkladu na dětské Bambiriádě na Vítězném náměstí-Kulaťáku)“ a dává je do kontrastu k „pod niku zvané[mu] »EL DORADO Templin«, jaké[musi] Disneylandu ve stylu divokého Západu nedaleko Berlína, v němž vystupuje i »opravdový« indián“ (s. 256).

Podstatnějším nedostatkem je, že autorovi se příliš nepodařilo sjednotit heterogenní texty v argumentačně zřetelný celek. Například tématu globalizace se věnuje jednak zmíněná samostatná kapitola, jednak (ve velmi podobném duchu) vstupní pasáž kapitoly o světových výstavách (s. 221–222). Výmluvný je v tomto směru již úvod knihy, od nějž by čtenář očekával přesné vymezení zkoumané látky. Po krátké úvaze na téma „kde vlastně začíná Orient?“, jíž Lukavec přesvědčivě odůvodňuje svou volbu chápat jako „orientální města“ i Bratislavu a Prahu, autor uvádí, že bude mimo jiné zkoumat, „jak se čeští cestovatelé hlavně v 19. a na počátku 20. století znovu a znovu vydávali do »pohádkových« měst pomyslného Orientu a co pod tímto pojmem vlastně rozuměli“ (s. 10). Jenže jen o několik vět dál se z českých cestopisů stávají „v češtině vydané texty o daných lokalitách“, z nichž Lukavec, jak doufá, vytvořil „reprezentativní výběr“ (s. 11).

Lukavec zde tedy nedokázal jednoznačně pojmenovat, jakých cestopisů se jeho zkoumání vlastně má týkat. Až při četbě analytických kapitol zjistíme, že platí druhá varianta: autor se neomezuje jen na cestopisy psané česky, nýbrž zahrnuje do zkoumání i vybraná překladová díla. Je ovšem otázka, zda takový postup není v průkopnické monografii až příliš ambiciózní. Není totiž zřejmé, podle čeho autor zmíněnou „reprezentativnost“ cizích cestopisů cirkulujících v jazykově českém prostředí posuzoval. Podle typičnosti prezentovaných témat či postojů? Podle ohlasu, jejž tyto cestopisy vyvolaly v zemích, kde vyšly původně? Anebo podle jejich celoevropské či české recepce?

Příležitostně se sice autor zmíní kupříkladu o tom, že „u nás měl dalekosáhlý význam především cestopis Procházka kolem světa od rakouského diplomata, barona Alexandera Carla J. Hübnera“ (s. 14). Nesděluje ovšem, v čem onen význam spočíval ani zda se týkal pouze českého obrazu Japonska, o kterém pojednává citovaná pasáž, anebo například též českého obrazu Číny — i v této souvislosti se totiž autor na Hübnerův cestopis odvolává (s. 39). Při zvoleném členění knihy se samozřejmě nešlo vyhnout tomu, že zmínky o některých cestopisech jsou roztroušeny mezi několik kapitol. Knize by (nejen z tohoto důvodu) prospěl rejstřík; a cestopisy, jež autor pokládá za významné a vlivné, by možná bylo vhodné představit poněkud uceleněji.

V některých případech vyvolává otázky i výběr analyzovaných textů a způsob práce s nimi. Kupříkladu životopisný knižní rozhovor Aleše Palána s jezuitou Ludvíkem Armbrusterem (Tokijské květy [2011]) se sotva dá označit za cestovatelský text; Armbruster v Japonsku žil několik desítek let. Podle mého soudu není příliš šťastné přistupovat k textům Ludvíka Armbrustera — a také kupříkladu Antonína Límana — o Japonsku obdobně jako k jiným zkoumaným dílům. Oba autoři totiž znají japonskou kulturu dopodrobna a jejich texty o ní — i ty neodborné — se dají chápat spíše jako „sekundární“ (tedy analytická, reflektující) než primární literatura. Když se je Lukavec snaží v několika odstavcích shrnout a zhodnotit, nutně to vyznívá povrchně.

Lukavcově knize se ovšem celkově příliš nedostává analytické vydatnosti. Jednou z příčin je jistá autorská nekázeň. V první části knihy sice názvy kapitol jednoznačně avizují jejich zaměření na jednotlivá města, avšak autor od vytčeného tématu velmi často uhýbá. Kupříkladu kapitolu o Pekingu otevírá rozbor několika cestopisných líčení města, po nich přichází obsáhlá pasáž o západním stereotypu „žlutého nebezpečí“, pak se autor na okamžik vrací k jednomu z pekingských cestopisů, ale vzápětí následuje další exkurz, věnovaný tentokrát Tibetu (s. 37–53). Kapitola o Dillí věnuje značný prostor jiným indickým městům (Váranasí/Benáres, Džajpur) či obrazu Indie v evropské kultuře 19. století (s. 67–73). V kapitole, jež se má věnovat cestopisným líčením Bělehradu, zase autor píše o britských předsudcích vůči Balkánu (včetně „balkánské“ Prahy [s. 166–168]).

Jistěže vnímání Indie souvisí s obrazem Dillí a vnímání Balkánu s obrazem Bělehradu. Ovšem právě u tak obsáhlého a potenciálně rozbíhavého tématu, o jakém pojednává Lukavcova kniha, by bylo obzvlášť na místě co nejsoustředěněji sledovat zvolenou výkladovou linii. Tematická pestrost nejrůznějších exkurzů, ať už včleněných do hlavního textu, nebo do někdy dost přebujelých poznámek pod čarou, i samotný jejich počet působí poněkud přemrštěně a znepřehledňuje výklad. Dalším ne úplně šťastným rysem knihy je přílišná délka mnoha citátů, zejména z rozebíraných cestopisů; řada pasáží vlastně obsahuje jen téměř nekomentované výpisky z četby. Je pravda, že takto zaměřená kniha může (nebo snad i má) být částečně jakousi čítankou z primárních textů; určitě by však bylo přehlednější tyto úryvky shrnout do samostatného oddílu nebo výrazněji graficky odlišit. Naopak tam, kde autor argumentační linii udrží — kupříkladu v kapitole o Užhorodu — se k faktografické přínosnosti, jež je výrazným kladem celé knihy, přidává i interpretační podnětnost.

Navzdory uvedeným výhradám je zapotřebí Lukavcovu knihu, zejména její první část, hned z několika podstatných důvodů ocenit: pro živý, přitom však povětšinou netrivializující styl; pro bohatství nashromážděného a utříděného materiálu; i pro množství trefných dílčích postřehů. Kniha je tak velmi užitečným průvodcem pro každého, kdo se zajímá o obraz vybraných „orientálních měst“ v české (a částečně i evropské) kultuře; a lze v ní najít i mnoho faktů a interpretačních podnětů k některým dalším podobám západního exotismu. Nicméně na důkladné analytické uchopení pojednávaných témat si budeme muset ještě počkat.

Jan Lukavec: Od českého Tokia k exotické Praze. Praha, Malvern 2013. 317 stran a obrazová příloha.

Vyšlo v České literatuře 3/2015.