kapitola v knize / monografii
Nešpor, Zdeněk R.

Světlo sociologie nad českou kotlinou

Nešpor, Zdeněk R. 2018. „Světlo sociologie nad českou kotlinou.“ Pp. 28-35 in Zdeněk Hojda – Marta Ottlová – Roman Prahl (eds.). Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2819-8.

Metaforika světla, přinášejícího pokrok, lepší společenské uspořádání i životy jednotlivců, výjimečně dobře pasuje na vstup sociologie do českého prostředí. V posledních dekádách 19. století k němu došlo tak rychle a razantně, že později mohlo být napsáno nikoli jen jako sebehodnocení: „Nikde není země stejné velikosti, jež by se mohla pochlubiti tak význačným počtem současných sociologů nebo takovým rozsahem a intensitou sociologické činnosti. Zde [= v Československu] je opět jeden zářivý bod na sociologické mapě.“[1] Ačkoli se česká sociologie nemohla vyrovnat velkým národním tradicím této vědy – francouzské, německé, americké, respektive i britské a ruské sociologii –, stala se jejich důstojnou následovnicí a předčila většinu ostatních menších národních sociologických škol;[2] máme se věru čím chlubit.

Tuto výjimečnost můžeme dokumentovat řadou skutečností. V českém intelektuálním diskursu se sociologie objevila velice brzy, již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, prostřednictvím Masarykových a Kaizlových článků a odkazů na zahraniční autory v Athenaeu a později v Naší době, k tomu se družila celá plejáda menších autorů publikujících v různých jiných odborných a popularizačních časopisech.[3] Sociologie však zaujala rovněž třeba Josefa Durdíka, který „krásu společenského uspořádání“ pojal jako jednu z estetických kategorií.[4] Zatímco v jiných zemích se uplatnila nanejvýš tzv. morální statistika, uvažující o společenských příčinách kriminálních jevů, českým čtenářům byla záhy zpřístupněna i teoretická (proto-)sociologická díla. Knižně vyšly překlady Comta (1889), Spencera (1898, 1901), Giddingse (1900), Kidda (1900), Tardeho (1901) a Kajějeva (1907), abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější.

Masivní propagace, které se sociologii jakožto „světlu poznání a společenského pokroku“ dostalo, nezůstala přitom bez ohlasu. Ottův slovník naučný se stal jednou z prvních světových encyklopedií, obsahující samostatné (dost rozsáhlé) pojednání o sociologii,[5] a tato věda poskytla „teoretické zázemí“ i několik empiricky pojatých kapitol Laichterovu kompendiu Česká politika.[6] Sociologické snahy přitom měly nemalý a vzrůstající vliv i na reálnou politiku a sociální sféru, sociologie se v českých zemích rovněž na evropské poměry velice brzy etablovala jako akademická disciplína, vyprodukovala úctyhodné množství děl, včetně vlastních oborových časopisů, a vychovala řadu osobností. Proč k tomu došlo a proč právě sociologie?  

Sociologie byla v postosvícenském duchu prezentována jako věda, která umožní porozumění společnosti a zákonitostem jejího vývoje, „vědeckým“ řízením společnosti urychlí pokrok a povede k lepšímu životu. To však nebyla žádná česká specialita, protagonisté sociální vědy tvrdili totéž kdekoli jinde. K bezprecedentnímu etablování sociologie v české společnosti přispěly dobové sociální, vědeckoorganizační a v neposlední řadě i čistě individuální faktory. Ekonomický a sociální vzestup českého národa, k němuž na konci 19. století docházelo, neprovázela dostatečná míra politické participace, politická a občanská sféra se proto nestala takovým lákadlem, jako jinde. Namísto toho došlo k rozvoji kulturní a vzdělávací oblasti, jež poskytovaly větší prostor a nabízely individuální i společenský vzestup, takže zájem o tyto statky byl v české společnosti vyšší. Alespoň do určité míry se staly také určitým řešením sociálních problémů vznikajících v důsledku modernizace, v případě sociologie přímo jejich „vědeckou“ identifikací a předpokládanou cestou k nápravě. A v případě „realistické“ politiky Josefa Kaizla, Karla Kramáře a T. G. Masaryka, jakkoli celospolečenským vlivem marginální, rovněž jednou z možností, jak překročit úzce nacionální cíle dosavadního politického snažení.

Ani „modernita“, případně i módnost sociologie a jejích případných společenských aplikací však úspěch tohoto oboru v české společnosti přelomu 19. a 20. století samy o sobě ještě nevysvětlují. Nezastupitelnou úlohu v něm hrály v podstatě náhodné osobní a vědeckoorganizační faktory. K sociologii se začaly hlásit a obor propagovat konkrétní osobnosti, na prvním místě T. G. Masaryk, pro něž bylo toto rozhodnutí záležitostí individuální volby, podmíněné vědeckými a společenskými zájmy a v neposlední řadě i dobově nezvyklými jazykovými znalostmi.[7] Relativně vysokou koncentraci a společenský vliv těchto osobností přitom umožnilo zřízení české Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882. Jazykové rozdělení pražské univerzity při současném nedostatku českých profesorů dalo prostor i mladším, v akademické hierarchii dosud neukotveným a proto „experimentujícím“ osobnostem, jejichž etablování v profesorských sborech by bylo jinak mnohem obtížnější. Totéž se přitom týkalo i celého oboru. Sociologie, přednášená zprvu jako jedna z filosofických specializací,[8] se mohla široce prosadit především proto, že se nepotýkala s výraznější konkurencí ze strany již etablovaných, tradičních vědních oborů.[9]

První čeští protagonisté sociologie byli přitom – vedle osobních zájmů – vedeni dvojí motivací, i když se tyto tendence u některých z nich reálně prolínaly.[10] Na jedné straně, zejména v případě akademiků, šlo o reakci na Comtovu klasifikaci věd, předpokládající existenci nějaké všeobecné vědy o společnosti, jejím uspořádání (statice) i vývoji (dynamice); když tato věda nebyla k dispozici, bylo třeba ji vytvořit. Jako zřejmě první se o to pokusil Josef Durdík,[11] následován rozsáhlými snahami T. G. Masaryka[12] a Emanuela Chalupného,[13] úsilí o „teoretické“ zdůvodnění sociologie však zcela nevymizelo ani po celou první polovinu 20. století.[14] Druhou motivační linii představovalo „vědecké“, „realistické“ ukotvení prakticky zacíleného sociálního reformismu; sociologie měla být cestou k odstranění společenských problémů a budoucí prosperitě, přičemž poznání bylo chápáno jako první krok k nápravě. V tomto smyslu se sociologií experimentovali Emanuel Makovička,[15] Josef Trakal[16] a řada dalších publicistů, klasické podoby nicméně nabyla ve snahách T. G. Masaryka a dočasně (do jejich politického rozchodu) i Josefa Kaizla. Masarykův výklad českých dějin je třeba chápat jako politický program „podložený“ sociologickým uvažováním,[17] zatímco jeho žák Břetislav Foustka se orientoval na „menší“ otázky sociální pomoci.[18] Nelze však zapomínat ani na paralelní tradici římskokatolické „křesťanské sociologie“, nesenou podobnými sociálněreformními tendencemi, arciť v přísném souladu s (dobovým) církevním učením.[19]  

V obou případech byla nicméně sociologie ve své české verzi víc proklamovaným heslem, než dlouhodobě a metodicky realizovaným snažením. Hranice mezi sociologií jakožto vědou a sociálním reformismem nebyly vůbec zřejmé, a i v dalších oblastech zůstalo vymezení sociologie velice široké, nechceme-li přímo napsat bezbřehé. Vytvořil-li Emanuel Chalupný (počtem stran) nejrozsáhlejší sociologický systém světa,[20] jak tvrdí Vladimír Kadlec,[21] nemůže to zastřít skutečnost, že pro ilustraci relativně malého počtu induktivně formulovaných společenských zákonitostí a jejich rozboru ve skutečnosti dost svévolně rozepisoval nejrůznější historické či současné příklady, aniž by bylo zřejmé, k čemu výklad vlastně směřuje. Sociologie byla – zdaleka nejen pro Chalupného – „vševěda“, o níž se hodně mluvilo nebo jejíž argumenty byly užívány, ale jejíž systematické, natož metodologicky čisté praktikování za tím následovalo až s dalekým odstupem. To ostatně bylo příčinou meziválečných polemik pražské sociologické školy, požadující přesné teoreticko-metodologické vymezení oboru, se školou brněnskou i dalšími proudy tehdejší české sociologie.[22]

Vnitrooborové polemiky přitom nebyly jedinými, jimž raná česká sociologie musela čelit. Proti sociologickému neporozumění dějinám a metodě jejich výkladu se již před první světovou válkou ozvali historikové Gollovy školy a pozůstatky tohoto sporu i v meziválečném období komicky ozvláštnily třeba diskusi o rodišti Jana Husa,[23] metodické výhrady vůči sociologii publikovali rovněž právní teoretik František Weyr nebo filosof J. L. Fischer.[24] Přes nezpochybnitelné postavení v rámci českého akademického světa byla sociologie zvnějšku hodnocena nepříliš příznivě: „V souhlase s dobovým pragmatismem dostávala se … sociologie do těsné blízkosti života politického a hnutí socialistického, jimž prokazovala nebezpečně ochotné služby, obětujíc jim svou svéprávnost a nezávislost … [, až] poklesla posléze na pomocnou vědu demokratické politiky, socialisticky zabarvené a přizpůsobené skutečným neb domnělým potřebám vlády.“[25]

Tyto nedostatky na druhou stranu v ničem neomezovaly výše uvedené úspěchy české sociologie, k jejímuž plnému prosazení došlo v meziválečném období a krátce po druhé světové válce. Od počátků české sociologie do nástupu komunistického režimu, který ji dočasně zcela likvidoval,[26] bylo vydáno 373 přinejmenším částečně sociologických knih,[27] vycházely čtyři oborové časopisy a sociologie výrazně vstupovala do dalších třinácti periodik,[28] došlo k dvanácti habilitacím a 279 rigorosním zkouškám,[29] sociologii se vedle toho věnovalo úctyhodné množství dalších amatérských zájemců nebo jinak oborově zakotvených profesionálů. Vliv osobností spojených s tímto oborem byl tak značný, že první a třetí Československá republika byly aforisticky nazvány „republikami sociologů“, naděje vkládané do působení sociologie na politiku a řešení aktuálních společenských problémů se tím však rozhodně nevyčerpávaly.

Jaký byl reálný dopad raného etablování sociologie v českém prostředí, přinesla vskutku ono světlo poznání a společenského pokroku? Odpověď na tuto otázku můžeme rozdělit na oborový, respektive akademický přínos na jedné straně a celospolečenský přínos na straně druhé. Z hlediska oborového vývoje je česká sociologie i v mezinárodním měřítku výjimečným případem, srovnatelným v zásadě jenom se Spojenými státy: sociologové a sociologická pracoviště se etablovali velmi záhy, dosáhli pozoruhodných výsledků a získali značný společenský vliv. Čeští sociologové zásadně ovlivnili slovenskou sociologii[30] a ukrajinské emigranty v Československu,[31] I. A. Bláha a E. Chalupný byli zvoleni místopředsedy Mezinárodního sociologického institutu. O české sociologii se v mezinárodních kruzích vědělo, reálný zahraniční ohlas však její díla neměla, a to ani v případě sociologů, kteří z Československa později emigrovali. Stejně tak mizivý byl vliv „staré“ české sociologie na v šedesátých letech 20. století nově koncipovanou sociologii marxistickou.[32] Přínos „otců zakladatelů“ zůstal namnoze omezen na připomínáníhodné disciplinární počátky, k nimž se netřeba jinak vztahovat.

Společenský přínos rané české sociologie nemůžeme zaměňovat s uplatňováním statistických, případně i dalších sociálněvědních metod a přístupů ve státní správě. K těm nepochybně docházelo, v českých zemích stejně jako jinde, z větší části však spíše intuitivně a na rudimentární úrovni, dílem nanejvýš amatérských zájemců o sociologii. Pokusy o „sociologické řízení společnosti“ byly sice podniknuty, nestačily se však prosadit[33] a naprostá většina meziválečných a krátce poválečných absolventů studia sociologie obdobně nikdy nedostala příležitost uplatnit své vzdělání v praxi.[34] Nezdá se ani, že by časná existence české sociologie zvýšila společenskou poptávku po řešení aktuálních sociálních problémů či úspěšnost těchto řešení; sami sociologové je ostatně málokdy dokázali plně identifikovat, natož řešit.[35] Nebylo to sice vždycky vinou oboru a jeho protagonistů, přesto však nutno konstatovat, že proklamované „světlo sociologie“ nad českou kotlinou pozdního 19. a raného 20. století mnoho neosvětlilo – nejspíš však přeci jen víc, než kolik dokázaly společnosti i sociologii samé přinést pozdější „velké epochy“ vývoje české sociologie.

Text vyšel knižně jako příspěvek do sborníku Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století, který lze zakoupit v knikupectví Academia.

Poznámky:

  • [1] Harry E. BARNES – Howard BECKER, Social Thought from Lore to Science II., New York 1938, s. 1067; český překlad citován podle Sociologická revue 9, 1938, s. 89–92, citát s. 91.
  •  
  • [2] Vývoj české sociologie byl přehledně popsán v díle Zdeněk R. NEŠPOR a kol., Dějiny české sociologie, Praha 2014.
  • [3] Jejich přehled viz Zdeněk R. NEŠPOR, „Sociologie jako cesta ke štěstí, česká verze“, Teorie vědy 35, 2013, s. 481–497.
  • [4] Josef DURDÍK, Všeobecná aesthetika, Praha 1875, s. 450–478. Josef Král se později snažil nalézt počátky české sociologie již u G. A. Lindnera (Josef KRÁL, Herbartovská sociologie, Praha 1921); z intelektuálního hlediska podnětně, avšak bez reflexe skutečnosti, že „herbartovská sociologie“ zůstala jen implicitním myšlenkovým konstruktem.
  • [5] Břetislav FOUSTKA, „Sociologie“, in: Ottův slovník naučný XXIII., Praha 1905, s. 584–588.
  • [6] Zdeněk V. TOBOLKA (ed.), Česká politika I.­–V., Praha 1906–13.
  • [7] První čeští sociologové disponovali vedle obvyklé němčiny, případně i francouzštiny znalostí angličtiny (Durdík, Masaryk, Foustka) nebo ruštiny (Masaryk), což jim umožňovalo širší rozhled a schopnost oprostit se od regionálně dominantního diskursu, představovaného tehdy především herbartismem. Zároveň neměli „nacionalistické zábrany“, které kupříkladu francouzským vědcům, nebo alespoň jejich většině, „zapovídaly“ četbu německých autorů a vice versa. 
  • [8] Habilitačním oborem se sociologie stala teprve v roce 1904, a i to zprvu jako „sociální filosofie“, sociologické semináře byly zřízeny až v meziválečném období, kdy se sociologie stala rovněž rigorosní disciplínou.
  • [9] K těmto polemikám, týkajícím se mimo jiné konceptualizace „smyslu českých dějin“ (srov. Miloš HAVELKA, Spor o smysl českých dějin 1895–1938, Praha 1995), ale i metodologických otázek, o nichž ještě bude řeč, došlo v českém případě až příliš pozdě – když už sociologie byla alespoň neformálně etablovanou disciplínou, takže její likvidace nepadala na váhu. Srovnáme-li to třeba s obtížným sebeprosazováním Durkheima a jeho školy ve Francii, spadajícím do téhož časového období (Charles-Henry CUIN – François GRESLE, Dějiny sociologie, Praha 2004, s. 71–90), o partikulárních a vzájemně nesourodých sociologických snahách v Německu ani nemluvě, je až s podivem, jak snadnou situaci česká sociologie měla.
  • [10] Podrobněji Z. R. NEŠPOR, „Sociologie jako cesta ke štěstí“, s. 485–486.
  • [11] Josef DURDÍK, „Architektonika věd“, Časopis Musea Království českého 48, 1874, s. 343–360, 427–442.
  • [12] Tomáš G. MASARYK, Základové konkretné logiky, Hustopeče 1885; TÝŽ, „Rukověť sociologie“, Naše doba 8, 1900–01, s. 1–12, 98–105, 173–181, 662–667, 735–741, 822–828, 904–910.
  • [13] Emanuel CHALUPNÝ, Úvod do sociologie I.–II., Praha 1905; TÝŽ, Systém sociologie v náčrtku, Praha 1928.
  • [14] Srov. Josef KRÁL, „Sociální vědy a jejich třídění“, Sociální problémy 1, 1931, s. 3–15; Emanuel CHALUPNÝ, Logika věd, Praha 1945.
  • [15] Emanuel MAKOVIČKA, Kázeň války a míru ve společnosti, v rodině i škole, Praha 1887; TÝŽ, Sociologické poznámky, črty a aforismy, Praha 1889.
  • [16] Josef TRAKAL, „O sociologii“, Osvěta 15, 1885, s. 58–69, 119–129.
  • [17] Tomáš G. MASARYK, Česká otázka, Praha 1895.
  • [18] Břetislav FOUSTKA, Slabí v lidské společnosti, Královské Vinohrady 1904.
  • [19] Zdeněk R. NEŠPOR, „Dvojí tradice české sociologie náboženství“, Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40, 2004, s. 447–468.
  • [20] Emanuel CHALUPNÝ, Sociologie I., I/2., II/1., II/2. 1-2, III/1. 1., IV/2. 1-4, V., Praha 1916–68; dílo zůstalo nedokončeno.
  • [21] Vladimír KADLEC, „K dílu sociologa Chalupného“, Sociologický časopis 4, 1968, s. 658–664.
  • [22] Zdeněk R. NEŠPOR, Republika sociologů, Praha 2011, s. 103–162; Dušan JANÁK, „Brněnská versus pražská sociologická škola: mýtus a skutečnost“, Sociologický časopis/Czech Sociological Review 49, 2013, s. 577–602. Je ovšem třeba připomenout, že k těmto polemikám došlo relativně pozdě (ve třicátých letech 20. století), nebyly motivovány zdaleka jen meritorními otázkami a neměly ani velký reálný ohlas.
  • [23] Josef PEKAŘ, K sporu o rodiště Husovo, Praha 1923; TÝŽ, Ještě k sporu o rodiště Husovo, Praha 1924; Emanuel CHALUPNÝ, Husovo rodiště a jihočeská sociologie, Praha 1924.
  • [24] František WEYR, O metodě sociologické, Brno 1927; Josef L. FISCHER, Saint Simon a Auguste Comte, Praha 1925. Fischerovým (ne neoprávněným) výhradám vůči sociologii dodávala pikantní přídech skutečnost, že byl sám docentem, resp. profesorem sociologie, k níž jen postupně přidával filosofii dějin.
  • [25] Jan V. NOVÁK – Arne NOVÁK, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Olomouc 1936–39, s. 1564; srov. František WEYR, Paměti II., Brno 2001, s. 262–263.
  • [26] Miloslav PETRUSEK, „Co bylo, když sociologie nebyla. Osudy zakázané a zhanobené vědy 1948–1963“, in: Hana Barvíková (ed.), Věda v Československu v letech 1953–1963, Praha 2000, s. 35–49.
  • [27] Nela HESOVÁ – Lumír GATNAR – Eva MIKOLÁŠOVÁ – Radka TAUCOVÁ, Bibliografie české knižní sociologické literatury, Praha 2010, s. 14–42.
  • [28] Zdeněk R. NEŠPOR – Anna KOPECKÁ (eds.), Edice českých sociologických časopisů, Praha 2011.
  • [29] Zdeněk R. NEŠPOR, „Studium a studenti sociologie v Československu před nástupem komunistického režimu“, Sociologický časopis/Czech Sociological Review 48, 2012, s. 669–696; počet rigoros je uveden do roku 1953, kdy přestal platit starý rigorosní řád.
  • [30] Zdeněk R. NEŠPOR, „Čeští sociologové v počátcích slovenské sociologie“, Sociológia 45, 2013, s. 27–47.
  • [31] Miloslav PETRUSEK, „Die ukrainische Soziologie in der Emigration“, in: Antonín Kostlán – Alice Velková (eds.), Wissenschaft im Exil. Die Tschechoslowakei als Kreuzweg 1918–1989, Praha 2004, s. 307–20.
  • [32] Michael VOŘÍŠEK, The Reform Generation. 1960s Czechoslovak Sociology from a Comparative Perspective, Praha 2012.
  • [33] Srov. Olga NEŠPOROVÁ, „Česká empirická sociologie rodiny a její souvislosti se sociální politikou v meziválečném období“, Fórum sociální politiky 8, 2014, č. 4, s. 2–5.
  • [34] Z. R. NEŠPOR, „Studium a studenti sociologie“, s. 689–691; srov. Jiří MUSIL, „Poslední ročník studentů sociologie po únoru 1948“, Lidé města 13, 2011, s. 373–396.
  • [35] Srov. Dušan JANÁK, „Autorská a tematická struktura Sociologické revue. Příspěvek k sociologickému rozboru dějin české sociologie“, Sociologický časopis / Czech Sociological Review 47, 2011, s. 991–1016.

Left

Oddělení: 
Témata: 
dějiny sociologie