MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Ve dnech 16. a 17. října 2018 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskutečnila mezinárodní konference nazvaná „Marxism as a Method and Project Literary Theory — Aesthetics — Politics“. Událost se konala v roce dvoustého výročí narození Karla Marxe (1818–1883) a její pořadatelé si kladli za cíl ukázat, jak se marxismus jako myšlenkový koncept modernity odrážel v české a polské literární vědě, estetice a politickém myšlení. Svým počinem se kromě toho také pokoušeli odbornou veřejnost přesvědčit o tom, že marxismus může být i nyní inspirativním přístupem na poli společenských a humanitních věd. Konferenci otevřel úvodním slovem její pořadatel Roman Kanda, v němž představil marxismus nejen jako vědeckou metodu, ale i jako kulturně-společenský projekt.
V úvodním bloku nazvaném „Marxism and Emancipation“ promluvila Katarzyna Chmielewská (IBL PAN) a Ivan Landa. První mluvčí se zaměřila na marxistické pojetí kultury a umění v Polsku v letech 1945–1955, tedy v období proklamovaného socialistického realismu jakožto ideálního a závazného uměleckého stylu. Poukázala na polská specifika provázející jeho uplatňování a na jeho nové promýšlení v tomto prostředí. Ivan Landa (FLÚ AV ČR) svou promluvou navázal a věnoval se politickému rozměru umění s odkazem na debaty mezi marxistickými filozofy v 60. letech, z nichž vyzdvihuje zejména Karla Kosíka a jeho Dialektiku konkrétního.
Po přestávce následoval blok „Marxism and Methodology“, v němž zazněl příspěvek Ondřeje Sládka (ÚČL AV ČR) načrtávající vztah k dialektice v marxismu a strukturalismu. Dialektika je chápána jako metoda, způsob a podoba racionality. Sládek vycházel hlavně z díla Jana Mukařovského, v němž hledal zdroje dialektiky a srovnával jeho východiska s Marxovými, Kalandrovými a s koncepcemi dalších myslitelů.
Další přednášející, František A. Pod- hajský (ÚČL AV ČR), se pokusil ve svém příspěvku zúročit svou pracovní zkušenost z bibliografického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR a uchopil téma marxistického kriticismu z neobvyklé, bibliografické perspektivy.
Druhý den konference začínal také v dopoledních hodinách a uzavřel se krátce po poledni. Rozvržení programu do dvou půldnů pokládám za praktické a k účastníkům vstřícné, protože umožňuje lépe vstřebat hutný myšlenkový obsah příspěvků. Konference pokračovala reflexí vztahu marxismu a polské kultury: Anna Artwińská (Universität Leipzig) se zaměřila na dílo polského literárního teoretika, historika a kritika Stefana Żółkiewského, který v poválečném období publikoval řadu marxisticky zabarvených studií věnovaných polskému romantismu, zvláště pak národnímu básníkovi Adamu Mickiewiczovi. Żółkiewského práce jsou v současném diskurzu ukazovány jako exemplární příklad vulgárních a propagandistických literárních studií, označovaných za „stalinistický marxismus“, tj. za něco cizorodého v polských intelektuálních dějinách. Přednášející se pokusila ukázat, že takováto myšlenková tradice je naopak nedílnou součástí polských soudobých dějin, na níž lze nahlížet kriticky, ale nelze jí vydělovat z kontextu poválečného myšlenkového vývoje.
Kajetan Mojsak (IBL PAN) zkoumal vztah marxistického myšlení a muzikologické teorie na příkladu prací hudební vědkyně Zofie Lissy, která v roce 1948 stála u zrodu oddělení muzikologie na Varšavské univerzitě. Její dílo je velmi rozsáhle, zahrnuje práce týkající se dějin hudební estetiky, filmové hudby, hudební vědy a teorie, současné polské hudby atd. Její přístup byl interdisciplinární, čerpající z filozofie, psychologie, sociologie, dějin, estetiky, s četnými odkazy na literární teorii. Její práce je podle přednášejícího zajímavá a inspirativní právě pro svou rozkročenost mezi různé oblasti lidského myšlení a vědění, která umožňuje otevírání nových perspektiv a formulování zásadních otázek.
Blok uzavřel Paweł Rams (IBL PAN) rozborem polského revizionismu jako svébytného proudu neortodoxního marxistického myšlení v polském prostředí, který je souhrnně označován jako Varšavská škola dějin idejí (Warszawska szkoła historii idei). Věnoval se především filozofu Stanisławu Brzozowskému (1878–1911), který za svůj krátký život vytvořil dílo vlivné v dekádách následujících po jeho smrti — jeho přemýšlení ovlivnilo silně právě generaci polských myslitelů narozených v meziválečném období, protože v jeho podnětech viděli funkční alternativu k nacismu a fašismu.
Závěrečný blok byl věnován Vratislavu Effenbergrovi, jehož dílo stojí na pomezí marxistické kritické teorie a surrealismu. Šimon Svěrák (FF UK) se ve svém přehledném referátu zaměřil na Effenbergrovo pojetí sociální funkce iracionality v umění. Effenberger, na rozdíl od Karla Teiga, odmítl eschatologický pohled na dějiny i předpoklad homologie společenské a psychologické svobody. Soudil, že svobodná tvorba může být naopak reakcí na společenskou nesvobodu a stát se kritickým protikladem této společenské nesvobody. Imaginativní umělecké dílo však není racionální kritikou, jeho kritická funkce má povahu „signální soustavy“, jež aktivizuje recipienta.
Miloslav Caňko promluvil na téma Effenbergrovy koncepce surrealistické civilizace, kterou teoretik formuloval v polovině 70. let. Referující uvedl, že Effenbergrovy myšlenky tematicky navazují na freudovsko-marxistické pojetí Herberta Marcuseho. Effenbergrovy úvahy směřovaly ke kritice spotřeby, která se stává sebevyjádřením člověka (civilizace spotřeby nemluví jen jazykem, nýbrž i módou, účesem, značkou auta apod.), neodpovídá však lidským potřebám. Jazyk spotřeby je dekódován ekonomickým kódem hierarchizované společnosti.
Po jednotlivých příspěvcích vždy následovala živá diskuze. Dotazy zaznívaly nejen z řad účastníků konference, nýbrž i z publika. Zdá se, že marxismus se stal předmětem, který se setkává s širší odezvou. Zbývá dodat, že konference byla součástí česko- polského mobilitního projektu „Marxistická literární věda v Polsku a v Československu a její kontexty“ a současně tematicky korespondovala s řešením projektu „Český literárněvědný marxismus: Nová perspektiva“.