MARKÉTA KITTLOVÁ

Ruský sborník Sraženija i svjazi v programmach i praktike slavjanskogo litěraturnogo avangarda si vytkl za cíl poskytnout prostřednictvím téměř dvaceti studií vhled do problematiky slovanských literárních avantgard (především západoslovanských a jihoslovanských, přestože několika studiemi je ve sborníku zastoupena i avantgarda ruská), a to ze dvou hledisek, která v úvodní studii formuluje editorka sborníku L. N. Budagovová. Prvním hlediskem je podle Budagovové fakt, že pokud jde o literární historii, stojí avantgarda, která se formovala a rozvíjela ve slovanských zemích, ve stínu té západoevropské, která se stává daleko častěji předmětem badatelského zájmu. Přítomný sborník má tedy být pokusem o korigování tohoto nepoměru. Druhé hledisko formuluje Budagovová pomocí antinomie tradicionalismus × antitradicionalismus, která tvoří jednu ze základních charakteristik avantgardy jako takové. Editorka — a ve větší či menší míře i ostatní autoři ve svých studiích — se snaží poukázat na to, že pro avantgardu typické boření (literárních) tradic a bouření se proti nim nebylo zdaleka tak radikální, jednoznačné, natož soustavné, jak nasvědčují dosavadní způsoby uvažování o avantgardě. Hned vzápětí ale dodává, že nedůsledný antitradicionalismus je specifikum právě a především slovanských avantgard, v jejichž případě představovalo vystupování proti tradičnímu umění spíš rétorickou figuru, odvážná, provokativní prohlášení, jimž neodpovídala následná, daleko krotší praxe. Důvodem této nedůslednosti je — nebo to aspoň z většiny studií ve sborníku vyplývá — velmi silné národní cítění, hrdost malých národů, které teprve nedávno dosáhly samostatnosti. Ani ti nejradikálnější autoři nechtěli bořit hlavní pilíře národního sebeuvědomění, jímž byly jazyk a literatura.
Příspěvky ve sborníku jsou rozděleny do dvou oddílů. V prvním najdeme obecněji pojaté studie představující způsoby, jimiž se formovala avantgardní uskupení ve slovanských zemích, v druhé části jsou texty věnované specifičtějším tématům, například jednomu konkrétnímu autorovi nebo dokonce interpretaci jednoho jediného textu. Česká avantgarda je zastoupena texty o Richardu Weinerovi (A. V. Amelinovová) a Ladislavu Klímovi (I. A. Gerčikovová), slovenská studií N. V. Švedovové o nadrealismu (slovenská varianta surrealismu) a textem L. F. Širokovové o Dominiku Tatarkovi. Dále jsou zde například studie o ruských avantgardních, ale i modernistických literárních časopisech, o polských básnících Czesławu Miłoszovi a Edwardu Stachurovi, o chorvatském a slovinském expresionismu, o manifestech a programech bulharské avantgardy či o avantgardních impulzech v makedonské poezii 50. a 60. let.
Sborník se vyznačuje nejen pestrým tematickým záběrem, ale i nejednotností v užívání samotného termínu avantgarda. Důvodem je nejenom skutečnost, že každá ze zkoumaných jazykových oblastí chápala avantgardu trochu jinak a kladla důraz na jiné její specifické rysy, ale i odlišný přístup autorů jednotlivých příspěvků, kteří s termínem avantgarda, příp. moderna či expresionismus nakládají velmi volně. S tím souvisí i široce pojaté chronologické vymezení: příspěvky sledují danou problematiku od 10. let 20. století, kdy se teprve formovala západoevropská avantgarda, až po 60. léta, kdy se avantgarda sama ocitla v roli kulturního dědictví, na které se polemicky nebo tvárně navazovalo. Mnohé příspěvky, především ty, které se týkají menších jazykových oblastí, představují spíš letmý pohled na předmět výzkumu než jeho hlubší analýzu. Nejhodnotnější a nejpoučenější jsou paradoxně příspěvky pojednávající o ruské avantgardě, která už se nachází na okraji teritoriálního vymezení na západoslovanskou a jihoslovanskou avantgardu (N. M. Kurennaja: O těoretičeskich istokach russkogo litěraturnogo avangarda, na matěriale žurnalov koňca 19. — načala 20. vekov; J. P. Gusev: Někotoryje osobennosti russkogo litěraturnogo avangarda).
Všechny příspěvky se nakonec shodují ve snaze o postižení toho, jakým způsobem, na jakých úrovních a v jakých směrech se rozvíjel vztah slovanských avantgard k tradičnímu umění, a z různých stran nasvěcují v úvodu sborníku zmíněný fakt, že specifikem slovanských avantgard je jejich silný vztah k tradici národní literatury (jako důkaz z českého prostředí uvádí N. V. Švedovová ve své studii o slovenském nadrealismu navazování českých surrealistů na romantismus a K. H. Máchu). Je však škoda, že se žádný z autorů nepokusil o problematizování samotné opozice tradicionalismus × antitradicionalismus. Tradicionalismus je autory sborníku chápán pouze jako navazování na kanonizované umělecké formy a postupy. Jak ale ukázal například Karel Teige ve svých literárněhistorických studiích z 30. let, tyto na první pohled protikladné kategorie se mohou překrývat; tradice nemusí vždy znamenat jen staré umění, ale často spíš umění konvencionalizované, muzealizované, neživé, zatímco v antitradicionalismu avantgardy Teige spatřuje „živou tradici avantgardní a revoluční tvorby“. Sborník nepřináší nové argumenty do polemiky mezi odmítáním a přijímáním umělecké tradice, která probíhala už od samotného počátku avantgardy, přináší ale cenný materiál, s jehož pomocí je možné začít nějaké stanovisko budovat.
L. N. Budagova (ed.): Sraženija i svjazi v programmach i praktike slavjanskogo litěraturnogo avangarda. Moskva, Institut slavjanoveděnija RAN 2018. 351 strana.
Vyšlo v České literatuře 1/2019.