Germanobohemistický tým byl založen rozhodnutím Rady ÚČL 6. 4. 2017 v návaznosti na výsledky Hodnocení výzkumné a odborné činnosti pracovišť AV ČR za léta 2010–2014. Byl ustaven jako součást Oddělení literatury 19. století s tím, že jeho členy jsou rovněž pracovníci dalších výzkumných útvarů ÚČL. Navazuje na tradice bádání o německojazyčné literatuře z českých zemí v Československé akademii věd v 60. letech 20. století i na dosavadní výsledky studia české literatury v jejím teritoriálním vymezení na půdě ÚČL v období po roce 1989 (například zde, zde). Spolupracuje s dalšími odbornými institucemi, jako je Centrum Kurta Krolopa pro německou literaturu v Čechách FF UK v Praze, Centrum pro výzkum německé moravské literatury FF UP v Olomouci. Členové týmu rovněž aktivně působí v Institutu pro studium literatury v jeho recenzní, germanobohemistické sekci (E*forum pro (germano)bohemistiku) a jsou členy Interdisciplinární germanistické, bohemistické a historické vědecké sítě Prag als Knotenpunkt der europäischen Moderne(n), která vznikla v rámci excelentního clusteru Center of Excellence. Cultural Foundation of Social Integration. Universität Konstanz, resp. Vladimir-Admoni-Programm (VAP) 2018 na téže univerzitě.
Předmětem výzkumů Germanobohemistického týmu jsou transkulturní literární vztahy v rámci českých zemí, respektive mimo ně (menšinová literatura, emigrace, exil), prolínání, vymezování, ovlivňování a vrstvení několika slovesných kultur nejméně čtyř jazyků (češtiny, hebrejštiny, latiny, němčiny). Tým se zabývá procesy kulturního překladu a transferu, heterogenitou kulturních kódů v uměleckých dílech a vícejazyčností. Metodologicky vychází z filologické tradice, zvláště ze studia literárního díla a jeho poetiky, otevírá se však výrazně též soudobým kulturním studiím. Zabývá se obdobím od středověku po 20. století, s důrazem na období „dlouhého“ 19. století (cca. 1770–1914/1918).
Členky a členové Germanobohemistického týmu spolupracují na projektech oddělení, do nichž jsou zařazeni, a zároveň na vlastních úkolech týmu. Tým spoluorganizuje setkávání odborné veřejnosti a stimuluje ke spolupráci další zájemkyně a zájemce o germanobohemistickou problematiku a o prosazování širšího teoretického zázemí pro prohloubenější studium několika slovesných kultur českých zemí. Svou prací vytváří metodologické předpoklady pro nově koncipované syntetické práce o dějinách české literatury, připravované na půdě ÚČL.
V prvním období své existence uspořádá tým bilanční kolokvium za účasti spolupracujících institucí i širší odborné (též ústavní) veřejnosti a tiskem zveřejní jeho výsledky.
Oznámení o výběrovém řízení do Germanobohemistického týmu zde.
Individuální projekty
Probíhající:
Československé levicové scény v průsečících transferů a jazyků (1918–1938)
(Mgr. Jan Budňák, Ph.D.)
Východiskem výzkumu je studium německojazyčných textů a institucí, které na území ČSR provozovaly levicově zaměřenou kulturu a politiku. Jako levicové diskurzy chápu nejen praktiky politické, např. komunistické, národně-socialistické nebo sociálně-demokratické, ale také jiné proudy (a texty), které se vyznačují sociálně-kritickými tóny a často polemizují s běžnějším, národnostním chápáním politického a kulturního dění, proti kterému stavějí (minimálně programový) internacionalismus. Příkladem může být např. kulturní a literární činnost okruhu kolem brněnské Kosmopolitní společnosti (1919–23), která vydávala měsíčník Die Wahrheit a zprostředkovávala četné progresivní intelektuální proudy tehdejší Evropy (pacifistické hnutí, emancipační hnutí atd.). Kosmopolitní společnost také silně interagovala s ideologicky srovnatelnými českojazyčnými platformami, např. s Kmenem a Tvorbou v otázce tzv. Internacionály Clarté (H. Barbusse, srv. Vladimír Brett: Dějiny Internacionály myšlenky Clarté, 1982).
Dalším příkladem vícevrstevnatého prolínání určitého česko- a německojazyčného levicového segmentu v ČSR bude analýza dvou komunisticky zaměřených, nejširší veřejnosti určených předválečných časopisů: německojazyčné Arbeiter-Illustrierte Zeitung (1921–38) a jejího českojazyčného ekvivalentu, se zčásti shodnou redakcí, takřka totožným grafickým stylem a velmi podobným ideovým záměrem, časopisu Svět v obrazech (1938–39). AIZ a Svět v obrazech v klíčovém roce 1938 vykazují extrémní napětí mezi svým internacionálním profilem na jedné a hloubkovou nacionalizací veřejných diskurzů na druhé straně. Výsledkem je zajímavá dynamika obou explikačních rámců, v každém z časopisů zčásti odlišná.
Z těchto příkladů je patrné, že výzkum je navzdory svému germanistickému východisku zaměřen na strategie a obsahy transferů a adaptací, a to nejen mezi česko- a německojazyčnými levicovými scénami první republiky, ale především na ideologických rovinách, které jsou jim společné. Výzkum se také ani zdaleka nebude vyhýbat „periferním“, tj. ne-pražským textům a institucím, které jsou pro zvolený přístup napříč jazykovými skupinami v prostředí první republiky nejlépe srovnatelné.
„Wo die Sage, weltbekannt, einen Rübezahl erfand, da bist du, mein Schlesierland“. Regionalismus und Regionalliteratur in und um Riesengebirge und Böhmerwald im 19. Jahrhundert
(PhDr. Ladislav Futtera)
Disertační práce se věnuje konceptu regionalismu z perspektivy 19. století ve specifickém kontextu českých zemí. Na tento geografický celek bylo možné pohlížet jako na region v rámci habsburské monarchie, resp. Svaté říše římské. V důsledku nacionalizace českého a německého etnika byly české země vnímány jako okrajová oblast široce definované slovanské, resp. německojazyčné kulturní oblasti. Na mikrorovině se pak na základě kulturních specifik dočkaly uměleckého ztvárnění jednotlivé mikroregiony.
Teoretické koncepty regionu jako identitotvorného pojmu budou představeny na příkladu dvou českých mikroregionů: Krkonoš a Šumavy. V obou případech se jedná o oblasti, jimiž procházela jak zemská, tak jazyková hranice. Ze zcela odlišných perspektiv se staly předmětem zájmu spisovatelů z českých zemí tvořících v obou zemských jazycích, tak i literátů slezských, resp. bavorských, kteří oslovovali celoněmecké publikum.
Umělecké ztvárnění těchto mikroregionů bude posuzováno ze dvou perspektiv. Za prvé z hlediska estetického, tj. jaká role byla v díle přisouzena regionální tematice. Zvláštní pozornost bude věnována rozdílu mezi venkovskou idylou poloviny 19. století, v níž dějiště představuje pouhou kulisu, a regionální literaturou, jejíž fikční svět nedílně referuje k regionálním topoi. Druhý tematický okruh pak řeší otázku nacionální. Porovnávány budou vypravěčské strategie, na jejichž základě je demonstrována příslušnost regionu k českému, respektive německému kulturnímu prostoru.
Předmětem studia budou texty z období od romantismu po počátek 20. století, kdy se otázka regionalismu stala předmětem literárněhistorického výzkumu jak v českém, tak německojazyčném prostředí. Kromě primárních beletristických textů v obou zemských jazycích budou analyzovány i dobové teoretické reflexe regionálního rozměru literatury.
Disertační práci hodlám dokončit a obhájit do konce září 2022.
Detektivka v 20. let 20. století v české kultuře
(Mgr. Markéta Holanová)
Disertační práce si klade za cíl zmapovat produkci a recepci detektivní prózy zejména v období 20. let v Československu. V centru našeho zájmu stojí próza publikovaná česky, ať už jde o původní práce domácích autorů, nebo o překlady zahraničních autorů. Centrální otázkou naší práce je, jakých podob nabyla detektivka, resp. co všechno se pod tímto označením rozumělo, a to v období, které bylo bohaté na avantgardní experimenty s detektivním žánrem (Čapek, Vančura) a kdy se zároveň detektivka stala nejoblíbenějším žánrem masové četby, v období, jež těsně předchází počátkům tzv. české detektivky, jak o nich mluví dosavadní dějepis české literatury v souvislosti s vydáním prvních svazků „klubíčkovské“ série Emila Vachka (Tajemství obrazárny, 1928). Půjde nám tedy o prehistorii české detektivky „před“ dějinami české detektivky, o odpověď na otázku, která zní: „Kde se vzal Klubíčko?“ Toto pojetí si vyžádá také zařazení sond, týkajících se recepce zahraniční detektivní četby v české literární kultuře předchozích dekád (zhruba od 80. let 19. století).
Na základě co nejširšího korpusu materiálu knižně i periodicky publikovaných textů bychom rádi popsali různé podoby detektivního žánru a také diferencované představy o něm a očekávání, jež s nimi spojovalo literární publikum 20. let. Konkrétně nás budou zajímat jak nově psaná a vydávaná díla, tak i reedice domácích či zahraničních „detektivek“ nebo „příběhů o detektivech“, jimiž byly v literárním horizontu 20. let zpřítomněny a aktualizovány dřívější etapy sbližování české literární kultury s tímto příznačným žánrem moderní literatury.
Disertační práce bude odevzdána v březnu 2018.
Vícejazyčnost literatury českých zemí „dlouhého“ 19. století (1770–1914/18)
(PhDr. Václav Petrbok, Ph.D.)
Na základě početných dokladů autor usiluje prozkoumat, do jaké míry ovlivnila česko-německá literární dvojjazyčnost a změna jazyka nejen literární a kulturní život, ale též politické prostředí („Zwischenstellung“ jako problém loajality). Na tomto procesu měla nepochybný vliv školská socializace – pozice němčiny jako dominantního vyučovacího jazyka ve středním, resp. vysokém školství a preferovaného literárního jazyka Dabei zásadně formovala literární život českých zemí až do 70. let 19. století.
Literární dílo celé řady autorek a autorů z českých zemí „dlouhého“ 19. století ale není možné pochopit skrze prisma jednoho jazyka, ačkoliv jazyk byl nejen důležitým identifikačním kritériem a barometrem loajalit, ale také symbolickým prostředkem jazykové reflexe a výběru užívaného jazyka. Časová proměna těchto procesů stejně jako jejich sociální a kulturní podmíněnost musí být vyloženy v rámci komplexního kulturněvědného a literárněhistorického rámce. Zvláštní pozornost přitom věnuji ženským autorkám kvůli jejich pozdější českojazyčné literární akulturaci a židovským autorkám a autorům díky jejich kulturnímu prostředkování mezi česko a německojazyčným prostředím (např. literárními překlady).
Projekt usiluje vypracovat typologii literární vícejazyčnosti v multinacionálním prostředí českých zemí a tím potvrdit tezi kanadského sociolingvisty Williama F. Mackeye, podle níž vlastní identita a dílo každého autora ve vícejazyčné společnosti je třeba chápat nikoliv z jednojazyčnosti, ale vícejazyčnosti, stejně jako ze změny užívaného jazyka. Pro analýzu jazykového chování je využita Habermasův komunikačně teoretický výklad pojmu „životního světa“, zformulovaný sociology Peterem L. Bergerem a Thomasem Luckmannem, a rovněž některé historicky zaměřené studie týkající se jazykového managementu (Jiří Nekvapil, Marek Nekula).
Monografii, skládající se z teoreticky zaměřeného úvodu, příkladových studií a závěrečné shrnující kapitoly, odkazující k dalším chronologicky i tematicky příbuzným tématům, hodlám dokončit a připravit do tisku do konce roku 2019.
Historická imaginace pozdního osvícenství
(Mgr. Václav Smyčka, Ph.D.)
Práce se zabývá vývojem dějepisectví, historické prózy a vnímání historického času v poslední třetině 18. a na počátku 19. století. Klade si otázky: Jak se proměnil způsob situování se (české) společnosti v dějinách? Jak se změnila podoba historických reprezentací mezi 60. lety 18. a druhým desetiletím 19. století? Jak tyto posuny souvisí s mediální podmíněností veškeré historické zkušenosti? Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích (chápaných v návaznosti na systémovou teorii Niklase Luhmanna jako prostředky redukce komplexity), jimiž ovlivnilo pozdní osvícenství představu o plynutí historického času a praxi dějepisectví. Jde o představu o kontinuální kumulaci prostorově organizovaného vědění v historia litteraria související s růstem knižních trhů, narativizaci historické zkušenosti vlivem rozšíření nových fikčních žánrů historické prózy, filozofii dějin jako nové epistemologie a sekularizace teleologických modelů, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti sebe samé a narativizaci kolektivních identit. Práce spojuje perspektivu historické sémantiky usilující o postižení proměn časových režimů (Reinhart Koselleck, Aleida Assmannová), perspektivu narativní teorie dějepisectví, jež chápe historický čas jakožto čas narativní a identity jakožto identity narativní (Hayden White, Paul Ricoeur), perspektivu mediálních studií, která klade důraz na neredukovatelnou medialitu historické zkušenosti (Friedrich Kittler, Sybille Krämer), a konečně perspektivu systémové teorie Niklase Luhmanna, pojímající historický čas jakožto temporalizaci komplexity, k níž dochází na přechodu od stratifikačně diferencované k funkcionálně diferencované společnosti.
Publikaci analyzující pět zásadních inovací organizace historického vědění v dějepisectví, filozofii a historické próze mezi lety 1770 a 1820 hodlám připravit k tisku do konce roku 2019.
Obrazy lesa v narativních a literárních pramenech pozdního středověku
(Mgr. Matouš Turek)
Dizertační práce Obrazy lesa v narativních a literárních pramenech pozdního středověku se zaměřuje na proměny pojetí a podob lesních prostředí, k nimž dochází při adaptacích zejména narativních textů mezi 13. a 16. stoletím. Předmětem zkoumání jsou jednotlivé motivy, topoi a dějová jádra spojená s prostředím lesa, která se v pozdějším středověku dočkala přenosu mezi žánry, mezi médii a mezi jazyky.
Práce identifikuje postupy, které jsou využívány při adaptaci textů, ověří poznatky vycházející z dosavadních studií, jež se zabývají mutacemi jednotlivých příběhů, jednotlivými žánry a jednotlivými vernakulárními literárními tradicemi, a konfrontuje je s širší pramennou základnou. Příklad konkrétního dějového prostředí umožňuje komparaci adaptačních postupů – a jejich motivací, rámců a funkcí – používaných při přepracovávání textů ve dvou odlišných vícejazyčných regionech, v nichž se mísí jazykové a literární kultury, a to mezi areálem pozdněstředověkého Burgundska a severní Francie (francouzština, nizozemština, latina) a českými zeměmi (čeština, němčina, latina). Práce rovněž přinese nové poznatky o tom, jak fikční obrazy lesa, které společnost vytvářela a konzumovala, odrážely či neodrážely skutečný socioekonomický vývoj společnosti ve vztahu k přírodě, a obohatí tak současné mezioborové bádání o přístupu středověké společnosti k přírodnímu prostředí, přičemž naznačí některé aspekty diachronního vývoje v této oblasti.
Metodologicky se zkoumání způsobů proměn motivů a topoi zakládá na blízkém čtení adaptací a jejich předloh a následné analýze a komparaci, která zachytí rozdíly v ideologických a estetických rolích, jež lesní prostředí hrálo mezi vrcholným středověkem a raným novověkem v obraznosti vyjádřené v rukopisné kultuře narativními texty a s nimi souvisejícími vizualizacemi. Detailní rozbor autorských úprav probíhajících při přenosu zdánlivě ustrnulých topoi, jichž bývá les v narativních textech jedním z typických nositelů, je předpokladem k identifikaci způsobů, jimiž jsou konvenční motivy rozvíjeny, inovovány a rekontextualizovány. Zasazení změn do širších kulturních, materiálních a politických kontextů, v nichž adaptace vznikaly, pak umožní volbu vhodných výkladových rámců a syntetickou interpretaci spektra ideologických a literárních kvalit, které jsou v pozdněstředověké kultuře lesnímu prostředí připisovány.
Dizertace bude odevzdána v říjnu 2019 a obhájena v prosinci téhož roku na Université Rennes 2.
Členové týmu:
PhDr. Václav Petrbok, Ph.D. (vedoucí)