Česká literatura 51, 2003/1

Studie

Petr Hrtánek: Znakovost jazykových prostředků v negativních utopiích 2. pol. 20. století
(1-12)
Žánr negativní utopie se v novodobé literatuře konstituuje jako alegorická výpověď o totalitních režimech anebo jako jinotajné zpodobení obav z dalšího vývoje lidské společnosti. Konstitutivní znaky tohoto žánru se realizují mj. v rovině jazyka - tématem studie Znakovost jazykových prostředků v negativních utopiích 2. poloviny 20. století jsou právě společné stylistické a jazykové charakteristiky próz, které se v české literatuře poválečného období k antiutopickému žánru blíží nebo se do něj přímo vřazují. V první části jsou analyzovány prostředky a postupy jazykové stylizace, která se uplatňuje v intencích alegorického plánu: jazyk a styl negativní utopie vytvářejí iluzi autentičnosti textu nebo naopak sugerují zjevnou fantastičnost představovaného světa, který jakoby neměl vůbec nic společného s realitou (kupř. tvořením neologismů). Obojí je jen svrchní maskou pro ukrývání hlubších významových rovin textu. Druhá část si pak všímá klíčového motivu mnoha negativních utopií: motivu deformace přirozeného jazyka a jeho nahrazování newspeakem - ideologickým metajazykem, který je v antisvětě cíleně užíván ve veřejných projevech, mediálních kampaních, reklamách atd. pro manipulaci s vědomím a myšlením člověka, pro potlačování individuálních názorů a masové "vymývání mozků". Konečně třetí část studie se zabývá motivem fiktivního cizího jazyka, jímž se údajně v antisvětě mluví. Jedná se o autorskou konstrukci signalizující jinakost časoprostoru, ve kterém je antisvět vystavěn (např. pomocí toponym). Navíc mívá fiktivní nesrozumitelná řeč v žánru negativní utopie podobnou funkci jako newspeak - stává se východiskem pro tematizaci narušení nebo omezení mezilidské komunikace.

Taťjana Lazorčáková: Groteskní záznam světa. Zpráva o české dramatice devadesátých let
(s. 13-25)
Přehledová studie, zaměřená na české drama devadesátých let dvacátého století, je pokusem o shrnující reflexi období, jehož počátek je spojen s dramaturgickou a divadelní krizí, vyrůstající z absence původních textů, ze ztráty témat a zásadní změny společenské a umělecké funkce divadla, zatímco jeho druhá polovina je překvapivě doprovázena nástupem "nové vlny" české dramatiky. Studie upozorňuje na generačně blízkou skupinu autorů, kteří vstoupili do divadelního kontextu koncem osmdesátých let (Jan Antonín Pitínský), případně debutovali počátkem let devadesátých (Egon Tobiáš) nebo se od roku 1992 prosadili v soutěži Nadace Alfréda Radoka o nejlepší původní divadelní hru (Tomáš Rychetský, Lenka Lagronová, David Drábek, Jan Kraus, Luboš Balák, Markéta Bláhová, Roman Sikora, Jiří Pokorný, Viliam Klimáček, Zdeněk Jecelín, Lenka Havlíková, Silvestr Lavrík, Pavel Trtílek, Iva Volánková, Marek Horoščák, Miroslav Bambušek, Roman Olekšák). Na základě analýzy vybraných textů upozorňuje na výrazně se prosazující poetiku srovnatelnou v evropském vývoji s vlnou "coolness" dramatiky a na společné znaky v oblasti námětu, tematické a motivické struktury, kompoziční skladby, jazyka i žánru. Ke klíčovým postupům nové dramatiky devadesátých let patří princip destrukce, který se projevuje v kompoziční a dějové struktuře textu, ale i jako téma v obraze destrukce rodiny, platných hodnot a přirozených lidských vztahů. Jeho důsledkem je převažující nedějovost. Autoři své příběhy skládají z útržků reality, vizí, snů a vzpomínek, jednotlivé roviny se navzájem prolínají a rozlišení reality, mystifikační hry či autorské schválnosti je obtížné. Rezignace na příběh je současně výrazem jeho hledání a snahy po jeho stvoření vlastní interpretací světa. Společným znakem je i ztráta identity - postavy jsou často symbolické, ztrácejí jména, splývají, jsou zaměnitelné nebo viditelně autorem vytvářeny a zamítány. V řadě textů je dominantním prvkem princip hry, obsažený v autorském záměru, v kompozici i tematické struktuře a odkazující k ironizujícímu nadhledu a odstupu autorů. Typickým výrazovým prvkem pro autorskou re-interpretaci světa jsou aluze, čerpající nejen z literárního či výtvarného světa, ale především z oblasti filmu, televizních klišé či reklam. Díky nim je tradiční znovu interpretováno, k současnému jsou asociativně přiřazovány staré formy, figury, repliky, témata. Jazyk je pro autory devadesátých let prostředkem i tématem. Je nositelem emocí i mystifikace, agrese i násilí, prostorem pro asociativní řetězení představ nezávislých na ději i pro významové deformace Je současně výrazem autorské hravosti, která nezná stylové hranice ani tabuizovaná spojení. V základním vyznění je většině textů společný groteskní prvek, uplatněný jako výrazový princip i forma, v níž dominuje sebeironie a nezávaznost. V závěru nabízí studie úvahu o východisku nové vlny české dramatiky. Autoři devadesátých let záměrně rezignuje na velké příběhy, nevidí svět v kauzalitě a nechtějí být nositeli velkého umění. Jejich texty jsou spíše emotivní reflexí, groteskním záznamem světa, v němž se cítí být ohroženi.

Texty

Paul de Man: Ne-osobní rysy kritického díla Maurice Blanchota
(s. 26-43)
(Překlad studie z Knihy Slepota a vhled)

Rozhledy

Libuše Heczková, Eva Kalivodová: Čtyry doby Boženy Němcové osobní i veřejné
(s. 44-50)
(Úvodní slovo a shrnutí diskuse z kolokvia Čtyry doby Boženy Němcové osobní a veřejné, které 6. 11. 2001 uspořádalo Centrum studií rodu: gender studies FF UK. Následující čtyři příspěvky byly předneseny v rámci kolokvia.)

Irena Vaňková: Čtyry doby B. Němcové: Barevnost a barvy v českém obrazu světa
(s. 51-59)

Václav Vaněk: Čtyry doby a příroda
(s. 60-66)

Zdeňka Kalnická: Božena Němcová archetypálně feministicky - Obrazy vody ve Čtyrech dobách
(s. 67-75)

Irena Štěpánová: Božena Němcová: svatba jako osud, svatba jako obřad
(s. 76-82)

Recenze

Petr Čornej: Středověké umění v sociálních a mocenských souřadnicích (Georges Duby: Umění a společnost ve středověku. Praha - Litomyšl 2002.)
(s. 83-86)

Jan Linka: Všecky své posluchače spasitedlně zastrašil (Giovanni Battista Manni / Matěj Václav Šteyer: Věčný pekelný žalář, editor Martin Valášek, doslov Alena Wildová-Tosi. Brno 2002.)
(s. 86-91)

Petr Poslední: Výbor s přesahy (Od poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století. Ed. Jiří Trávníček. Brno 2002.)
(s. 91-95)

Světla Mathauserová: Česká poezie v recepci legendární postavy ruského symbolismu (Konstantin Dmitrijevič Balmont: Duše českých zemí ve slovech a činech. K vydání připravila, komentáře a studie napsala Danuše Kšicová, Brno 2001.)
(s. 95-97)

Aleš Haman: Rakouský příspěvek k poválečným dějinám české literatury (Gertraude Zandová: Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální literatura 1948-1953. Brno 2002.)
(s. 98-102)

Petr Komenda: Umění a milost (Jan Čep: Umění a milost. Sestavil, úvod a ediční poznámky napsal Mojmír Trávníček, Brno 2001.)
(s. 102-105)

Tomáš Glanc: Celek, Prostor, Cíl: eurasijský totalitarismus průkopníků strukturalismu (Patrick Sériot: Struktura a celek. Intelektuální počátky strukturalismu ve střední a východní Evropě. Praha 2002.
(s. 105-112)

Pavel Janáček: "Náš" Kondelík z časů Moderny (Dagmar Mocná: Případ Kondelík. Epizoda z estetiky každodennosti. Praha 2002.)
(s. 112-118)

Kronika a glosy

Kateřina Bláhová, Václav Petrbok: Dvě konference o národních jazycích a jejich místě v osvětové a kulturní komunikaci
(s. 119-120)

Martina Jiroušková: Reflexe baroka v české literatuře 20. století
(s. 121-122)

Evžen Gál: Noblesa moudrosti. Rozloučení s Petrem Rákosem
(s. 122-125)

Informatorium
(s. 125-128)