STEFAN SEGI

Nový časopis s roční periodicitou Kontradikce se zaměřuje na marxistické (kritické) myšlení. Vychází ve dvou jazykových mutacích, české a anglické, a ve shodě s tím si klade dva ústřední cíle: rozvíjet v českém prostředí diskuzi o marxismu (hlavně na úrovni teorie) a prostřednictvím anglické verze zpřístupnit zahraničním čtenářům myšlenky české a středoevropské marxistické tradice. V následujícím shrnutí se zaměříme zejména na ty texty prvního čísla, které se alespoň částečně týkají literatury, literární teorie či obecně estetiky a kultury.
V české variantě časopisu se otázkou literárněvědného zkoumání zabývá hned první studie. V textu nazvaném „Polistopadový konsenzus a porozumění historii“ literární vědec Petr Andreas v návaznosti na svoji monografii Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace (Praha, Pistorius & Olšanská 2016; srov. též recenzi Terezy Šnellerové „Spojování neslučitelného“; Česká literatura LXV, 2016, č. 1, s. 138–144) předkládá teoretická východiska, která využívá jako předpoklady pro své zkoumání kritiky a kritiků období normalizace. Jedná se především o pravidla konverzačních maxim logika Herberta Paula Grice, které umožňují analyzovat diskurzivní principy mimo etická a estetická kritéria. Celá stať je v první řadě formulována jako obrana před vlnou kritiků, kteří Andreasovu monografii kritizovali právě z etických pozic (viz např. recenzi Aleše Hamana „Dvojí pojetí literární vědy“; Tvar XXVII, 2017, č. 16, s. 20). Jde tedy především o autorovu odpověď na otázku, zda a jak lze legitimně zkoumat určité historické jevy s důrazem na pochopení jejich fungování, aniž by bylo nutné do interpretace zapojovat hodnotící předporozumění (Andreas pro tento jev užívá termín předneporozumění).
Českou i anglickou verzí Kontradicí se jako příslovečná červená nit táhne jméno Györga Lukásce (v tomto ohledu je frekvence výskytu srovnatelná snad jedině s Marxem samým a Karlem Kosíkem). Jeho esej „Co je ortodoxní marxismus“, který zde se značným zpožděním vychází poprvé v českém překladu Lubomíra Sochora, se literární teorie přímo nedotýká. Zasvěcená předmluva Ivana Landy ovšem v tomto ohledu může sloužit jako pozoruhodná sonda do rychle se proměňující nakladatelské praxe v Československu od druhé poloviny šedesátých let až k počínající normalizaci, která zabránila ve vydání připraveného překladu „problematického“ Lukácsova textu.
Literatura jako zdroj radikálně kritického myšlení je zmiňována i v překladu původně německy vydaného rozhovoru s Karlem Kosíkem z počátku devadesátých let. V odkazu na esej „Hašek a Kafka neboli groteskní svět“ (původně vyšla roku 1963 v časopisu Plamen, knižně in idem, Století Markéty Samsové, Praha, Český spisovatel 1993, s. 121–131) uvádí Kosík dva zmíněné autory jako klíčové zdroje domácí i středoevropské kulturní kritiky.
Recenze důležité překladové publikace Texty v oběhu. Antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře editorů Richarda Müllera a Josefa Šebka (Praha, Academia 2015) od Miloslava Caňka je „tradiční“ literární vědě asi nejblíže. Recenzent se zaměřuje zejména na ústřední pojem materialismu či materiality, který má významné místo také v marxistické kritické teorii. Navazuje tak do určité míry na text Romana Kandy „Materialistické pojetí kultury a literární věda“ (Svět literatury XXV, 2015, č. 52, s. 234–240), který antologii hodnotil také v zásadě marxistickou perspektivou.
Anglická část Kontradikcí vedle společenských, ekonomických a filozofických textů obsahuje i esej Petra Steinera „Poetic Justice: Viktor Shklovsky and Carl Schmitt“, který se poněkud provokativně zaměřil na srovnání myšlenek Viktora Šklovského a liberálního politického teoretika Carla Schmitta. Z literárněvědného hlediska je zde hodnotné především připomenutí společenských implikací Šklovského pojetí ozvláštnění, které nepředstavuje pouze čistě estetickou kategorii, ale má širší antropologickou působnost.
V rozhovoru s maďarským levicovým disidentem Gáspárem Miklósem Tamásem (vedeným Lukášem Matoškou) jde sice především o analýzu současné politické situace a o pojem postfašismu, ovšem přes rozbor myšlenek G. Lukácse dojde i na otázky spojené s literaturou; konkrétně je zde zmíněno stále aktuální téma základní povahy socialistického realismu. Tamás připomíná Lukácsův názor, že Solženicynova novela Jeden den Ivana Děnisoviče představuje vrcholné dílo tohoto uměleckého směru, protože koreluje s oceněním manuální práce a tělesnosti, která je pro socialistický realismus charakteristická. Támas tím navazuje na tvrzení Fredrika Jamesona a Slavoje Žižeka o existenci autentických socialistických myšlenek v umění i v období stalinské diktatury.
Ačkoli tedy literární věda neleží, lze-li soudit z prvního čísla, ve středu zájmu redakce Kontradikcí, představuje téma, které má v daném kontextu své místo i relevanci.