MICHAL CHARYPAR
Soubor textů Hany Šmahelové Otevřená hra shrnuje autorčiny literárněvědné práce z let 2001 až 2015, tištěné dříve převážně ve sbornících z konferencí a v časopisech. Celkem osmnáct příspěvků se věnuje řadě oblastí literární vědy — obrození, starší české literatuře, folkloristice, hermeneutice či strukturalismu. Šmahelová tak v tomto svazku pokračuje zřejmě ve stopách své starší — a podle mého názoru dosud nejlepší — knihy Prolamování struktur (2002), prezentující její oborovou publikační činnost za roky 1970 až 2001. V mnoha tématech se však Otevřená hra vztahuje také k jediné autorčině monografii z poslední doby, nazvané V síti dějin literatury národního obrození (2011), jež představuje potřebný pokus o nové koncepční uchopení vývoje literatury v Čechách v první polovině 19. století, poznamenaný však poněkud nepřehledným uspořádáním textu i způsobem vedení argumentace a převahou úvahové složky nad faktografickou.
V úvodní poznámce ke knize se Šmahelová vymezuje proti možným výtkám, že předkládaná kniha není monografie, ale soubor někdy až disparátních textů, a argumentuje, že svazek ve skutečnosti propojuje „jednotné koncepční zázemí prezentovaných studií“, mj. hermeneutické „hledání pravdy“ (s. 10). Výtku lze podle mého názoru vést spíše proti skutečnosti, že v knižním souboru, uspořádaném výlučně v chronologické posloupnosti podle data publikování, se vedle sebe ocitají texty různého žánru a hlavně s nestejnou mírou kvality a závažnosti. Čtenář se tak může cítit poněkud dezorientován a váhat nad účelem takto koncipované knihy. V dané situaci bylo možné postupovat v zásadě dvěma jinými cestami — buď svazek uspořádat do oddílů na základě tematických, žánrových či jiných kritérií, nebo pořídit výbor pouze z toho podstatného.
Recenze se proto bude dále věnovat jen těm textům, jež osobně pokládám za inspirativní nebo jinak důležité pro charakteristiku svazku či způsob literárněvědného uvažování Hany Šmahelové. Pokud jde o tematický rejstřík, autorka se v textech psaných v posledním patnáctiletí pohybuje už jen ve známých vodách. Paleta, jak naznačeno, je však dosti široká. Ve sféře folkloristiky se jedná zvláště o výzkum pohádky, který patří k dlouhodobým autorčiným zájmům; většina publikací Šmahelové před rokem 2000 byla věnována právě žánru pohádky, a to i po stránce teoretické — je mj. editorkou a částečně také překladatelkou českého výboru z díla Vladimira Jakovleviče Proppa Morfologie pohádky a jiné studie (1999, 2008). Významným tématem svazku je strukturalismus — zvláště v pojetí Pražské školy —, jeho limity a zřetelné vymezování se autorky vůči němu, a to hlavně z pozic hermeneutiky; k tomuto důležitému bodu se ještě vrátíme. Zároveň Šmahelová nezřídka využívá i postupů sémiotiky, primárně Macurovy, ale odkazuje též k fenomenologovi Eugenu Finkovi a dalším badatelům; zřejmě právě od sémiotiky hry pak odvozuje též název své nejnovější knížky. Oblast starší české literatury zastupuje v posuzovaném svazku studie o Komenském. Největší počet příspěvků se však věnuje národnímu obrození, jímž autorka v zásadě rozumí literaturu do roku 1848, a otázkám koncepce literárních dějin tohoto období, mj. v česko-německé jazykové perspektivě.
Hned první ze zařazených studií s názvem „Obrození z vize zrozené“ (2001) je pro autorku v mnoha směrech typická. Jde o stať úvahového typu zabývající se česko-německými vztahy v obrození. V této otázce podle Šmahelové „nestačí jen rozšiřovat faktografii o působení německy píšících spisovatelů obou národností v Čechách, ale je třeba akceptovat otevřenější výchozí koncepci dějin, která umožní změnit úhel pohledu“ (s. 12). Upřednostnění koncepčního pojetí před pouhým shromažďováním dat, jež podle autorky dosud v dané oblasti převládá, návazně vyúsťuje ve formulaci tří otázek — jak sladit dobovou česko-německou každodennost s českým obrazem Němce jako nepřítele, dále vliv jazykového nacionalismu na postupnou přeměnu původně obrozenské ideje v nacionální před rokem 1848 i později, a konečně jaká byla úloha krásné literatury v tom všem. Po těchto skutečně podstatných úvodních otázkách však nenásledují žádné relevantní odpovědi. Vlastní studie zahrnuje pouze řídké — snad výmluvné či typické — ukázky z obrozenských básní a programových úvah uvádějících téma vlasti a českého nacionalismu, jež se jen velmi volně vztahují ke značně zúženému výseku z toho, nač se autorka původně ptala; podrobnější shrnutí tématu studie schází. Šmahelová tedy preferuje „hermeneutické“ kladení otázek před vytvářením konkrétních odpovědí. Chce být inspirátorkou dalšího uvažování, ne řešitelkou nastolených problémů — pokud se ovšem odpověď nemá nacházet už v samotné otázce. Prvky tohoto autorského postoje pak nalézáme i v některých dalších textech posuzovaného souboru.
K nejlepším pracím Šmahelové v posledním patnáctiletí počítám hlavně stati „Bernard Bolzano a české národní obrození“ (2002, zde kráceno z původního otisku v Českém časopisu historickém) a „Adalbert Stifter a dějiny literatury“ (2005). První z nich pokračuje v tematické linii předchozí komentované studie. Podle autorky je kvůli žádoucímu zabudování německého podílu do dějin českého obrození třeba „odpoutat se od jednosměrnosti tradiční (emancipační) výkladové linie a přesunout těžiště k širší síti vztahů a jejich sémiotickému potenciálu“ (s. 24) — tato věta může znamenat mnoho, jestliže se zkonkrétní, bez toho však zůstává pouhou frází. Jako relační paralela k jungmannovskému pojetí „obrozenské vize“, založené na práci pro národ a proti německému „nepříteli“ (jež snad vznikla jako Jungmannova reakce na mnohem radikálnější projevy německého nacionalismu v pracích Friedricha Ludwiga Jahna), má podle autorky sloužit Bolzanovi připisovaná vize bratrského soužití obou národů obývajících společné území. Hlavní výkladová část se pak zabývá intelektuálním působením Bernarda Bolzana. Také zde spíše chybí dostatečně jasné propojení vlastního jádra studie s počáteční úvahou a podobně i závěrečná reflexe úvodních otázek.
Mnohem přesvědčivější je formulace tématu sbratření obou zemských národů na příkladu Stifterova díla v druhé jmenované studii. Jeden z nejlepších německy píšících prozaiků 19. století je neodmyslitelně spojen s dnešní českou částí Šumavy, jež byla jeho rodištěm a stala se i pravidelně tematizovaným prostředím v jeho četných prózách. Přestože se čeští spisovatelé často, byť spíše jen intelektuálně zajímali o Šumavu a jihozápadní české pohraničí vůbec (např. Krásnohorská), nestal se skutečný Šumavan Stifter vzdor kvalitám svého díla i přes otevřené manifestování své lásky k Čechám nikdy součástí domácího literárního kánonu (na rozdíl např. od Klostermanna, který se v jisté fázi života přiklonil k tvorbě v češtině) a recepce jeho díla a osoby byla zde v 19. století i později až mizivá. Tentokrát autorka dochází k jednoznačnému závěru. Ignorování Stiftera u nás vysvětluje vlivem „nesouladu mezi dílem (jeho ideovým zaměřením i tvarem) a dominantními tendencemi a představami ovládajícími společenský a literární diskurz“ (s. 107). Do rigidních nacionalistických ideových kategorií, zvláště u mladočechů v druhé polovině 19. století, mohl podle Šmahelové zapadat mimo obrazu německého nepřítele už pouze Němec nejenom nadržující Čechům, ale také kritizující ostatní Němce, a tím Stifter vzhledem ke své životní smířlivosti a k harmoničnosti svého díla jistě nebyl. Studii o Stifterovi vnímám jako jedinou přímou odpověď Šmahelové na její požadavek realizace „paradigmatických“ (česko- -německých) dějin literárního obrození.
Porozhlédneme-li se po textech Šmahelové věnovaných obrození, zjistíme, že její pojímání této epochy se točí zejména kolem tří jmen — Jan Kollár, Josef Jungmann a Bernard Bolzano; pouze první z nich byl převážně beletristou. Z dalších je u Šmahelové přikládána důležitější role už jen Máchovi a pochopitelně pohádkářům Němcové a Erbenovi. Většinou se tedy jedná o vybrané elitní autory. Ale ani v tomto výseku autorka rozhodně nepokrývá celou oblast české předbřeznové literatury. I když tyto poznámky vnímám převážně neutrálně, jako charakteristiku tvorby Šmahelové, přece z nich vyplývají zřetelná omezení pro její uvažování o možné budoucí koncepci literární historiografie dané epochy. Podle všeho Šmahelová příliš neuznává přínos Čelakovského, Tyla, Chocholouška a dalších, nejen dobově významných spisovatelů — k tomu má koneckonců právo. Spíše jen výjimečně se pouští do materiálové excerpce literárních časopisů. Autoři „menší“, „přechodné zjevy“ a celá oblast populární literatury, jež jsou důležité zejména pro sociologické pojímání literárních dějin, zůstávají mimo obor jejího zájmu.
Částečně s ohledem na literární dějiny se také profiluje autorčina kritika (pražského) strukturalismu. Šmahelová dlouhodobě upozorňuje na nutnost opravy stávající koncepce literárního obrození v druhém dílu tzv. akademických Dějin české literatury (1960), zpracovaném hlavně Felixem Vodičkou. Především však míří na poststrukturalistické uvažování v české literární vědě po přelomu tisíciletí. V anketním článku nazvaném „Otázka pro… strukturalismus“ (2005) poměrně ostře tento směr kritizuje — podle jejího názoru může být strukturalismus nadále užitečný jen tehdy, bude-li striktně reflektovat svá vlastní omezení. Šmahelová zde vyslovuje bojkot metodám s rigidními pravidly, jež připodobňuje k mocenskému diktátu (ten by však sotva bylo možné uplatňovat např. na strukturalismus Mukařovského a Vodičkův, v jejich době naopak mocensky potlačovaný), a kloní se k přístupům demokratičtějším, jež se otevírají ven (možná i ve smyslu „otevřené hry“), nebazírují pouze na sobě samých a jsou schopny naslouchat odlišným stanoviskům. Krédo vyslovené v komentovaném článku bohužel znovu postrádá konkrétní rozvedení, jež se zde neobjevuje ani náznakově. I v nejnovější stati posuzovaného svazku „O vědě, ideologii a strukturalismu“ (2015) autorka opět píše o strukturalismu v tomto kontextu a připomíná pověstnou Červenkovu esej „Jana Mukařovského rozchod se strukturalismem“, jež je příznačně jedinou prací Miroslava Červenky uvedenou v bibliografii svazku. Snad nejvíce se Šmahelová ke zkonkrétnění své kritiky strukturalismu blíží tam, kde pracuje s hermeneutickými stanovisky, ovšem i zde obvykle setrvává v okruhu vlastních otázek.
Důležité postavení má ve svazku studie „Hermeneutická interpretace folklorní pohádky“ (2004), jež sice ne zcela ústrojně, ale přece propojuje hned tři z hlavních témat Šmahelové: aplikuje teorie hermeneutiků (Gadamer, Ricoeur, Grondin aj.) na folklorní pohádku Smrt kmotřička (včetně její umělé varianty z roku 1868 od moravské prozaičky Františky Stránecké) v její strukturalistické interpretaci (Propp); částečně tu autorka vychází i ze své starší práce z roku 1987, publikované též v Prolamování struktur. V závěru zde komentované studie resumuje, že usilovala o „postižení dvou způsobů narativního rozumění“ — ten první se váže na tradiční strukturu textu, zatímco „druhý vypovídá o »zkušenosti života« formující rozvrh vyprávění do symbolu“ (s. 98–99) a v zásadě odpovídá postulátům hermeneutiky. Právě hermeneutika má přerůstat tradiční textový přístup reprezentovaný strukturalismem, psychologizovat téma pro konkrétního vnímatele a otevírat nové otázky.
Zejména v posledních letech se Šmahelová v souvislosti se svou představou „paradigmatických“, dvojjazyčných dějin literárního obrození zabývá otázkami dobového nacionalismu („Dějiny literatury na skřipci národní identity“ [2008]; „Aspekty totality v literatuře národního obrození“ [2013]; „Proměny reprezentace nacionality v literatuře devatenáctého století“ [2014]). Podle mého soudu cílilo nacionální smýšlení 19. století více k rozlučování původních celků než k jejich integraci, a jeho studium proto možná nepřinese rozhodující poznatky o někdejší česko-německé koexistenci v oblasti literatury a veřejného života, ale dospěje spíše k projevům tendencí se z této koexistence vymknout. Nacionalismus se z české strany výrazněji projevuje ve dvacátých letech, kdy poprvé narušuje dotud víceméně harmonické národnostní soužití, a pokračuje pak přes federační snahy v druhé polovině 19. století až po tendence separační zejména v době světové války, jež konkludovaly v definitivním „obrození“ slovanských národů v Rakousku-Uhersku jako samostatných politických celků.
Soubor prací Otevřená hra své čtenáře opakovaně nabádá k demokratismu v uvažování o české literatuře (nejen) v 19. století, nenabízí však obvykle konkrétní řešení otázek, jež si jednotlivé texty kladou. Šmahelová své nesporně potřebné a důležité otázky formuluje z perspektivy vysoko „nad“ texty a metodami, ale při hledání odpovědí není vždy ochotna sestoupit přímo „do“ nich. V některých případech nevytváří ani odpovědi provizorní, předem formulované s vědomím, že budou v budoucnu opravovány. Její psaní tak vyúsťuje v ultimativní tázání, jež někdy připomíná spíše záměrné hledání zákrut a rozcestí než cest vedoucích k cíli. Osobně se domnívám, že budoucí dějiny literatury v českých zemích 19. století by neměly setrvávat na rovině otázek, ale stát se praktickou příručkou nabízející odpovědi, které budou chtě nechtě vycházet ze zřetelného stanoviska a opírat se o konkrétní fakta a texty. Otázky kladené Hanou Šmahelovou však mohou při hledání takového stanoviska napomoci — a to je tuším i jejím stanoviskem, ne-li cílem.
Hana Šmahelová: Otevřená hra. Studie z let 2001–2015. Praha, Filozofická fakulta UK 2016. 270 stran.
Vyšlo v České literatuře 4/2017.