ROMAN KANDA

Nakladatelství Filosofia vydalo v loňském roce monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho. V charakteristické minimalistické úpravě Markéty Jelenové se nám dostává do rukou kolektivní dílo, které vzniklo pod redakčním vedením Petra Kužela a do něhož přispěli badatelé z různých vědních oborů. Tematická orientace jejich studií poskytla logický klíč pro kompoziční členění knihy. Jednotlivé oddíly sdružují příspěvky z filozofie (Vít Bartoš, Jan Černý, Ladislav Hohoš, Petr Kužel a Petra Macháčková) nebo politologie a historie (Dirk Mathias Dalberg, Jan Mervart, Petr Rohel, Jaroslav Fiala). Vzhledem k tomu, že Bondy byl znalcem asijské filozofie a kultury, mají tu své místo i příspěvky věnující se islámu (Peter Púčik), buddhismu (Jiří Holba) a především Číně (Marina Čarnogurská, Ľubomír Dunaj, Olga Lomová). V neposlední řadě nalezneme v knize studie zaměřené na analýzy a interpretace Bondyho tvorby literární; zde přišli ke slovu literární vědci Martin Machovec, Oskar Mainx, Martin Pilař a Gertraude Zandová.
Literárněvědnou relevanci má právě posledně jmenovaný oddíl monografie, nicméně z hlediska literárního vědce stojí za pozornost minimálně ještě dva další příspěvky. První z nich, „Nesubstanční ontologie v raných filosofických pracích Egona Bondyho“, jejímž autorem je Petr Kužel, má sice s literaturou a její reflexí málo společného, přesto by jej neměl vynechat žádný z vážných zájemců o Bondyho dílo; je totiž hutným vhledem do Bondyho filozofického myšlení, bez jehož znalosti přicházíme o podstatné pozadí autorovy básnické a prozaické tvorby. Vít Bartoš je ve své studii „Egon Bondy aneb kouzlo pábitelské metafyziky“ vůči Bondymu kritičtější: obnažuje některé znaky Bondyho neakademického filozofického psaní, v němž můžeme zaznamenat stopy literárního rukopisu; to Bondyho filozofické úvahy sice obohacuje o rétorickou působivost místy až provokativní, ovšem za cenu občasné jednostrannosti a myšlenkové přibližnosti.
Zmíněný závěrečný oddíl monografie, nazvaný jednoduše „Literární tvorba“, otevírá studie Martina Machovce „Nástin periodizace tvůrčích etap v Bondyho raném básnickém díle“. S ohledem na zkušenost s uspořádáním třísvazkové edice Bondyho básnických spisů (srov. Egon Bondy, Básnické spisy I.–III., ed. Martin Machovec, Praha, Argo 2014–2016) se Machovec vrací k otázce etapizace básníkovy tvorby let 1947–1959. Machovec na základě studia pramenů i výsledků recentních literárněhistorických výzkumů určuje tři vývojová období: v prvním období (1947–1952) Bondy umělecky hledal a nechal se ovlivňovat zejména surrealismem; v období druhém (1952–1958) se Bondy překvapivě obrací k předavantgardní konformitě; a konečně ve třetím období (1958–1959) jde o poezii filozofující — je to poezie „antipoetická“, avšak odlišným, dokonce protikladným (protože „vážným“) způsobem než „trapná poezie“.
Gertraude Zandová se zaměřila na fenomén vícejazyčnosti v Bondyho poezii, konkrétně na němčinu („Funkce němčiny v básnickém díle Egona Bondyho čtyřicátých a padesátých let“). Jak známo, přítomnost německého jazyka ve verších českých básníků není ničím vzácným, vzpomeňme namátkou Jakuba Demla. U Bondyho zaznamenává Zandová čtyři funkce němčiny: ludickou (němčina jako součást i nástroj jazykových hříček), absurdní (ovlivněnou poetikou Christina Morgensterna, kterého Bondy v letech 1950–1951 překládal), mýtotvornou, resp. mýtobornou (Bondy například parodoval diskurz nacistické propagandy) a provokativní (Bondy užíval němčinu zase v protikladu s poválečnou, zvláště komunistickou protiněmeckou propagandou).
V příspěvku „Zmrtvýchvstání v antickém háji“ se Oskar Mainx koncentruje na básnickou skladbu „Deník dívky která hledá Egona Bondyho“, již Bondy dokončil v roce 1971. Skladba je podle Mainxe do určité míry milníkem v Bondyho básnickém vývoji, vstupem k jeho textům ze 70. let. Mísí se v ní bohémská erotická provokativnost s touhou po ideální čistotě, která však nemůže být v tomto světě naplněna.
K rozlehlým duchovním souvislostem Bondyho literární tvorby se obrací Martin Pilař („Egon Bondy na cestě k tao“). Autor studie konstatuje, že Bondyho inspirace taoismem nebyla prosta peripetií a vývojových „meziher“. Dílo Tao te ťing inspirovalo Bondyho podobně jako jeho staršího souputníka Bohumila Hrabala. Filozofické inspirace vystupovaly do popředí v jeho filozofujících básních z let 1958–1959 (tj. z toho období rané tvorby, které Machovec — viz výše — určuje jako třetí), tehdy snad příliš explicitně. U Bondyho, stejně jako u Hrabala coby autora vrcholných zralých děl Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota, se ale vliv taoismu projevoval i v pozdním tvůrčím období, včetně próz Cybercomics (1997) či Týden v tichém městě (1998) z doby, kdy nalezl svůj druhý domov v Bratislavě.
Rozhodně nelze tvrdit, že by se dílo Egona Bondyho potýkalo s nedostatkem čtenářského zájmu. Prakticky hned po roce 1989 vstoupilo do oficiálního komunikačního okruhu a v Martinu Machovcovi nalezlo svého editora z nejkompetentnějších. Ovšem odborná reflexe Bondyho díla — filozofická, politologická či literárněvědná — není tak bohatá, jak bychom možná očekávali; připomeňme například práce hned dvou přispěvatelů kolektivní monografie: Gertrudy Zandové Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální kultura 1948–1953 (přel. Zuzana Adamová, Brno, Host 2002) a Oskara Mainxe Poezie jako mýtus, svědectví a hra. Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho (Ostrava, Protimluv 2007). Kniha Myšlení a tvorba Egona Bondyho otevírá umělecké a myšlenkové univerzum této osobnosti do mnoha stran, což je nakonec adekvátní. Vždyť právě mnohostrannost byla jedním z určujících rysů Bondyho tvůrčího a myšlenkového založení.

Petr Kužel et al.: Myšlení a tvorba Egona Bondyho. Praha, Filosofia 2018. 495 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2019.