Slova od srdce

MARIE ŠKARPOVÁ

Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století Miloš Sládek se ve své poslední knize zaměřil na tzv. nedělní kázání, tj. duchovní promluvy vycházející z biblických úryvků (perikop), které se přednášely o nedělích ve více či méně bezprostřední vazbě na mešní liturgii. Sám žánr kázání je přitom pro literárního historika pracujícího primárně s literárními (tj. literami fixovanými) prameny nespornou výzvou, neboť je v křesťanské kultuře Písma výrazným příkladem sekundární orality: ač vychází z psaného biblického slova, kázání bylo a je přednostně určeno pro ústní přednes specifickým řečníkem (v katolické církvi dodnes platí, že kázat smí pouze muž s kněžským nebo jáhenským svěcením) v jasně vymezené situaci (např. nedělní kázání na evangelijní perikopy se ve Sládkem sledované době přednášela v neděli dopoledne mezi ranní a hrubou mší, nedělní kázání na úryvky z novozákonních epištol pak v nedělním odpoledni). Kázání tedy náleží k žánrům v evropské středověké i raněnovověké slovesnosti nejfrekventovanějším a nejrozšířenějším: jen v každém farním kostele zaznívalo minimálně každou neděli a svátek a určení celé farní komunitě s sebou pochopitelně neslo požadavek jazyka srozumitelného celému shromáždění. Spíše výjimečně byla kázání v podobě uceleného literárního projevu následně zveřejněna písmem či později tiskem: měla sloužit jednak jako tzv. modelová kázání, tj. vzory pro začínající kazatele, jednak také — zejména v době zvyšující se gramotnosti evropské společnosti a rozmachu všeobecného zájmu o náboženskou literaturu — laikům ke společnému předčítání či soukromé četbě, a to nejen těm, kdo se z různých důvodů kázání (a mše) nemohli účastnit osobně.
Na rozdíl od tzv. příležitostných kázání (pohřebních, primičních, k výročí posvěcení chrámu ad.), která vycházela tiskem převážně jednotlivě, se nedělní a sváteční duchovní promluvy sestavovaly do knižních souborů, tzv. postil. V bohemikální tištěné postilografii se přitom prosadilo vytváření souborů obsahujících produkci jednoho autora. Bohemikální katolické sváteční a zejména nedělní postily se pak v 17. a 18. století vydávaly většinou v závěru kazatelova života (nejednou nakonec vyšly až posthumně), jako završení jeho profesní kariéry a dílo vytvořené z jeho dosavadní kazatelské činnosti, resp. inspirované jeho celoživotní kazatelskou praxí. Mnohdy týž kazatel vydal také sváteční postilu a snažil se tak nabídnout materiál pro všechny základní kazatelské situace, tj. všechny neděle a svátky liturgického roku.
Nicméně předpoklad, že tištěné postily uchovaly tu rétoricky nejlepší či nejzajímavější část dobové kazatelské produkce, by asi byl dosti naivní. Jak upozorňuje M. Sládek (s. 252), nápadným znakem českých katolických nedělních postil vydaných v 17. a prvních dvou třetinách 18. století je jednoznačná převaha autorů z řad řeholních kněží. Diecézní kněží jsou mezi tvůrci katolických nedělních postil zastoupeni minimálně; přitom je příznačné, že vydání homiletické produkce exjezuity Bohumíra Hynka Josefa Bilovského financovali premonstráti z Hradiska u Olomouce, vytištění postily diecézního kněze Pavla Josefa Axlara plaští cisterciáci a rovněž diecézního kněze Antonína Jana Kelského aristokratický mecenáš. Tisk nedělní postily byl zjevně finančně náročným vydavatelským počinem, jenž dalece přesahoval možnosti jednotlivého kazatele, byť by šlo o řečníka sebetalentovanějšího a sebeproslulejšího. O tom svědčí i to, že ve sledovaném období vyšla nedělní postila ve vícero vydáních jen výjimečně (to je pouze případ Scipionova-Berličkova a Štajerova souboru) a nikdo z katolických kazatelů oné doby nevydal dvě nedělní postily (Šebestián Vojtěch Scipio-Berlička sice avizoval vydání své druhé nedělní postily, leč žádný takový tisk se nedochoval a s největší pravděpodobností ani nebyl realizován).
Bohemikální raněnovověké nedělní postily jsou ostatně většinou díly úctyhodného rozsahu: jsou totiž převážně uspořádány na principu liturgického roku, takže nabízejí kázání pro každou jeho neděli, ba mnohdy dokonce kázání hned několikero. To pochopitelně staví novodobé badatele před problém, jak se s takto obsáhlým materiálem vypořádat. Úkol to jistě není snadný; tím více je třeba ocenit Sládkovo ohledávání badatelských možností a v tomto kontextu jsou plně pochopitelné i jeho rozpaky nad tím, co vlastně svou knihou nabízí: charakterizuje ji váhavě jako „katalog či srovnávací materiálovou studii“ (s. 9).
Katalogem je míněn soupis témat celkem osmnácti bohemikálních katolických nedělních postil vytištěných v letech 1618–1763. Ten Sládek doplnil ještě několika uvozujícími studiemi, jež rozdělil do dvou oddílů. Asi nejpromyšleněji je koncipován oddíl druhý, série osmnácti de facto lexikograficky pojatých výkladů o všech excerpovaných postilách (s. 129–291). První oddíl (s. 17–126) pak tvoří čtveřice statí, v nichž se Sládek zaměřil zejména na charakteristiku žánru kázání, vymezení specifik katolické duchovní promluvy raného novověku, na její poetiku a kompozici, na vztah orální a písemné realizace duchovní promluvy a pokusil se o analýzu specifických časových a prostorových aspektů (nedělního) kázání jako promluvy pronášené v posvátném čase (neděle) v posvátném prostoru (katolického kostela) ze specifického místa (kazatelny).
Výkladu založenému na důkladné znalosti pramenů by nicméně prospěla větší obeznámenost se sekundární literaturou: mnoha zajímavých témat se výklad dotkl jen povrchně a především se tváří, jako by k nim ani žádná badatelská tradice neexistovala; přitom např. k umění paměti (s. 57 a 60) toho bylo nejen v souvislosti s rozvojem paměťových studií publikováno již mnoho, stejně tak k afektové teorii nejen v souvislosti s tzv. emotional turn či ke vztahu slova a obrazu v raném novověku (s. 72) nejen v souvislosti s intermediálními studii atd. Také bohatá badatelská tradice věnovaná pozdněstředověkým kázáním (z poslední doby lze zmínit alespoň práce Pavla Soukupa) nabízí lecjaký metodologický podnět, který by stálo za to prověřit i na materiálu raněnovověkém.
Již zmiňovaný vztah obrazu a slova je v Sládkově knize tematizován také skrze nápaditý obrazový „doprovod“ jeho katalogu, jímž je série rytin zpodobujících evangelijní perikopy ze spisu jezuity Hieronyma Nadala Adnotationes et meditationes in evangelia. Jisté čertovo kopýtko spočívá pouze v tom, že dané rytiny nechtějí být jen pouhými ilustracemi, jak po nich žádá M. Sládek: nabízejí svébytné, byť pro současného diváka dosti neobvyklé spojení slova a obrazu, ba co víc, slovo je v tomto bimediálním sdělení výsostně důležité, neboť má „čtení“ obrazu řídit (viz litery umístěné přímo v obraze, které výjev výrazně strukturují, a jejich objasnění v latinsky psané legendě, jež je součástí rytiny). Rytiny Nadalova tisku z konce 16. století nabízejí podstatně jiný přístup k evangelijním perikopám než české nedělní postily, vyžadují mnohem větší aktivitu diváka-čtenáře, který má na jejich základě a s jejich pomocí vytvářet vlastní rozjímání. Jde tedy o intelektuálně náročný komunikát, není to biblia pauperum. A opět: rovněž k tomuto Nadalovu spisu existuje speciální sekundární literatura (viz např. knihu Paula Rheinbaye Biblische Bilder für den inneren Weg z r. 1995), bylo by tedy korektní na její existenci aspoň upozornit.

Asi největší rozpaky vyvolává Sládkova stať nazvaná „»Přes celou noc pracovavše« aneb Několik poznámek k druhému životu českých pobělohorských postil v sekundární literatuře“, v níž se její autor pokusil o reflexi dosavadního bádání o bohemikální katolické homiletice raného novověku. Sládek sice tvrdí, že nabízí „pro úplnost několik poznámek, raději bez hlubšího hodnocení“ (s. 116), přitom však hodnotícími výrazy (pozoruhodný, mimořádný, objevný ad.) nešetří a jeho výklad postupně přerůstá spíše ve výčet prací, které považuje za inspirativní, analýzu jejich metodologie, natož reflexi jejich předností a limitů ale bohužel nenabízí. Ve Sládkově pojetí se bádání o bohemikální katolické homiletice raného novověku de facto dělí na dvě skupiny: těch, kteří o ní psali či píší s porozuměním, a těch, kteří o ní psali či píší „špatně“, tj. buď nechápavě, nebo jednali podvodně a jsou usvědčeni z plagiátorství. Rozpaky budí zejména jeho dělení „předvašicovské“ badatelské tradice podle jakéhosi kvazikonfesijního kritéria: Jaroslav Vlček a Hynek Hrubý jsou ocejchováni jako nechápající či nechtějící chápat (s. 113n), naproti tomu jejich generační souputník Antonín Podlaha, který nabídl sice opatrněji formulované, leč de facto stejné charakteristiky české raněnovověké katolické kazatelské produkce, je hodnocen nepoměrně vlídněji (s. 115–116) — rozhodující je tedy badatelova konfesijní příslušnost? Z hojné bibliografie, kterou Sládek s užitkem cituje v sérii lexikograficky pojatých výkladů o excerpovaných postilách, je nadto zřejmé, že žádná z oněch excerpovaných českých katolických nedělních postil 17. a 18. století nebyla znovuobjevena barokology třicátých let 20. století: i o těch, u nichž Sládek konstatuje dosavadní „minimální pozornost“ badatelů, psali právě J. Vlček a H. Hrubý. A nelze ani přehlédnout, že Sládek, který Vlčkovi a Hrubému vyčetl apriorní odsudky analyzovaného materiálu, se jich sám zároveň bohužel občas dopustil (viz např. formulaci o „zjemnělém měšťáckém prostředí přelomu 19. a 20. století“ [s. 113]).
Jak již bylo zmíněno výše, Sládkův katalog témat bohemikálních katolických nedělních postil vznikl na základě excerpce osmnácti souborů nedělních duchovních promluv vytištěných mezi lety 1618–1763 (Sládek v knize používá de facto jako synonymní označení pobělohorský, které chápe velmi tradičně, v onom předlouhém časovém vymezení). Stranou byla ponechána jednak hůře dostupná a zatím poměrně méně evidovaná produkce rukopisná (mimochodem: dochovaly se ze 17. a 18. století také nějaké rukopisné kazatelské koncepty či reportace?), jednak produkce vznikající v exilu, z vymezeného časového období se tedy M. Sládek zaměřil výhradně na postily katolické provenience. Škoda, že toto monokonfesijní zaměření není vytčeno v titulu knihy a že v knize chybí i soustavnější hledání odpovědi na otázku po specifikách katolického kazatelství raného novověku, naléhavé zejména u duchovních promluv vycházejících z evangelijních úryvků, a tedy i exegetických metod biblického textu (viz v té souvislosti např. Lutherovo odmítnutí tzv. čtverého smyslu Písma a naproti tomu různě vstřícný vztah katolických kazatelů k této tradiční křesťanské exegetické metodě, který tak lze vnímat i ve vztahu k její luterské kritice).
Dalším Sládkovým selekčním kritériem při výběru excerpovaného materiálu, byť ne kritériem výhradním, byl jazyk: v analyzovaném souboru převládají původní postily v češtině, byla do něj zařazena pouze jedna postila bohemikální provenience v latině (Conciones dominacales Caspara Knittela), jedna v němčině (Gründlich- und Nutzliche Controvers-Predigten Johanna Krause) a jedna postila přeložená do češtiny z němčiny (Postila, to jest Vykladové na nedělní evangelia Georga Scherera v překladu Jana Barnera). Co vlastně vedlo Sládka k zařazení těchto tří jednotlivin? Tematickou skladbou ze shromážděného materiálu nepřekvapivě zřetelně vyčnívají: u latinské postily je už předem zřejmé, že se její určení akademické obci promítne i do volby témat a jejich literárního uchopení; v té souvislosti je samozřejmě zajímavým Sládkův postřeh, že se na Knittelovu latinskou postilu odkazovalo i v některých českojazyčných nedělních postilách 17. a 18. století, ovšem na druhou stranu tematický katalog žádné opravdu výrazné a frekventované vazby neukázal. Obě postily původně sepsané v němčině, Schererova i Krausova, jsou pak výrazně protilutersky zaměřené, resp. vytvořené v duchu kontroverzní (polemické) teologie — máme tomu snad rozumět tak, že právě to byl typický rys raněnovověké německojazyčné postilografie? Anebo snad autora k zařazení těchto jednotlivin do excerpovaného souboru vedl jakýsi fantóm úplnosti, abychom my věděli, že on ví, že se v raném novověku v českých a moravských tiskárnách tiskly také postily v němčině a latině a že vedle tvorby původní se vydávala též produkce překladová?
Ve Sládkově výkladu tak poněkud zaniká skutečnost, že mezi prvním vydáním Scipionovy nedělní postily v roce 1618 a vydáním další české katolické nedělní postily, Postily katolické M. V. Štajera z roku 1691, je nápadně velká časová proluka, vyplněná jen přetisky Scipionova textu. Zaplňovaly snad tuto proluku nově vznikající rukopisné postily či recepce starší postilografie? (Srov. v té souvislosti doklady o užívání nekatolických postil 16. století hluboko do druhé poloviny 17. století, jak o tom svědčí např. pozůstalostní soupisy knihoven pražských měšťanů, kteří v té době byli — alespoň formálně — katolíky.) A proč vůbec byla na začátku 18. století vybrána k překladu do češtiny sto let stará Schererova postila, když to s sebou neslo nemalé problémy, neboť vycházela z jiného, staršího perikopního systému, který v té době už nebyl používán? Ostatně celé knize by pomohlo stručné zasazení do šířeji časově koncipovaného žánrového kontextu: Sládek výklad o českých nedělních postilách začíná Scipionovou postilou, poprvé vydanou roku 1618 — předtím české nedělní postily neexistovaly?
V úvodu své knihy Sládek vyslovil pochybnosti o její čtenářské přitažlivosti (s. 9). Nu, i katalog se může stát zajímavým čtením, pokud se dostatečně zohlední jeho specifika: je určen především ke čtení diskontinuitnímu (po částech a „na přeskáčku“), a je tedy třeba ho uspořádat tak, aby takové čtení usnadňoval, tj. učinit ho (vizuálně) přehledným a dát čtenáři prostředky ke snadné orientaci ve shromážděných údajích. To bohužel Sládkův katalog témat bohemikálních katolických nedělních postil příliš nenaplňuje: jeho výklad ke každé neděli je rozdělen do dvou předlouhých odstavců, přičemž princip seřazení excerpovaných titulů v prvním odstavci v pořadí Štajerova postila — kazatelská příručka Tobiase Lohnera — Barnerův sumář témat nedělních evangelijních perikop — Scipionova postila zůstává čtenáři utajen (toto uspořádání není ani chronologické, ani abecední). Ve druhém odstavci pak byla kázání k dané neděli seřazena podle frekvence a „obvyklosti“ témat (s. 298): po čtenáři katalogu se tak de facto žádá, aby si nejprve excerpované prameny sám prostudoval, aby se podle nabytých znalostí o frekvenci témat mohl v katalogu orientovat. Podobně uspořádání hesel v tematickém rejstříku podle výkladu v katechismu Petra Canisia vyžaduje po uživateli, aby jeho výkladovou strukturu znal; nadto sám Sládek funkčnost tohoto kritéria zásadně zpochybnil, když tradovaný předpoklad výraznější vazby mezi katolickými nedělními postilami bohemikální provenience a Canisiovým katechismem odmítl jako neopodstatněný.
V tematickém katalogu bohužel nejsou přehledně zaznamenány ani zajímavé skutečnosti, jako jsou např. nedělní kázání, která se příslušné evangelijní perikopy vůbec nedrží, či cykly kázání skryté v „celoročních“ nedělních postilách: informace o nich jsou nesystematicky roztroušené, ač by si zasloužily např. zvláštní rejstřík či přehledný soupis. Každý katalog je pak výzvou pro grafické řešení knihy, ovšem v případě Sládkovy monografie se nám bohužel dostává do rukou publikace, jejíž celková grafická úprava je nenápaditá a pro oko spíš nepřívětivá (o nezarovnaném pravém okraji textu v celé knize ani nemluvě) a orientaci v knize o více než 700 stranách nenapomáhají ani vnitrotextové odkazy typu „jak jsem již upozornil v jedné z předchozích kapitol“ (s. 132), „o které jsme se zmínili v předchozích kapitolách“ (s. 249) apod. Tady se šetřit opravdu nevyplácí a ani autorovo úvodní, jakkoli upřímné captatio benevolentiae, v němž vyjadřuje pochybnosti nad smysluplností své knihy, věc nezachrání.
Asi největší záhadou ve Sládkově katalogu pro mě zůstávají krátké výklady, jimiž autor uvozuje evangelijní perikopy pro jednotlivé neděle liturgického roku (mimochodem proč se v knize přetiskují evangelijní perikopy právě z druhého vydání Koniášovy postily, tj. proč mu byla dána přednost před prvním vydáním?). Koho má vůbec Sládek na mysli obecným označením „teologové“, které v těchto úvodních textech tak často používá? Jde o autory excerpovaných nedělních postil, o katolické biblisty 17. a 18. století, o biblisty současné či ještě o někoho jiného? Vycházel vůbec při koncipování těchto výkladů jejich autor z nějakých biblických komentářů? Jsou totiž sice upřímným, leč poněkud naivním pokusem o exegezi zpřístupňovaných biblických textů, jenž nezastírá, že není téměř vůbec poučen biblickou teologií či jinou teologickou disciplínou (snad jen s výjimkou liturgiky), a ani nenabízí historii výkladu citovaných evangelijních perikop.
Kázání zveřejněná v tištěné podobě nejsou na rozdíl od duchovních promluv zaznívajících z kazatelen svázána s konkrétní komunitou věřících, odpadá u nich potřeba reagovat na aktuální potřeby konkrétního auditoria a přizpůsobovat se konkrétní situaci. Homiletické texty ve vernakulárním jazyce vytvářené pro potřeby dalších kazatelů či přímo pro laickou čtenářskou obec přesahující okruh osobně známých farníků, tedy abstrahující od situace „hic et nunc“, tak mohou nabídnout leccos užitečného k dobové představě o funkci nedělního kázání, k představám kléru (náboženských „profesionálů“) o laické spiritualitě, ke vztahu kleriků a laiků v dané době. Jak upozorňuje M. Sládek, v českých katolických nedělních postilách 17. a 18. století je nápadný akcent na morálku, na praktické záležitosti křesťanského života laiků a v kázáních se řeší spíše problematika mravních selhání laiků než otázka úrovně a kvality jejich duchovního života: tematický rejstřík excerpovaných postil zřetelně poukazuje na dobovou fascinaci hříchem či lidskou špatností a pokušením, resp. sváděním ke zlému. Analyzovaná kázání se tak jeví především jako prostředek disciplinace společnosti, příp. též sebedisciplinace (srov. oblibu tématu pokání a zpovědi), jde v nich spíše o nastolování morálních norem než o zprostředkovávání evangelia jako „radostné Boží zvěsti člověku“.
Zřejmě nejvýstižnější charakteristiku českých katolických nedělních postil vydaných v letech 1618–1763 podal Sládek v předmluvě své knihy, kde se po vzoru jejich autorů stylizuje do pozice přísného karatele současné společnosti a její morální úrovně (píše přímo o její „etické nevyspělosti či morální zanedbanosti“ [s. 12]). Posláním kazatele tak v jeho pojetí má být postulování etických maxim, moralizování a kritika, či spíše nářek nad morálním úpadkem společnosti. Na rozdíl od raněnovověkých kazatelů však Sládek nevěří v přesvědčující působivost svých slov, snad proto, že jejich nedělní postily jako prostředky „cílevědomého a dobově promyšleného působení desítek vzdělanců na morální stav společnosti“ (s. 12) v dlouhodobém časovém horizontu — soudě alespoň podle Sládkova lamentu — vlastně selhaly.
V předmluvě si také Sládek položil důležitou otázku, k čemu psát knihy o knihách, jež jsou většině čtenářů vesměs nedostupné a vlastně skoro úplně neznámé (s. 9). Odpověď na ni mohou dát právě dějiny bádání nad českou katolickou homiletikou 17. a 18. století, jež prokázaly smysluplnost takového počínání: ani J. Vašica a jeho badatelský okruh nemohli počítat se čtenářstvem motivovaným, dychtivě se dožadujícím edičního zpřístupňování české barokní homiletiky. Přesto právě generace českých barokologů třicátých let 20. století dokázala z české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století učinit opravdu relevantní téma literárního dějepisectví, a to zejména tím, že nabídla — inspirována novými metodologickými podněty — podstatně jiné čtení české katolické kazatelské produkce než předchozí badatelské generace, takové, které kazatelské texty 17. či 18. století nečekaně zajímavě a nově interpretačně otevřelo. Není pak spíše toto cesta dalšího výzkumu bohemikální raněnovověké postilografie než staronové nářky nad zkažeností současného (nejen čtenářského) světa?

Miloš Sládek: Slovo ze srdce jejich aneb Nedělní kázání v pobělohorských bohemikálních postilách a tradiční perikopní systém. Praha, Památník národního písemnictví 2017. 707 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2018.