MICHAEL WÖGERBAUER

V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném epistemologickém rámci, než jaký představuje lingvocentrický koncept národní filologie. Právě tento metodologický rámec v minulosti respektovala prakticky veškerá literární věda, a to včetně těch jejích proudů, které si zakládaly na exaktnosti a objektivitě. Rámec národní filologie tak zachovával nejen literárněvědný strukturalismus, ale také další směry, kladoucí si za cíl jej překročit. To byl případ tradiční komparatistiky, která často pouze srovnávala jednotlivé národní literatury a jejich historický vývoj a literární historikové se soustředili především na vyhledávání vzájemných rozdílů, paralel či vlivů. Takové přístupy však selhávaly, pokud se měly vyrovnat se situací vícejazyčných regionů. Implicitně totiž předpokládaly, že jazyk je dostatečným kritériem pro rozlišování různých národů, respektive národních kultur a literatur. Jen velice obtížně totiž dokázaly postihnout společné kulturní předpoklady (i na poli estetiky, poetiky atd.) a vyrovnat se s problémem vícejazyčnosti některých spisovatelů, s otázkami (auto)překladu a adaptace či literárních institucí, které se neomezovaly na jeden konkrétní jazyk (například knižní trh či cenzura).
Potřeba reflektovat jak silné stránky literárněvědných škol či metod, tak jejich případné slabiny a přemýšlení o tom, na jaké podněty mohou současní badatelé navazovat (a jak), je jasným argumentem pro to, že dějiny literární vědy představují nezbytnou součást živé literární historiografie. Již proto je třeba ocenit existenci specializované řady nakladatelství Academia Prameny k dějinám českého literárního dějepisectví, v níž jako druhý svazek (s pořadovým číslem 6) vyšla kniha Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky, již připravil Václav Petrbok. Aktuálnost tohoto titulu ve zdejším prostředí je o to větší, že z hlediska dlouhého časového trvání představuje vícejazyčnost jeden z klíčových rysů literární komunikace v českých zemích.
Editor Václav Petrbok se germanobohemistické tematice věnuje od počátků své odborné dráhy — sám v úvodu recenzované knihy zmiňuje, že se konference o díle Arnošta Krause, již v roce 1997 uspořádal Jindřich Pokorný, účastnil ještě jako student. Od té doby se Petrbok soustavně věnuje teritoriálnímu studiu literárních dějin českých zemí od 18. století až do 20. století: významným počinem byla jeho dizertace Stýkání, nebo potýkání. Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2004, knižně vyd. 2012), od roku 2010 se podílí na vydávání řady Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, od roku 2017 pak vede Germanobohemistický tým, jenž byl nově ustaven v rámci Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Arnošt Kraus představuje z hlediska výzkumu německé literatury z českých zemí klíčovou osobnost a Petrbok jej právem označuje za zakladatele české literárněvědné germanobohemistiky. Obsáhlý výbor z Krausových neknižních studií, který je předmětem této recenze, to dokládá velmi přesvědčivě.
Přítomná edice sestává z kratší předmluvy a ze tří rozsáhlejších oddílů, z nichž je každý chronologicky uspořádán. První představuje delší editorův výklad o Krausově akademické a intelektuální biografii, na něj navazuje pojednání o Krausových hlavních publikacích, jež současně představuje studie zařazené do přítomného výboru. Ty tvoří jádro knihy. Za každým editovaným textem se nacházejí editorovy poznámky a vysvětlivky, celý svazek uzavírá rejstřík.
Trochu proti očekávání editor v předmluvě neobjasňuje důvody či úvahy, které ho vedly k vydání přítomné knihy, ani jednoznačně nespecifikuje záměry, které jejím vydáním sleduje z hlediska současného bádání. Spíše jako kdyby zde o svém badatelském programu promlouval Kraus sám, a navíc terminologií konce 19. století. Předmluva lakonicky konstatuje, že se Kraus zabýval česko-německými literárními a kulturními vztahy v trojím ohledu: (a) látkoslovným studiem, (b) komparativní ideografickou analýzou a (c) dějinami literatury německého jazyka v českých zemích. Takto koncipované uvedení do knihy není příliš vstřícné vůči čtenářům-nespecialistům, které by chtělo přitáhnout k opomíjené části vědecké tradice, naopak dává nepokrytě najevo, že kniha je určena odborníkům, kteří již vědí, co je očekává.
Také v první části editorovy studie o Krausově biografii a díle promlouvají nejprve prameny. To když je na počátku editorovy čtyřicetistránkové studie „Arnošt Vilém (Ernst Wilhelm) Kraus a studium česko-německých literárních vztahů“ citován Krausův žák Otokar Fischer. Jeho stručná charakteristika Krausovy povahy a zčásti i odborné činnosti má jistě smysl, ovšem čtenář musí mít na paměti, že se jedná o subjektivní názor Krausova současníka a žáka. Až v druhé podkapitole rozehrává Václav Petrbok svou silnou stránku, a to schopnost zrekonstruovat na základě širokých vědomostí biografických a (v nejlepším smyslu slova) vlastivědných dobové kulturní poměry i atmosféru. V Krausově případě se jedná nejdříve o Třeboradice na severním okraji dnešní Prahy, kde se roku 1859 narodil, dále pak Brandýse nad Labem, kde docházel do místní synagogy, a posléze o prostředí pražského piaristického gymnázia. Všechna tato prostředí, jež ovlivnila myšlení budoucího literárního historika, Petrbok plasticky charakterizuje a ukazuje, co pro malého chlapce židovského původu znamenala jak jazykově a nábožensky, tak i z hlediska osobní sítě kontaktů. Zdánlivé jednotlivosti oné dávné doby smysluplně doplňují životopisné údaje, takže čtenář získává komplexnější povědomí nejen o Krausově osobnosti, ale jejím prostřednictvím může lépe porozumět dobovým souvislostem, problémům a životním perspektivám, které se otevíraly lidem narozeným v této době do podobných poměrů. Václav Petrbok prostřednictvím Krausovy biografie skicuje česko-německo-židovský svět, který se těší nebývalému zájmu dnešních badatelů; ukazuje toto sociální a kulturní milieu, jež samozřejmě nepředurčilo, že se Arnošt Kraus stane univerzitním profesorem a zakladatelem germanobohemistických studií (bezpočet osobností s podobnými biografickými předpoklady směřovalo jinam), ale učinilo tuto kariéru jednou z možných cest jeho života. Při četbě Petrbokova výkladu o Krausových studijních pobytech na univerzitách v Mnichově a v Berlíně, o opakovaně zmiňované blízkosti k T. G. Masarykovi a spolupráci s tiskovým orgánem realistů, s Athenaeem, či o Krausově konverzi je nápadná jedna okolnost: ani hlavní město Rakousko-Uherska, ani části monarchie na jih od českých zemí zřejmě nehrály v Krausově životě velkou roli. Konvertoval sice ke katolicismu, učinil tak však v Drážďanech. Nechci zde tvrdit, že se jedná o nějak zvláště překvapivý nebo zcela výjimečný jev, lze však konstatovat, že na rozdíl například od T. G. Masaryka nebo představitelů literární moderny se germanobohemista Kraus intelektuálně orientoval především na nově vzniklou německou říši a na berlínskou germanistiku.
Antologie z Krausových časopiseckých studií je uspořádána chronologicky a zároveň tematicky. Tato kompozice v zásadě odpovídá tomu, jak se vyvíjel a proměňoval Krausův odborný zájem od germanobohemistické medievistiky až po témata z oblasti literatury 19. století (se zajímavou nevšímavostí vůči barokní literatuře). Žánrově jsou texty rozděleny do oddílů „Studie“, „Syntézy“ a „Recenze, kritiky a polemiky“, samostatný oddíl nadepsaný „Kšaft“ představuje Krausova osobní konfese (viz dále). Německojazyčné stati, které mají převážně publicistický charakter, jsou v knize otištěny ve spolehlivém překladu Veroniky Dudkové.
Výběr textů působí přesvědčivě — kniha představuje dominanty Krausových odborných zájmů: poznáváme jej jako medievistu, znalce literatury 18. a 19. století i jako publicistu se zálibou v polemice; výbor současně podává svědectví i o dobové praxi při publikování badatelských výsledků v obou jazycích. Výmluvné je i zařazení známé syntetické studie o „Německé literatuře na půdě Československé republiky do roku 1848“ z Československé vlastivědy, neboť účast v této „státotvorné“ syntéze ukazuje, do jaké míry se literární historik identifikoval s novým státem. Zvláštní ocenění si zaslouží první úplná edice Krausovy Řeči o věnci, jež předtím vyšla pouze ve zkrácené podobě v roce 1953. Jedná se o jeho životní zpověď, napsanou v terezínském ghettu, která je zároveň také apologií — obhajobou germanobohemisty, jejíž svět se pod náporem nacistického násilí zcela zhroutil. Arnošt Kraus byl nejen „vnukem osvícenství a synem realismu“, jak jej označil Arne Novák. Pokřtění Židé (dalším příkladem může být Pavel Eisner) byli vystaveni narůstajícímu tlaku „přiznat“ svou identitu, která se v nacionalisticky vypjaté době jevila jako nejednoznačná, dnešními slovy hybridní. Kraus byl podle vlastních slov „žid čechomil a pokřtený“ (s. 363), obracející se k českému národu, za který prý bojoval svou vědeckou činností. Proto se uchází „o věnec“, tedy o uznání těch, „kdo dovedou posoudit cenu vědecké práce a poznat, jestli jsem při tom poctivost badatelskou nenahradil politickou agitací, žádnými jinačími zájmy neposkvrněnou, a ta poctivost že nezůstává za vědeckostí mých spolubojovníků“ (s. 366).
Recenzovaná kniha představuje nejen člověka a badatele Arnošta Krause, jehož osud měl tragické završení, ale také neméně smutné vyústění germanobohemistiky první generace. Celkově pozitivní dojem poněkud kazí skutečnost, že antologie neprošla důkladnější redakcí, než odešla do tisku. Tato připomínka se týká zejména cizojazyčných pasáží, kde jsou Krausovy citace většinou podávány správně, ve vysvětlivkách však jsou jejich incipity různě překrouceny. Tak narážíme na vynechání písmen (Goedeke, Gru[n]drisz, s. 29, Les deux avare[s], s. 66; Volksschrif[t]steller, s. 104), ale také na gramatické chyby (např. ein deutsches Text, s. 468); ojediněle se objevují nepřesná jména spisovatelů (Salomon Willibald Schießler, s. 465, se jmenuje správně Sebastian, správně je uveden na s. 401).
Pohledem na poslední stránku knihy se vracíme k tomu, o čem byla řeč v úvodu recenze. Narazíme zde na ohlášený plán ediční řady Prameny k dějinám českého literárního dějepisectví, jež má sestávat z celkem sedmi svazků, z nichž doposud vyšly pouze dva: č. 2 (O českou literaturu naukovou, ed. Kateřina Piorecká, 2012) a nyní č. 6. Názvy ostatních antologií, jako například Dějepis české literatury 1874–1942. Od pozitivistické filologie do strukturalismu (sv. 1), Proměny literárněvědné paleobohemistiky (sv. 3) nebo také dlouhý název 7. svazku Společenství české a slovenské literatury v literárněhistorickém myšlení na přelomu 19. a 20. století a počátky české literárněvědné slovakistiky zní velice slibně a lze jenom doufat, že se jich čtenáři dočkají. Ve smyslu úvodem zmiňované sebereflexe literární vědy by bylo škoda, kdyby se Petrbokova edice textů Arnošta Viléma Krause stala jakýmsi pomníkem dobrého a potřebného projektu, který nebyl dokončen. Ve srovnání s českou edicí zmíněná řada Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, v jejímž rámci bylo v nakladatelství Böhlau dosud vydáno devět svazků, jen kvete. Vzhledem k tomu, že jeden z dalších jejích svazků má být věnován právě Arnoštu Krausovi, a to v návaznosti na konferenci, která proběhla v Praze v říjnu 2017, se máme na co těšit.

Václav Petrbok (ed.): Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky. Praha, Academia 2016. 516 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2019.