Zemřel Emil Pollert

Dne 27. ledna zemřel ve věku 75 let doc. Ing. Emil Pollert, DrSc., bývalý vedoucí Laboratoře oxidových materiálů na pracovišti FZÚ Cukrovarnická. Brzy po absolvování studia na VŠCHT nastoupil v roce 1962 do chemické laboratoře Dr. Bergsteina, která byla součástí oddělení magnetismu tehdejšího Ústavu fyziky pevných látek. Náplní laboratoře bylo studium technologie a laboratorní příprava magnetických oxidů, v té době zejména feritových materiálů používaných ve vysokofrekvenční technice, magnetických pamětech, mikrovlnné technice i jako permanentních magnetů. Je třeba zdůraznit, že E. Pollert se s pouhým servisním charakterem svého pracoviště nespokojil, a kromě rozvoje monokrystalových a tenkovrstevných metod přípravy nových systémů prosadil i pokročilejší studium jejich vlastností s použitím rentgenostrukturní analýzy a magnetometrie. Klíčovou příležitostí v tomto směru se pro něj stala návštěva prof. P. Hagenmullera, ředitele  Laboratoire de Chimie du Solide CNRS, Université Bordeaux I, po které s jistým odstupem následoval studijní pobyt Emila Pollerta na tomto renomovaném pracovišti materiálového výzkumu v roce 1973. Spolupráce a kontakty, které tenkrát navázal, přetrvávají dodnes.

Emil Pollert

Podobným přelomem byl pro E. Pollerta objev tzv. vysokoteplotní supravodivosti v oxidových materiálech typu kuprátů v roce 1986. Informaci o něm, ještě před zveřejněním článku pozdějších nobelistů G. Bednorze a K.A. Müllera, tehdy přinesl ze zahraniční cesty Vladimír Vorlíček. Ve Fyzikálním ústavu se narychlo zorganizovala ad hoc pracovní skupina, která svými i mimoústavními účastníky reprezentovala celou šíři fyzikálních přístupů k problému vysokoteplotní supravodivosti. První výsledky, představené jako kolektivní příspěvek na mezinárodní konferenci v Terstu v roce 1987, byly brzo následovány množstvím specializovaných článků. V tomto výzkumu se uplatnily nejen odborné, ale hlavně organizační schopnosti Emila Pollerta. Jeho laboratoř se stala centrem dění, získala statut samostatného vědeckého oddělení, přišla do ní řada mladých pracovníků a rozvinuly se nové zahraniční spolupráce. Studium rozličných systémů supravodivých kuprátů pokračovalo po více než deset let a řada prací si získala mezinárodní ohlas.

V dalším období se těžiště vědecké činnosti vrátilo k magnetickým oxidům. Jednalo se hlavně o manganitové systémy s perovskitovou strukturou, jejichž strukturní a fyzikální vlastnosti byly v laboratoři velice úspěšně studovány již v době před érou supravodivých kuprátů. Osobním přínosem E. Pollerta bylo zavedení technologie nanočástic těchto manganitů a dále i feritů, obou s perspektivou pro biochemické a medicínské využití. E. Pollert až do posledních let koordinoval fyzikálně-chemické studium nanomateriálů, zajištoval grantové projekty základního výzkumu včetně několika mezioborových a věnoval velkou pozornost i propagaci získaných výsledků. Logickým vyústěním jeho snah se stal aplikační projekt Technologie přípravy nových magnetických nanočástic pro diagnostiku a terapii v onkologii. Práce v tomto směru dále pokračují a jsou zaměřeny nejen na pokročilé metody přípravy magnetických jader, ale i na modifikace jejich povrchů funkčními skupinami a biokompatibilními polymery.

Emil Pollert byl mnohastranná osobnost s duší bojovníka, což se projevovalo v jeho usilovnosti při závodním sportování v mládí, v cílevědomosti a pracovním nasazení v profesní kariéře či ve způsobu jak po dlouhá léta vzdoroval těžké nemoci.