BARBORA ČIHÁKOVÁ — TEREZA ŠNELLEROVÁ

Konference Na šaldovský sedmičkový rok odpověděla Revolver revue ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy symposiem F. X. Šalda MMXVII — Konference. Po předchozích konferencích věnovaných Ivanu Martinu Jirousovi a Janu Lopatkovi se tak posunula v čase dál (FXŠ, 1867–1937). Pozvání k zamyšlení se nad jeho dílem, uskutečněném 9. listopadu minulého roku, přijalo deset řečníků, kteří byli spřízněni spíše redakčním okruhem časopisu a zájmem o Šaldovo dílo, než že by patřili mezi soustavné šaldovské badatele (vystoupili zde např. Robert Krumphanzl, Marek Vajchrt, Jiří Brabec, Annalisa Cosentinová, Jiří Flaišman či Michael Špirit a další).

Celkově bylo zřejmým úsilím Revolver revue uspořádat neformální setkání. Šlo spíše o pojednání nekanonické, které jednotliví účastníci naplňovali snahou zachytit nejen jeho dobové působení či střety, ale i vztah k současnosti. Akcent na Šaldovu aktuálnost organizátoři potvrdili nejen římskou číslicí v názvu akce, ale i vydáním mimořádného čísla občasných novin Revolver revue, jež přinesly anketní odpovědi od spisovatelů, literárních vědců, výtvarníků aj. (za zmínku stojí mezi jinými úvodní příspěvek o neústupné kritičnosti a polemičnosti Šaldova díla od Jaromíra Typlta či závěrečná odpověď Josefa Vojvodíka, která rozsahem a odkazy ostatní převyšuje). Stejnou motivaci předestřela v divadelním sále Venuše ve Švehlovce na úvod i šéfredaktorka časopisu Terezie Pokorná hledající v Šaldovi inspiraci pro dnešek — a nalézající ji v jeho houževnatosti, v neodbytné chuti zabývat se uměním, v provokativnosti a v pojmenovávání podstatného, jež stojí v opozici vůči věčně převládajícímu schematickému hodnocení bez osobního nasazení.
Na ni svým referátem navázala Annalisa Cosentinová. V příspěvku s titulem „»Militantní« postoj F. X. Šaldy“ se zabývala trvalými rysy Šaldova kritického postoje a jejich přítomností v současném literárněhistorickém a kritickém diskurzu. Militantnost přitom definovala jako kritikovu nesmlouvavost při vynášení uměleckých soudů a obezřetnost k přejímání všeho v umění již daného. Na závěr příspěvku pak představila autory, kteří podle ní maximy Šaldova postoje splňují: řadí mezi ně ty literární historiky a editory, kteří „s chladnou myslí dokážou napsat erudovaný text“. V podobném tónu promluvil i Robert Krumphanzl, který vyzdvihl podstatnost Šaldova vášnivého myšlení pro dnešek a jeho schopnost oslovovat interprety rozdílných postojů (V. Černý, J. Mukařovský, J. Grossman, J. Lopatka), právě ve vášnivosti Šaldova myšlení spatřuje základní otevřenost jeho díla, jež vede jeho interprety k formulování vlastních otázek. Kritičností v Šaldových literárněhistorických textech se zabýval Miroslav Petříček. Pro analýzu metody Duše a díla našel řečník inspiraci u Theodora Adorna a interpretoval Šaldův postoj spíše jako kritický (ukazujíc smysl literárního díla skrze jeho odhalování v díle, tj. snaží se mu najít takový horizont porozumění, který by mu byl vlastní) než jako literárněhistorický. A do množiny příspěvků akcentujících Šaldu-kritika patřilo i vystoupení Lucie Malé, která se zamýšlela nad otázkou, co znamenal Šalda pro pole literární kritiky posledních dvaceti let, především ve vztahu k otázce hledání Šaldova nástupce nebo vzhledem ke sdílenému pocitu absence tzv. velkého kritika v devadesátých letech (mj. o textech Pavla Janouška aj.). Na její příspěvek bezprostředně navazovala jediná, o to však širší diskuze, která se od Šaldy posunula až k současné literární kritice, jejím nedostatkům a také k symptomatickému rozdělení na izolované skupiny (např. vztah periodik Host — Revolver revue — Tvar — A2), mnozí se v navazujících komentářích vymezovali i vůči některým současným literárním kritikům (Eva Klíčová). Je tak možné říct, že se zmíněná debata nakonec týkala spíše než Šaldy a jeho postojů, dnešní situace a její problematiky.
Šalda byl ovšem během jednání nahlížen nikoli pouze jako kritik, ale i z pohledu literárněhistorického. Do této kategorie bychom mohli zařadit obsažný příspěvek Jiřího Brabce, který doplnil vztah F. X. Šaldy a F. Peroutky o charakterizaci proměny a ukotvení jejich myšlenkových pozic v době před jejich setkáním i následnými vzájemnými názorovými střety. Dále pak příspěvek Libuše Heczkové sledující, jaký ohlas měl Šalda u tehdejších kritiček a jakou inspiraci si z něj vzaly při definování vlastní kritické činnosti E. Kránohorská, R. Benešová a M. Pujmanová (autorka zdůraznila zejména význam Šaldova textu z doby Bojů o zítřek „Žena v poezii a literatuře“). Další tematická skupina příspěvků mapovala ediční počiny související s Šaldovým Dílem, zejména příspěvek Jiřího Flaišmana (ve spolupráci s Michalem Kosákem), který přibližoval přípravu knižního vydání Šaldova románu Loutky a dělníci boží. Z pohledu editorského se Dílu F. X. Šaldy věnoval i Michael Špirit. Ve své řeči představil a komentoval postup vydávání Šaldova Díla s možným odkazem k jeho budoucímu dokončení.
Oficiální část jednodenní konference uzavírala Marie Rakušanová s představením provázanosti vzájemného vztahu na bázi přátelské i umělecké mezi FXŠ a Bohumilem Kubištou. Ovšem z mezioborové perspektivy k Šaldovu dílu přistoupil i Marek Vajchr, který s ohledem na dobový zájem o psychické poruchy srovnával „hysterický“ aspekt postoje umělce-kritika s expresivitou výrazového tance Miss Ruth St. Denis. Neakademičnosti konference odpovídalo také zvolené prostředí, kterým se aspoň symbolicky připomněla Šaldova činnost na poli divadelní kritiky, grafické zpracování loga výstavy (Josefina Karlíková), ale i absence debat za jednotlivými bloky a závěrečná jevištní koláž z textů F. X. Šaldy divadla Masopust (režie: Ivana Uhlířová; dramaturgie: Tereza Marečková; hudba: Ivan Acher; účinkovali: Ivana Uhlířová, Kajetán Písařovic). Toto setkání se také nakonec stalo v roce kulatého Šaldova výročí jeho poslední připomínkou (předtím uveďme např. loňský festival Šrámkova Sobotka, jenž se Šaldy též tematicky týkal). Další ozvěny jubilea zprostředkovala na začátku ledna vernisáž výstavy laureátů Ceny F. X. Šaldy na Filozofické fakultě UK a zde znovu uvedená koláž Masopustu, avšak i tato akce se nesla spíše v neformálním duchu. Zdá se tak, že pro poslední výročí a jednotlivá vzpomenutí, včetně zde shrnuté konference, je příznačný určitý neakademický charakter vztahování se k Šaldovi, což je jistě zajímavý moment i ve srovnání s předchozím šaldovským výročím. Celkový obraz tohoto současného vztahu může dokreslit i sborník chystaný z revolverovského sympozia. Barbora Čiháková — Tereza Šnellerová