Představa univerza či jeho částí jako čitelného textu je v evropské kultuře hluboce zakořeněná. Prvním předpokladem této představy je alfabetismus a kulturní idea knihy, druhým pak nahlížení světa jako smysluplného a koherentního celku, jehož části nesou význam a jsou ve vzájemných vztazích: mají „sémantiku" a „syntax". Začít hledět na svět jako na řád znaků ale následně znamená ptát se: Jakým písmem a jazykem je napsán? Lze jej vůbec přečíst? Kdo jej napsal? Proč? Lze tento text měnit, přepisovat?
Tento příspěvek se zaměřuje na metaforu „knihy přírody" se zvláštním důrazem na její přítomnost ve filosofickém díle Jana Amose Komenského. Po stručném ukázání původu této metafory bude pozornost zaměřena na topos „bible negramotných", který se od 15. století vyskytuje v evropském myšlení stále častěji a indikuje rostoucí význam přirozené teologie na úkor biblického zjevení. Jádrem příspěvku bude analýza Komenského koncepce „trojí Boží knihy", která i přesto, že má zjevně svůj zdroj především v Alstedovi, představuje pozoruhodný a originální příspěvek k intelektuálním dějinám raného novověku.

Viz také pozvánku.